Martin Františák: Nevěsta

Nepřehlédnutelný talent českého divadla Martin Františák (1974), momentálně šéf činohry Národního divadla v Brně, je víc než kterýkoli jiný příslušník své profese spjatý s geografickými kořeny, které ho v mnohém determinovaly, v jeho případě jde konkrétně o Valašsko (jako gymnazista se realizoval v punkrockových kapelách v rodném Valašském Meziříčí). Tento profesionální režisér (a také dramatik) trvale spolupracuje s amatérským souborem v obci Karolinka, kde v premiéře roku 2009 uvedl i svoji hru Nevěsta. K jejímu napsání ho inspirovaly deníky ženy, které objevil na půdě venkovského domu, v němž nějaký čas (po absolutoriu JAMU) pobýval.
Hru také nastudoval v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde svého času působil rovněž jako umělecký šéf, a nedávno měl možnost sledovat jevištní ztvárnění svého textu jako čestný host v publiku při premiéře repertoárově nekonvenčního Divadelního spolku Masopust (o jejich adaptaci Orlanda od Virginie Woolfové jsem psal v UNI 2014/11). Mladý režisér Jan Holec obsadil role v inscenaci respektabilní skupinou herců, známých svou účastí v nekomerčních divadelních projektech.
Drsný příběh se týká matky (Natálie Drabiščáková) a dcery (Ivana Uhlířová) Javorkových, které se pokoušejí na samotě, kde kdysi žily, uchytit. Jsou prakticky bez prostředků a vdovu a její dceru brzy začnou drsní venkované využívat a zneužívat (třeba i za protihodnotu sousedské materiální výpomoci). Vdova je ostatně na takové zacházení od mužů zvyklá: „Když jsem tě na svět přivedla, tatínek mě prohrál v kartách. Za ten rok, než umřel, si to vybrala celá hospoda. Proto jsme odjely.“ Historické ukotvení byvších dějů specifikuje ve hře jediná replika. V době, když už se život starší z žen chýlí ke konci a nevěstou pro všechny, tedy nevěstkou, je už jen mladší Anna, se z jeviště ozve zmínka o smrti prezidenta Zápotockého (ten skonal v roce 1957). Vztah matky a dcery je prost jakýchkoli iluzí, připomeňme to kratičkou ukázkou jejich rozhovoru. „Matka: Nevykládej. Kučera se ti líbí. Vím to. Dcera: Tož líbí, jenomže on by nejrači shodil gatě a chtěl by se mnú něco mět. Matka: Zkus to maso, jestli je uvařené.“ Dialogy obou žen, z nichž vysvítá, jak se jejich život ve valašském působišti odvíjí, je vlastně evokací ukázek z deníku, který našel v chalupě na zboření učitel Bártek (Lukáš Příkazký). Annu, již starou, totiž odvezli do nemocnice, a drsní venkované se dali do likvidace chalupy, aby místo zvelebili za účelem zřízení jakési rázovité osvěžovny pro turisty, kterými ovšem z duše pohrdají („jezdí k nám dýchat vzduch a pak serou,“ komentují jejich „přínos“ místní osadníci). Kučera (Jiří Štrébl), o němž byla zmínka výše, je bývalý starosta, nyní na invalidním vozíku, i on patřil k Anniným „milencům“. Funkci po něm – i v postkomunistických poměrech – podědil syn (Radovan Klučka), jehož rodinní příslušníci, manželka (Diana Toniková) a syn (Vojtěch Vávra), jsou v likvidaci Annina příbytku ještě drsnější než mužská větev rodu. Nelaskavou sestavu doplňuje majitel autobazaru Pavelka (Richard Fiala), jinak též místní zastupitel. Během postupné likvidace příbytků obou „nevěst“ náhle přijíždí Annina dcera Olga (opět Ivana Uhlířová), která se kdysi narodila jako plod matčina obcování s venkovskou komunitou („Vy jste asi moje sestra,“ říká starosta), byla dána do vychování mimo obec, proto nese jiné příjmení, s rodičkou se však zkontaktovala a nyní prosí (marně) starousedlíky a jejich potomky o to, aby její matka podle vlastního přání mohla umřít v chalupě, kde prožila větší část své strastiplné životní pouti.

 

Scénograf Ján Tereba umístil jevištní dění mezi dřevěné objekty, hlavní pozornost poutá povalená skříň, kam se i uléhá, pak jakási vrata z dřevěných prken, do nichž se však vstupuje pouze vychýlením jedné z latí, jako by kradmo a potají. Herci mají pod nohama drť z kůry stromů. Významotvorným symbolem je i vápno, pomocí něhož „sousedé“ pozemek dezinfikují, bílá hmota se objeví občas i ve tvářích aktérů, starší „nevěsta“ se jí ovšem také krášlí jako pleťovým mlékem. Ze solidního hereckého mnohohlasu vynikají dialogy obou zneužívaných žen, kroje jim dodávají na folklorní rustikálnosti. Možná jsou jejich šťavnaté dramatické výstupy v rámci inscenace akcentovány až příliš. Sugestivně působí přeměna Ivany Uhlířové z jednoduché přírodní bytosti do moderní posmutnělé návštěvnice, která dorazila na místo svého početí.
Inscenaci se daří poutavou jevištní formou připomenout kvalitu syrového a zároveň lyrického Františákova textu i jeho důstojné místo v nabídce české dramatické tvorby posledních let.

Divadelní společnost Masopust

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *