Bezmála po čtvrt století představuje pražská Ypsilonka další mozartovskou inscenaci, novinka nese název Sežeňte Mozarta! Titul Mozart v Praze téhož uskupení měl totiž premiéru v roce 1991 a patřil knejvýraznějším porevolučním úspěchům divadla (divácky i umělecky). 
Jednalo se o sugestivní féerii, kterou režisér Jan Schmid s hudebníkem Miroslavem Kořínkem a dramaturgem Jaroslavem Etlíkem vytvořili ve spolupráci se Zdeňkem Mahlerem a opírali se především o jeho prózu Sbohem, můj krásný plameni! Pro konstrukci divadelního scénáře byly použity hlavně epizody ze dvou pražských mistrových návštěv, vážících se k fenomenálnímu úspěchu Dona Giovanniho a pozdějšímu „nepřijetí“ opery La Clemenza di Tito. Tvůrci inscenace si ovšem dovolili obě události jevištně prezentovat v opačném pořadí. Symbolickou rovinu zastupovaly postavy z Kouzelné flétny, obdařené už v originále mimořádnými schopnostmi, totiž Královna noci (Jana Synková) a Sarastro (Marek Eben), kteří vedli spor o to, zda genialita je člověku ku prospěchu či ke škodě. Vyhlédli si proto Mozarta (Jan Jiráň) a „experimentálně“ do něho vložili nesmírný hudební talent. Jedním z Mozartových spolu- či protihráčů byl v této inscenaci z devadesátých let i Casanova (Jiří Lábus). Kromě invenčního divadelního tvaru a ukázněných hereckých výkonů (v projektu účinkoval také Oldřich Kaiser) zdobila počin Ypsilonky hudební úprava Miroslava Kořínka, v níž ve vhodných transpozicích zdejší herci bez problémů uzpívali Mozartovy operní árie. Ostatně podobný pokus vyšel později i v Dejvickém divadle, kde v roce 2003 nastudoval Miroslav Krobot činoherci prezentovanou a obdivuhodně muzikální Kouzelnou flétnu. Dnes při kvantu nových produkcí nejsou divadelní novinky už dávno očekávány s takovou dychtivostí jako dřív, přesto se v posledních týdnech mezi znalci šuškalo, že zajímavou okolností chystané inscenace by mohla být konfrontace zpěvu operního (Roman Janál účinkoval v Ypsilonce už v gounodovské variaci na Fausta a Markétku) s vokálem popovým (Jiří Korn byl ovšem před zběhnutím k popu a muzikálům solidní rockový zpěvák, jako pamětník mohu dosvědčit jeho víc než důstojné účinkování ve skupině Rebels jak westcoastové, kde se podílel na komplikovaných vícehlasech v repertoáru The Mamas and The Papas, tak i později ve formaci rhytm and bluesové – výtečně zpíval například White Room z dílny skupiny Cream). Nová mozartovská variace však neodbytně připomíná hérakleitovskou maximu, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Inscenace je postavena na principu jakéhosi průvodce operou Kouzelná flétna, pochopitelně „s ukázkami“. Na začátku představení shánějí libretisté vznikající novinky – pro divadlo Na Vídeňce – Schikaneder (Jiří Korn) a Giesecke (Oldřich Navrátil) věhlasného komponistu (v roli mistra po letech znovu Jan Jiráň), aby rozepsané dílo dokončil. Schikaneder, chystající se zároveň na roli ptáčníka Papagena, zastupuje při tvorbě libreta moment zábavný, spoluautor Giesecke zase rozměr filozofický, vycházející ze zednářské symboliky. Začnou poněkud klopotně a didakticky předestírat fabuli Kouzelné flétny, a ta se – se spoustou zcizujících efektů – jako zkouška rozjíždí. Princ Tamino bloudí, hledá princeznu Paminu, dceru Královny noci (Jana Synková si také postavu „zopakovala“), musí však podstoupit rituální zkoušky v Chrámu moudrosti, jehož veleknězem je Sarastro (Roman Janál). Přízemnější variantu bloudění pak představuje jeho společník na cestě Papageno. Činoherní pasáže v inscenaci však působí nespojitě, chybí jim temporytmus, hudební koláže, důmyslně zkomponované Miroslavem Kořínkem (jde vlastně o trvalý copyright Ypsilonky) samy o sobě hýří invencí, tempo jevištnímu dílu ovšem nepřidají. Stejně tak jako vtípky „na první dobrou“, nebezpečně se blížící duchu podbízivých estrád (padouch Monostatos si při zmínce o svém chtíči posvítí baterkou do klína apod.) Hlavní „půjčené“ hvězdy Korn s Janálem sice nic nepokazí, zvláštní energií ani charismatem ovšem nesálají, víc zaujmou Petr Vršek jako Tamino a pěvkyně Michaela Šrůmová (další výpomoc z opery Národního divadla) v roli Paminy. Osvěžení do jevištního dění přináší také nový člen souboru Mikuláš Čížek, ztělesňující tři génie a tři pacholata (toto „shrnutí“ rolí patří k nejvtipnějším nápadům dílka). To, co vždycky v produkci Ypsilonky působilo osvěživě, totiž zmíněné Kořínkovy hudební koláže, jistě překvapí svou důmyslností, v nové produkci však často směsi fungují poněkud nepatřičně, zvláště když v inscenaci, která má být snad přece jenom poctou Mozartovi, nejlépe vyjdou čísla, vycházející z jiných komponistů, totiž Rossiniho (Basiliova árie o pomluvě z Lazebníka sevillského) a Gershwina (Bess, You Is My Woman Now z opery Porgy a Bess). V posledních měsících se občas vzrušeně diskutovalo o únavě divadelních, především režijně tvůrčích ikon ze „zlatých šedesátých“, zmiňována byla i nová tvorba Jana Schmida. Jsem dalek toho, abych významného divadelníka odepisoval, kupříkladu restituční komedii Škaredá středa (2013) považuji za kousek velice svěží. Musím však s lítostí konstatovat, že jsem se v Ypsilonce poprvé, při tomto „Mozartovi“, nemohl dočkat konce (a že jich bylo několik). Studio Ypsilon
