S grantem od Guggenheima do amazonského pralesa – brazilská zpěvačka Marlui Miranda o živitě mezi Indiány v Rondonii

I v tak bezbřehém hudebním spektru, jakým je brazilská hudba, představuje Marlui Miranda šokující vybočení. 3_Cafe_hottentot1Když vystoupila na jednom z předchozích ročníků festivalu v Rudolstadtu v rituálním kostýmu s divošským nalíčením, působila jako mladistvá a laskavá indiánská babička -vypravěčka. Netušíte, o čem je příběh, ale přesto sdílíte pocit, že to je vzrušující a napínavé. Její zpívané pohádky vnímáte podobně jako četbu autorů magického realismu. Hlas se zvedá do elegické proklamace, která se náhle promění v zaříkávání v hypnotickém rytmu, a vy se rázem ocitnete v jiné realitě.
Koncert svojí vizuální složkou alespoň poskytuje záchytné orientační body, ale její album Ihu/Todos os sons z roku 1995 působilo jako čiré zjevení. Metodou připomíná dnes už klasická alba Mere dith Monk – tedy materiál vypůjčený od přírodních národů a zpracovaný vysoce osobním způsobem. Marlui Miranda pracuje s indiánskými hudebními hříčkami, které přednáší s hlubokou znalostí originálu, ale zároveň s výraznou, i když překvapivě střídmou podporou umělců světového renomé. Na nahrávkách hostuje například jeden z klasiků brazilského hnutí tropicália a současný ministr kultury Gilberto Gil, i Uakti, skupina hráčů na perkuse, kterou si v různých obdobích vybírali za partnery Paul Simon, Philip Glass a Stewart Copeland.
Marlui Miranda je osobnost výjimečná – podobně jako Indiáni z Amazonie. Zatímco severoamerické Indiány přežvýkala bělošská kultura do dobrodružných románů i filmů, amazonské pralesy jsou dodnes tajemnou divočinou, a před 30 lety, když se zpěvačka do této oblasti vydala poprvé na výzkumnou expedici, domorodci dokonce vykopali válečnou sekeru v boji proti bělošským kolonistům.

 I když o indiánské kultuře přednášíte na světových univerzitách, veřejnost vás zná především díky albům. Co vás tedy přivedlo poprvé mezi Indiány, věda či hudba?
Vlastní zvědavost a snaha pohnout veřejným míněním. V Brazílii máme 285 domorodých etnik, každé z nich mluví jiným jazykem. Proč se o ně víc nezajímáme?

3_Cafe_hottentot2Takže, humanistická motivace?
Ano. Ale v tomto směru jsem měla předchůdce. První indiánská písnička, kterou jsem slyšela, byla terénní nahrávka pořízená misionáři na počátku 20. století. Byli to salesiáni, jejich řád inspiroval svatý František Sáleský, ochránce dětí a mládeže. Tito misionáři byli také první, kdo sestavil slovníky indiánských jazyků.

Ale, neměla ta vaše humanistická motivace přece jen nějaký hudební podtext?
Bylo mi 25 let. Zpívala jsem brazilské písničky, ale neměla jsem žádnou vlastní orientaci. Hledala jsem tedy svoji cestu a ta vedla do amazonského pralesa. V Brazílii byla u moci vojenská junta, naše mládež žila v daleko tvrdším prostředí, než třeba revoltující studenti v USA a Evropě. Domorodá kultura byla pod útlakem, ve společnosti byste nenašli ani náznak ekologického cítění či respektu vůči autorským právům indiánských umělců. Brala jsem to jako výzvu: tohle je nutno změnit.

3_Cafe_hottentot3Nebyla to vaše brazilská odpověď na hippies a new age?
Mně vůbec nepřipadalo, že hledám nějakou alternativu vůči establishmentu, že si hraju na návrat ke kořenům a chci být Indiánkou. Naopak, vnímala jsem to jako zcela přirozený krok. Možná že mám i nějaké indiánské geny. Ani to není nic neobvyklého, celá brazilská populace je smíšená. Začala jsem tedy jezdit do Amazonie, měla jsem to přes celou Brazílii, žila jsem tři tisíce kilometrů na jih v Sao Paulu. V roce 1979 jsem natočila první indiánské písně na vinylové album. Všichni tehdy šli jedním směrem, já šla přesně opačným. Proč nezpíváš radši bossa novu, ptali se mě producenti. Každý mi říkal, že jsem bláznivá ženská, která zpívá v jazycích, jimž nikdo nerozumí. Asi tedy jsem utopická osoba.

Brazilci hrdě prohlašují, že jejich kultura je směsí tří složek: evropské, africké a indiánské. Ten africký prvek slyšíte všude – na karnevalu, v sambě i dalších stylech. Ale ten indiánský je daleko méně zřetelný – proč?
Černoši byli jako otroci v trvalém kontaktu s bělošskou populací, kdežto Indiáni byli považováni za zaostalé divochy, kteří se nehodí ani na těžkou práci, všechny pokusy je zotročit končily jejich fyzickým vyčerpáním a smrtí. Běloši Indiány po staletí ignorovali.

Jak tedy probíhá taková expedice do pralesa?
Cestovat do indiánských osad je drahé, potřebujete magnetofony, kamery, někdy si musíte pronajmout letadlo. Abych získala finanční prostředky, uspořádala jsem před svým prvním výjezdem turné jako zpěvačka. A před dalším jsem požádala o grant. Pokoušet se získat peníze v době vlády plukovníků bylo ne reálné, a tak jsem podala žádost u Guggenheimovy nadace v USA. Bylo mi 28 let a grant jsem dostala.

3_Cafe_hottentot4Jak velký?
Guggenheim obvykle dává 25 000 dolarů na roční výzkum. V té době probíhaly konflikty mezi Indiány a bílými osadníky. Napětí vyostřovaly spory o půdu, pašování, ilegální lov ryb dynamitem i pirátství – bandité okrádali vědecké výpravy i turisty. Indiáni zjišťovali, že pokud chtějí svá území uchránit, musí bojovat. Měli luky, šípy, a také brokovnice. Bílí dřevaři kradli z indiánského území ve státě Rondonia dřevo, a dostat se tam byl sám o sobě problém. Můj první kontakt tedy proběhl ve válečných časech. A to, že jsem se naučila jednu indiánskou písničku v jazyce Surui, mi později zachránilo život.

Kolik vás jelo?
Vydala jsem se na cestu jeepem s řidičem, fotografem a zdravotní sestrou. Ujeli jsme celkem 160 km. Cestovali jsme dva dny, řeky jsme překračovali na dřevěných mostech. V jednom z filmů Indiana Jones měli podobný most: tvoří jej dvě klády, na které se musíte koly přesně strefit. Nakonec jsme ale s naším jeepem přece jen uvízli. Auto zůstalo viset na obrovských kořenech, kola se protáčela. A přitom jsme nevěděli, jestli jsme ještě na území kolonistů nebo u Indiánů.
Zatímco ostatní pracovali na autě, zpívala jsem nahlas písničku v jazyce Indiánů Surui, kterou jsem se předtím naučila. V pralese se to rozléhalo hodně daleko. Vydržela jsem to 45 minut. A ti Indiáni nakonec vylezli z houští. Svým zpěvem jsem jim totiž dala signál, že mám přátelské úmysly. Kdo by v době války zpíval píseň v jejich jazyce?
Vyšli z houští s luky a šípy. Mluvili rychle a nahlas, pomohli nám vyprostit auto, a všichni do něj naskákali, jeep byl ověšený muži, ženami i dětmi. Jeli jsme k vesnici, na ten zážitek nikdy nezapomenu. Neuměli portugalsky a v té jejich řeči naléhali, abych jim zazpívala Bea apure merewa. Když jsme dorazili do vesnice, musela jsem zpívat pro každého zvlášť. Celkem tam žilo 350 lidí, strávila jsem u nich 30 dní. Sbírali jsme med a šplhali na stromy, trhali jsme to strašně dobré amazonské ovoce. Lovili jsme divoká prasata, která měla velké zuby a byla strašně agresivní. Aby nás nepokousala, museli jsme před nimi vylézt na stromy.
V průběhu těch třiceti dní si všichni Indiáni ostříhali vlasy, v přípravě na boj. Necítila jsem se příliš bezpečně, ale ta píseň mě s nimi skamarádila. Nevěděla jsem ale, o čem je její text, to jsem se dozvěděla až o pět let později, když jeden Surui přijel do Sao Paula. Je to píseň prvního kontaktu s bělochy. Aniž jsem to tušila, Indiánům jsem zpívala: „Odvezte mě autem do města a dejte mi všechny ty dobré věci, co běloši vyrábějí. Přineste mi korálky, zrcátka, mačety.“ Takže já se s nimi seznámila jejich seznamovací písní. Třicet dní jsem s nimi strávila v míru, i když by nás mohli zabít, což se bělošským osadníkům běžně stávalo. Pět bělochů tehdy přivázali ke stromům a své děti na těchto živých terčích učili mířit a střílet z luku. Ta písnička nám tedy zachránila život. Indiáni přikládali důležitost i tomu, jak ji zpívám. Kdybych ji zpívala nesprávně nebo falešně, určitě by se jich to dotklo.

3_Cafe_hottentot5Jak jste dokázala přežít v pralese, když jste zrovna nebyla pod ochranou Indiánů?
Když cestujete podél řeky, v noci vidíte všude svítit oči šelem. Často jsem se koupala v řece, v níž plavaly piranhy. Celá hejna, ale nikdy mě žádná nekousla. Musíte jednat chytře, jako indiánské děti. Ty se seběhnou a dělají takový rámus, že všechny ryby utečou. Koupat se v pralese sám, to udělá jen idiot. V řece se také musíte šourat a ne zvysoka našlapovat, abyste nešlápli na rybu s jedovatým ostnem. Je dobré vědět, kde žijí električtí úhoři. A v noci, když spíte na lodi, slyšíte takové strašně úporné chroustání. To je ryba, která ožírá z lodi nátěr. Nad hladinou se rozléhá symfonie komárů, která zní jako Stockhausen.

Předpokládám, že repelenty a mastičky v Amazonii neúčinkují.
A nepomůže ani moskytiéra, ti amazonští komáři se skrz ni dostanou, musíte mít pevnou látku, bavlnu. Navíc jsou tam blechy. Létající blechy, celá mračna. Včely. Charakter hmyzu se mění podle toho, jak se mění voda. Dokonce se podle druhu hmyzu můžete orientovat, poznat svoji polohu.

Vy jste tam jezdila dvacet let, nebyly tam nějaké riskantní situace? Co byl nejtěžší moment?
Ta zmíněná příhoda se zpěvem a zablokovaným jeepem. Později, docela nedávno, jsme se skoro potopili s lodí. Měli jsme spoustu techniky, a taky ryby, které jsme s sebou brali jako dar Indiánům na rituál, ze sousední vesnice. To byla tedy velká odpovědnost, kamery a ryby. Byli jsme uprostřed řeky a přišla velká bouře. Anebo jindy na přetížené lodi. Kapitán neměl zkušenosti se spotřebou motoru, naftu jsme dolévali vždy v klidných momentech, a najednou jsme se ocitli s prázdnou nádrží v peřejích. Snášelo nás to po proudu, směrem k vodopádům, ale proud nás naštěstí zanesl ke břehu.

3_Cafe_hottentot6Když jste strávila tolik časů s Indiány, zkoumala jste taky jejich spiritualitu?
Jednou jsem pozorovala šamana, jak připravuje obrovský doutník. Z tabáku. Halucinogeny se v té oblasti nepoužívají. Místní Indiáni ale vyrábějí z manioku nápoj zvaný chicha. Žvýkají ho, pak ho vyplivnou a nechají fermentovat. Chicha chutná jako pivo.
Šaman vedl rituál za uzdravení indiánského dítěte, bylo těžce nemocné, přišlo z nemocnice z města. Seděl na kládě, zpíval, muži ho doprovázeli vysokým hvízdáním. Hvízdali, aby přivolali duchy. Šaman se v katarzi zhroutil, ale pak velmi klidně vstal a začal znovu zpívat. Zvolání, odpověď. Zpěv se postupně změnil v polyfonii a nakonec v chaotickou směs. Zpíváte, pohybujete se v kruhu. Trvá to hodiny, a vám se zdá, že jste na místě, a že svět se naopak točí kolem vás. Slunce mezitím zapadne, začnou svítit hvězdy. Rituál trval alespoň pět hodin. Pak jsme vykouřili ten šamanův doutník, nechali jsme ho kolovat, nikdy jsem nic tak dobrého neochutnala. Rozešli jsme se až za úsvitu.

Dá se takový rituál natočit? Dalo by se předpokládat, že ten osobní zážitek je úplně jiný než záznam kamery či magnetofonu.
Mně se to povedlo, natáčela jsem to pro Indiány a pak jim to pouštěla.

A vracíte se ke svým Indiánům i teď, po třiceti letech?
Ano, a oni jezdí za mnou do Sao Paula, děláme společně představení. V průběhu let se ale hodně změnili, poznali technologii, začali jezdit autem, někteří se přestěhovali do měst, získali plantáže, vydělali si spoustu peněz. A jejich náčelník si koupil Mitsubishi Pajero, drahé terénní auto, a k němu si pořídil tři šoféry.

Ale není tohle úpadek? Alespoň z pozice bělošského intelektuála?
Indián přichází o úctu k přírodě, k tradičním hodnotám, jeho kultura mizí. Já nevěřím, že oni o něco přicházejí. To co měli předtím, mají pořád. Vracejí se do pralesa k těm svým rituálům. Ale spíš nám touhle cestou něco vzkazují o nás. Ukazují nám vliv té naší kultury. A my si takovou konfrontaci zasloužíme.

Takže, ta původní osada stále existuje?
Ano, a dokonce se zvětšila, z původních 350 obyvatel na 450. Jsou ve vzájemném kontaktu se sousedními kmeny, kteří mluví spřízněnými dialekty. Před staletími to bývali nepřátelé. Hodně jiných kmenů ale úplně zmizelo, od doby, kdy tam Rondon udělal první expedici. To byl člověk, podle kterého pojmenovali celý stát brazilské federace. Marechal Rondon tam postavil první telegraf, po mnoha stoletích to byl první člověk, který se k Indiánům choval s úctou. Zatímco jiní s Indiány válčili, on prosazoval: nezabiješ. Založil první institut, který prosazoval ochranu Indiánů, i když pak se to trochu zvrtlo. V Brazílii je považován za hrdinu.

Zmínila jste se už o misionářích, o nichž se někdy dogmaticky tvrdí, že přispěli zániku domorodých kultur. Jakou roli sehráli v Amazonii?
Všichni svádí na katolíky, že Indiánům brali jejich kulturu, ale ve skutečnosti to bylo naopak. Indiáni si podrželi svoji spiritualitu a jejich šamani navíc do svých rituálů převzali katolické prvky. Naučili se jak používat moc, jak z rituálů těžit. Pak jezuity vyhnali. Kříž ze svatyně vyndali, a dovnitř, před oltář, dali perkusi maracas, která je pro Indiány svatá. Tančili kolem oltáře za rytmu maracas a cosi nesrozumitelně žbrblali jako katoličtí kněží. A misionáři navíc sehráli humanitární roli. Pomohli Indiánům přežít v době kolonizace. Ostatní museli platit daně, ale Indiáni ne, což prosadili jezuité. K těm nejosvícenějším patřil António Vieira. On vyjednal u portugalského krále, tedy vládce koloniální říše, k níž patřila nynější Brazílie, zákaz proti zotročování Indiánů.

Když jste pak ty písně natáčela na album, vyžádala jste si od Indiánů nějakou autorizaci?
Jednu z nich například mohou zpívat jen muži. Ale náčelník mi odpověděl, že v dávných dobách civilizace ji naopak zpívaly ženy, a že mi s respektem k této historické skutečnosti uděluje výjimku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *