Oresteia – Aischylos,Tygr v tísni

Letos nakročili v Praze mladí divadelní umělci k dalšímu pravidelnému festivalu, který by mohl být zajímavým (jistěže skromnějším) pandánem k Letním shakespearovským slavnostem. Sdružení Tygr v tísni na čele s režisérem Ivo Kristiánem Kubákem a dramaturgyní Marií Novákovou má lví podíl na divadelním oživení Vily Štvanice a prostory celého ostrova v (prozatím) stálé rekonstrukci učinil v prvním ročníku středobodem svých ambiciózních plánů.  Oč běží? „Oresteia je první inscenací cyklu Antická Štvanice, který se bude každoročně konat v letních měsících v plenéru štvanického ostrova a postupně uvede inscenace všech zásadních antických dramat“. Tak formulují „Tygři“ vizi, otištěnou v programu, který vydávají k uvedení Aischylovy trilogie Oresteia. Připomeňme si základní zápletku jednoho z pokladů světové dramatické literatury, kterou Ivo Kristián Kubák v ostrovním plenéru realizuje. Argejský král Agamemnón se vrací jako úspěšný vojevůdce z trójské války, coby válečnou kořist přiváží věštkyni Kassandru, dceru z „nepřátelského tábora“. Jeho manželka Klytaiméstra poslala na vychování mimo domov syna Oresta, Agamemnónovi je nevěrná s jeho bratrancem Aigisthem. Však také spolu zosnují vraždu manžela i Kassandry brzy po slavnostním návratu. Orestés je ve snu vyzván bohem Apollónem k pomstě, navrací se domů a se souhlasem sestry Éléktry pak zabije Aigistha i svou matku.

Masakr po slavném návratu
tygrNová inscenace Orestei je výrazně spjata s lokalitou, v níž antickou tragédi sledujeme. Vila na ostrově tentokrát slouží pouze jako zázemí (občas se někdo z aktérů objeví v okně), první část Aischylovy trilogie se však odehrává na vyvýšeném místě (na úpatí nevýrazného svahu, který přiléhá k bývalé Fuchsově kavárně). Na pódium, jehož zadní „oponu“ tvoří potrhaný plakát s fotografií sportoviště a odkazem www.stadionargo.eu, přiběhne posel (Michal Lurie) se zprávou o dobytí Tróje a oznamuje argejským občanům, že se z války vrací král Agamemnón (Tomáš Petřík). Ten, celý ve slavnostním bílém a s generálskou čepicí, přijíždí autem. Předtím jsme ovšem – spíš jako nenápadný prolog – viděli chór žen, oděných v barevná roucha, jimž jakýsi chlapík (později ho budeme identifikovat jako Aigistha) vozí postupně v nákladním autě černé igelitové pytle s popelem, ženy nad ostatky svých blízkých zprvu nenápadně, pak však stále výrazněji lkají. V důsledku Agamemnónova příchodu a jeho rázného vojáckého projevu (používá též mikrofon) ženy svoje zoufalství poměrně rychle přetaví v nadšení. Na pódium se pak dostaví Klytaiméstra (Apolena Veldová), která vůči svému muži vysílá podezřelé, chtěně erotické signály, z nichž i ti, kteří příběh z antického kulturního odkazu neznají, vytuší faleš a předzvěst čehosi nedobrého. Agamemnón je rozpačitý i z toho, když je před ním jako úspěšným vojevůdcem rozvinut červený běhoun, který dvě dívky, jinak členky devítičlenného chóru, zdobí sypaným kvítím. K uvítání přibudou též tři chlapíci ve společenském obleku, představující sbor starců. Agamemnón přiváží z Tróje zajatou věštkyni Kassandru (Tereza Hofová), k níž se Klytaiméstra chová značně pohrdlivě, král s královnou – ona v doprovodu Aigistha (Tomáš Kobr) – odcházejí pak do vily na uvítací hostinu. Tereza Hofová má v roli Kassandry pozoruhodný, i když z celku inscenace stylově výrazně se vydělující výstup, adresuje ho starcům i publiku, z jejích přerývaných, zděšeně interpretovaných  vizí, které dostávají stále výraznější logiku, vyplývá, že Agamemnón bude zavražděn. Starci ovšem berou její slova na lehkou váhu. Avšak zanedlouho se z vily ozvou výkřiky a brzy po nich dorazí zkrvavená Klytaiméstra s dvěma kbelíky, z nichž vytahuje ostatky zavražděného Agamemnóna (červení nasáklé hadry), ke svému činu se se zavilou hrdostí hlásí a představuje jako spoluvládce svého milence Aigistha. Výkon Apoleny Veldové je v těchto momentech velmi silný, herečka ze sebe suverénně dostává smyslnou zvířecí energii, při níž však neztrácí nic z deklamačního umu, jímž adekvátně prezentuje moderní překlad Aischylovy předlohy, pořízený Tomášem Havrdou a Petrem Borkovcem. Svoje jednání „legitimizuje“ i tvrzením, že tak pomstila obětování dcery Ifigénie Agamemnónem před lety. Dokonce předstupuje před publikum a s mikrofonem se pokouší dostat z diváků názor na tento morálně zapeklitý problém. Na pódiu promlouvá také Aigisthos, v Kobrově interpretaci vykreslený jako záludný křivák, který se dostává nečestně k moci. Na reptající starce míří dokonce pistolí, ruce vzhůru dávají nejenom jejich představitelé, ale i obsluhující baru, který přiléhá k první řadě improvizovaného hlediště a funguje před představením a během přestávky. Ta je pro argejský lid – publikum vyhlášena poté, co Klytaiméstra svého partnera uchlácholí, aby nepřispíval k už tak dost podivnému převzetí moci další vraždou.

Matkovražda a divoký tanec
Na konci přestávky, vlastně trochu „mimo obraz“ (podobně jako probíhá řada zločinů v současnosti mimo obraz a obzor našeho vnímání i cítění) odstřelí Aigisthos jednoho z reptajících starců, argejský lid je posléze vyzván, aby se přesunul na jiné místo, dámy z chóru nás vedou, převlečené tentokrát za zcela moderní „securiťáky“. K publiku v pohybu se přidává povědomý mladík v kraťasech a s báglem přes rameno, poznávám herce Matěje Anděla, ano, Orestés se vrací domů z výchovného vyhnanství. Ocitáme se v bývalé Fuchsově kavárně, jeden z prostorů se díky scénografovi Draganu Stojčevskému proměnil v jeskyni s velkými kamennými objekty (našedo natřený polystyrén), představuje se Éléktra (Iva Holubová), rozhořčená vraždou otce. Jedna ze „security“ dam se stává horlivou podněcovatelkou pomsty, celá akce před příchodem Oresta působí však ve srovnání s dosavadním průběhem inscenace poněkud ploše, dojem je patrně způsoben také ještě ne zcela uklidněným publikem po části „bojovky“ (šlo se i přes most a rozptýlení dopravou na něm mohlo sehrát svoji roli) a také málo charismatickým projevem představitelky. Ženy z chóru ji výrazně přehrávají a když dorazí Orestés, k pomstě ho vyzývají především ony. Dojde i k divokému, orgiastickému  tanci s hip-hopovým podkresem (Ivan Acher vytvořil k celé inscenaci adekvátní hudební podloží), jeskynní mejdan pak vyústí do zavraždění Aigistha, k němuž Oresta rozvášněný chór do jisté míry vyprovokoval. A schyluje se k vrcholu inscenace. V jeskyni se objeví Orestova matka a když spatří mrtvého partnera, pochopí, kolik uhodilo. Klytaiméstra se k vraždě odhodlaného syna snaží usmířit poukazy na mateřské mléko, které sál, a na pokrevní spřízněnost jako takovou. Orestés s nožem v ruce se s matkou synovsky laská, hladí jí po zádech, vzlyká a zároveň pronáší svou obžalobu, nakonec ji zabije (byl k tomu ostatně instruován bohem Apollónem). Veldová i Anděl hrají výstup v maximální expresi, ta vykazuje drtivý účinek, protagonisté nemají ve svém projevu žádné falešné tóny, skoro by se chtělo říci, že site-specific prostor jim poskytl pro jejich pravdivé kreace větší oporu než kdyby tuto „hrůzu“ měli prezentovat v kamenném divadelním stánku.

Soud ovlivní blížící se volby
A zase ven! Při výstupu, který sledujeme my diváci ve stoje, se ze tmy vydělují rozvášněné, jen spoře nasvícené bohyně pomsty a špatného svědomí Erýnie, které vyzývá mrtvá Klytaiméstra s megafonem, aby hnali Oresta před soud, který by měl rozhodnout o jeho dalším osudu, odpuštění přečinu či smrti a věčném zatracení. Ječící dámy prolamují pak mechanické zábrany ze staveniště (Štvanice je stále v opravě) a uvedou nás k zadní holé stěně bývalé kavárny, před níž se nabízejí ke spočinutí publika řady bílých plastových křesílek. Na stěně je ve formě předvolebního bilboardu vyvedeno prohlášení Po přímé cestě spravedlnosti!, heslo se pak objeví i v pronášeném textu. Erýnie uspořádají na Oresta štvanici (jméno ostrova přiléhá k této scénické akci opravdu stoprocentně), činí tak na žebřících, ke stěně připevněných, on také po jednom vyšplhá a zakotví na malé plošině. Z nejvyššího místa této vertikální roviny (snad komín) slézá Apollón (Aleš Bilík), zatímco bohyni Athénu (Marie Štípková) přiváží vojenský džíp, namísto poznávací značky má připevněnou tabulkou s upřesněním Day D.,6.6.1944 (aluze k tomu, že vylodění v Normandii za druhé světové války bylo předzvěstí spravedlivého řešení?). Apollón je trochu komický seladon s harfičkou v ruce, Athéna zase důstojnost sama. V následném soudním sporu o matkovraždě se dostane i na masky, tolik spjaté s antickým divadlem, ty jsou tentokrát nasazovány především před vyhlášením verdiktu. Slyšíme argumenty pro i proti, herecky důvěryhodně interpretované, hlasování pak zobrazuje display, umístěný na stěně. Poměry procent v Orestův prospěch, respektive neprospěch se neustále proměňují, výsledek je padesát na padesát. Remíza vyústí v Orestovo omilostnění, Athéna ovšem žádá rozlícené Erýnie, které chtějí opustit lokalitu, aby zůstaly a staly se bohyněmi laskavými, Eumenidami. Vždyť i jejich názor byl shledán stejně silným a důležitým jako uznání Orestovy neviny (Apollón mimo jiné jeho pomstu za otce obhajoval – řečeno dnešním slovníkem – poněkud machisticky, pro zrod dítěte je prý mnohem důležitější vklad mužův, tedy semeno, zatímco matka je ve svých útrobách jenom hostí a opatruje). Podívaná tedy končí smírem božstev, děkovat se přicházejí všichni herci, i ti, jejichž postavy zahynuly už před  přestávkou. Nejvíce  mravenčí práce spočívalo na bedrech představitelek chóru, byl ve své kompaktnosti bezchybný, v unisono výstupech přesný a v sólech přesvědčivý, sluší se proto dámy vyjmenovat: Kateřina Císařová, Magda Hniličková, Beáta Kaňoková, Anna Kratochvílová, Veronika Lapková, Bára Purmová, Anežka Rusevová, Kristina Sitková, Barbora Šupová. Starce představovali Jaroslav Achab Haidler, Hynek Chmelař a Jiří Pěkný. V roce 2016 už produkci zhlédnout nelze, hrála se v bloku do 17. září, ale na příští léto či raný podzim organizátoři chystají – vedle nového titulu – také její reprízy. Takže lze připomenou alternanty, s nimiž byste se mohli za rok setkat: Agamemnóna někdy také ztělesňoval Jan Jankovský, Klytaiméstru Lucie Trmíková, Kassandru Erika Stárková a jednoho ze starců Hanuš Bor.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *