DJ/Shakespeare: Macbeth

V Divadle Na zábradlí probíhá rekonstrukce, která se – jak už to u nás bývá – poněkud protáhla, a ambiciózní a řadou ocenění ověnčený soubor kočuje. Zprvu ho jako hosta k sobě přátelsky přivinulo Švandovo divadlo na Smíchově, od února hrají kumštýři z Anenského náměstí v prostorách Divadla Komedie, kde se po sametovém převratu provozovalo špičkové divadlo, nejprve tak činil soubor režírovaný Michalem Dočekalem a Janem Nebeským, posléze dodnes nostalgicky připomínaný „divadelní zázrak“, tedy Pražské komorní divadlo, které řídili David Jařab a Dušan Pařízek.

V novince Divadla Na zábradlí se vrací „na místo činu“ režisér David Jařab, stejně jako herec Jiří Černý, kdysi v Pražském komorním divadle působící a nyní jako čerstvá posila mezi kolegy ze Zábradlí nastupující. Po delší přestávce bez premiér (soubor byl pověstný jejich hustotou), způsobené dozajista domovskou neukotveností, představil Jařab s jedním z nejlepších hereckých souborů v zemi originální verzi Macbetha. Budete-li zvědavi, zda jde tentokrát o překlad Hilského či Joskův, odpovědi se nedočkáte, text je ostatně úplně nový. Pořídil ho Jařab sám a příběh o mocichtivém manželském páru se hraje v „basic english“ a není ani tak úplně podle Shakespeara. Podtitul kusu zní Too much blood a kruciální problém, z něhož vyvěrá Macbethova vražednicko-mocenská aktivita, vyjadřuje hlavní „teze“ tohoto jevištního tvaru: Fuck me or kill him! Tu vyslovuje lady Macbeth (Anežka Kubátová), její manžel (Miloslav König) ji totiž fyzicky neuspokojuje („Do you love me?“ „You my wife, dear“. „So, why don’t you love me?“„I am tired“.), a dilema, nastolené manželkou, řeší vraždou „bosse“ Duncana (Leoš Noha). Problém v manželském soužití naznačuje i Macbethova snaha o výraznější tělesné sblížení s kamarádem a spolubojovníkem Bancem (Jiří Černý), později též zalíbení v dalším z „chlapců, s nimiž mluví“, v Rossovi (Ivan Lupták).
Shakespeara připomínají jenom některé situace a motivy. Macbethovi jeho mocenský vzestup opravdu předpověděly jakési nečisté nadpřirozené síly, ne však tři čarodějnice, ale dva podivní chlápci (Petrové Čtvrtníček a Jeništa), pro mě ne příliš pochopitelně stylizovaní do „židovských“ starců s plnovousem a pejzy, vládce Duncan je Macbethem očekávatelně zavražděn (všechny mordy se konají břitvou) a vina je kamuflována zabitím údajných vrahů-služebníků. A Macbeth vyvražďuje celé rodiny původních spojenců, kteří před ním uprchli do ciziny. Jeho žena ovšem není tak výrazným hybatelem dění jako u Shakespeara, jde do jisté míry o poněkud vyděšenou paničku, která svými koketními pózami před řadou dalších aktérů na jevišti naznačuje, o co by jí šlo především. Na druhou stranu ovšem pronese: „If I can’t be a woman, I want to be the Queen“. Nedojde ani na věštby o birnamském lese a přemožení Macbetha mužem, který se nenarodil z mateřského lůna, tím pádem ani na jejich naplnění. Většina figur končí připomenutou podřezávací vraždou či sebevraždou, po finálovém masakru stojí nad hromadou těl z ciziny se navrátivší Macduff (Václav Vašák) a pronese finálové: „What to say?“
Nápad s elementární podobou angličtiny i jejím občas školským vyslovováním (dojde na dvě místa s „originálním“ Shakespearem, ovšem na rozdíl od oněch jednoduchých vět a hesel netitulkovaným) je vtipný, i když původní podobu slavné tragédie pochopitelně ochuzuje a banalizuje. Výborní herci nadsázku i stylizaci zvládají skvěle, v první části se onen provokativní nápad poněkud vyčerpá. Po přestávce, zvláště při výrazně dramatických výjevech (vražda Macduffovy těhotné manželky v excelentní herecké zkratce Johany Matouškové) nabývá inscenace opět na vzrušivosti, a herci, i když omezeni příliš jednoduchým libretem, budují uvěřitelné divadelní figury. Miloslav König s Anežkou Kubátovou jsou ve ztělesnění patologického páru zcela přesvědčiví, zaujme také Luptákův sadismu podléhající Ross (zavraždění Macduffovy ženy je mu „přenecháno“ a on do toho jde s chutí).
Scénu navrhl David Jařab sám, na výtvarné podobě díla spolupracoval s přední kostymérkou Simonou Rybákovou: ložnice se zavěšenou kožešinou na stěně (uprostřed protrženou a umožňující vizuálně-světelné efekty) a loveckými trofejemi, bílé župany s občasnou decentní nahotou, společenské obleky kombinované se skotským atributem, pánskou sukní (koženou a vlastně řeznickou), to vše tvoří působivé jevištní obrazy, na jaké jsme od inscenací Divadla Na zábradlí zvyklí. Hudba Jakuba Kudláče (Jařab do libreta připsal též „povinné“ použití songu Wayfaring Stranger z Cashova repertoáru) s téměř permanentním kytarovým podkresem trochu upomíná na hudbu Neila Younga k Jarmuschovu filmu Mrtvý muž.
What to say, co dodat? Jde o chytrou inscenaci, kterou bychom při troše dobré vůle mohli klasifikovat jako černou komedii, ale tato jevištní meditace o temných stránkách lidské psychiky vyznívá při vší nadlehčené apartnosti přece jenom jako děsuplná anamnéza.

Divadlo Na zábradlí

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *