Michal Šanda

AUTORSKÉ POZNÁMKY K DIVADELNÍ GROTESCE SRÁČI
(ukázka)
Okamžik ustrnutí. Viděné se nesrovnává s očekávaným. Na nástupišti stojí hytlák, zašupovací vrata otevřená dokořán, nikdo se ale nemá k tomu do něj nastoupit. Nastane ticho. Dlouhé ticho, které po čase začne být nepříjemné divákům v hledišti i hercům samotným. Šlachovitý muž s horským kolem cestuje vlakem často a pokaždé si kolo dává do hytláku, proto u něj zafungují zautomatizované mechanismy. Zvedne kolo za rám, vyběhne nahoru tři schůdky a hned po něm se do hytláku začnou o překot hrnout i ostatní.
Hvizd píšťalky výpravčího.
Odjezd!
V posledním okamžiku se škvírou mezi zavírajícími se vraty protáhne
černý chundelatý pes a vyskočí nazpátek na nástupiště.
Chocová: Kurva fix!
Špagy: Ty vago, člověk by si řek vrásčitá stařenka,
a co do ní vjelo za čerta.
Chocová: Čuráci! Já vás viděla.
Evald: Já vás vidím furt.
Chocová: Vy se mi ještě budete gebit do ksichtu?
Ingrid: Nehulákejte mi do ucha.
Chocová: Viděla.
Evald: Jako mne?
Chocová: Koho jinýho.
Evald: (k Ingrid) Chápeš, o co jde?
Špagy: Hustá babizna.
Chocová: Kde je průvodčí!
Hubert: Tehdy na Bali se hodinu před vlnou tsunami přehnala ještě jedna vlna, a sice vlna zvířat, opice, hadi, varani, krabi, veškerá havěť prchala od moře. Z hotelů se vyrojili potkani a švábi a honem pryč, zatímco lidi se šli s kempingovejma košema opalovat na pláž. Cucali brčkem mojito s ledem a vejrali, jako kdyby to bylo show. Surfaři, když se tsunami přiblížila na dohled, se štelovali, že tuhle vlnu nesměj prošvihnout. Odcizili jsme se přírodě. Nemáme instinkty.
Chocová: Hovno!
Hubert: Váš pes je má.
Chocová: Nabral ho na botu a sprostě vyčutnul.
Ingrid: Nevíš, co bude příští stanice?
Evald: Myslím, že Lysá nad Labem, proč?
Chocová: Cože, tohle nejede do Klánovic?
Hubert: Ne.
Chocová: Do prdele! To jsem kráva, jak jsem zmerčila na perónu to hafo národa, myslela jsem, že čekáte na panťák
do Klánovic.
Evald: Kdepak Klánovice, tohle je rychlík do Trutnova.
Chocová: Vás se na nic neptám.

Sovák: Já se vlakama kodrcám už od rána. Říká vám něco Jistebnice? Určitě vám něco řekne, když řeknu Jistebnickej kancionál. Na půdě na faře ho našel Leopold Katz. Teda ne, že bych byl historik nebo co, ale hnedle za farou mám menší domek. Mně to stačí. Dole v garáži jsem si udělal dílničku. Když se objevily první digitálky, myslel jsem, že je s hodinařinou ámen. Dneska už nemá nikdo ani ty digitálky, čas je na mobilech, na počítačích, a přesto je furt co opravovat. Sám zírám. Zrovna včera mi přines Kaderka repetit. Měl stržený pérko, ale sežeňte pérko do starýho budíku! Říkám mu, to bude na delší lokte, jestli se třeba neobjeví na burze, ale bude to mastný, s tím počítej. A Kaderka, že ať ho koupím, ať to stojí, co to stojí. Originál dědek, dává si budík na talířek a na něj vidličku, aby to víc cinkalo. Takovouhle snídani na vidličku, si rád odpustím. Co? Ha, ha! Mně říkají Sovák, podle toho herce, ten byl ukecanej nemlich jako já. Já pořád musím něco mlet, mně se šlejfírna nezastaví. A víte kam jedu? To neuhodnete. Do Kutný Hory. V neděli jsem se vám koukal na televizi a v Receptáři nějakej strejda ukazoval, jak předpěstovává sazenice rajčat v platech od vajec. Čert vem zahrádkářský vyfikundace, za sebou měl ale sloupkový hodiny. A teď se podržte, nahoře na nich byla mosazná soška boha Hermesa! Přesně tyhle hodiny stávaly u nás doma na kredenci, a jestli je něco moje dětství, tak ony. Naložilo se před spaním naposled do kamen a všechno v baráku utichnulo, jenom hodiny celou noc tik, tak, tik, tak. Mám dílnu plnou hodin a tiká to v ní, jako v tikací papouščí voliéře, tyhle hodiny ale tikaj jinak, to se nepodobá žádnejm. Jsou to první hodiny, který jsem rozmontoval. Honem jsem je ale dal zase dohromady, aby mě fotr nezrychtoval řemenem. Jako ten Sovák, já když se dostanu do ajfru, není možný mě zastavit. Chlápek takhle volá do rádia: na Palmovce u stánku s grilovanejma kuřatama ležela na chodníku peněženka, bylo v ní sedm tisíc korun a občanka na jméno Arnold Šarapatka. Zahrajte mu nějakou hodně pěknou písničku. Ha, ha, ha! Dobrý, ne? Napsal jsem do televize, aby mi na toho pěstitele dali kontakt. Domluvili jsme se okamžitě. Posílat poštou křehkou věc, jako jsou hodiny, to je vošajslich. Dneska si pro ně k němu jedu. Aby si ale náhodou někdo nemyslel, kešeň mám prázdnou, hodiny jsem mu zaplatil napřed. Jak se tady tiskneme jeden na druhýho, to je ruka sem, ruka tam a jedna ručička delší než druhá, že jo. Nezapomínejte, že jsem hodinář!

Adéla Bašná: Slyšels ho?
Mgr. Duras: Normální užvaněnej trouba.
Adéla Bašná: Toho nemyslím, že to jede do Lysý nad Labem.
Mgr. Duras: Uklidni se.
Adéla Bašná: Teď to říkal.
Mgr. Duras: Kdo jako?
Adéla Bašná: Támhle ten.
Mgr. Duras: Kterej?
Adéla Bašná: Ten v tý kostkovaný košili.
Mgr. Duras: Tak si asi splet Lysou s Roudnicí nad Labem.
Adéla Bašná: Jsi si jistej?
Mgr. Duras: Jo.
Adéla Bašná: Jestli ne, tak –
Mgr. Duras: Co?
Adéla Bašná: Ty víš, co.
Mgr. Duras: Obraz pekla můžeš vidět tady kolem sebe, stačí se rozhlídnout.
Navrhuju za stávajících okolností změnit plán a vystoupit v Roudnici.
Zajdeme si do hospody na oběd a Drážďany necháme na jindy.

Michal Šanda se narodil 10. 12. 1965 v Praze. Je archivářem v Institutu umění – Divadelním ústavu. Vydal řadu knih, mj. Blues 1890–1940, Sudamerická romance, Kecanice nebo Oskarovy rybářské trofeje. Doposud posledním titulem je kniha napsaná společně s Ivanem Wernischem, a sice Jakápak prdel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *