Deset z otců zakladatelů je ve štábu aktivních dodnes, počet scén stoupl z jedenácti na více než dvojnásobek, počet návštěvníků se bezmála zdesateronásobil, přiměřeně vzrostlo vstupné, program si ale překvapivě zachoval původní koncepci, díky níž si přijde na své opravdu každý, včetně těch, kterým folk či world music jinak lezou na nervy. Základy byly položeny tak moudře, že za celých dvacet let nevyžadovaly výraznou korekci, a dnes festival zápolí s jediným problémem. Tím je neúnosná kvantita obecenstva. Artur Rubinstein říkával, že slabá návštěva znamená, že se v sále sejdou jen ti, kteří mají opravdu zájem – tento limit Rudolstadt už dávno přečerpal.
Zda ekonomický přínos skutečně tak přesvědčivě převažuje náklady, které si takováto návštěvnost nakonec nutně vyžádá, musí vědět pořadatelé nejlépe. Každopádně jen trochu citlivější posluchač nutně shledává vyhlídky na přelidněné městečko rok od roku méně radostnými. Nicméně první polistování novým programem, s důvěrně známým nevkusem obálky, reklamou na pivo Köstritzer a zběsilým jazykem profi lů, zaručujících téměř u každého účinkujícího, že hraje alespoň pět různých hudebních stylů najednou (aby to bylo fakt jako World), má pořád stejný půvab. Za ta léta se člověk smíří s tím, že prostě všechno nestihne, příkladně letos mi utekla hned dvě důležitá pamětnická jména, Arlo Guthrie a Rickie Lee Jones.
Na svůj první Rudolstadt jsem se před lety vypravil vlastně kvůli Ann a Markovi Savoyovým a během let tu viděl ještě leccos dalšího vydařeného z louisianské a západotexaské scény, takže jsem letos očekával nejvíce od Cedrika Watsona & Bijoux Creole, čerstvé naděje kreolské hudby s nominací na Grammy v příslušné třídě. Watson hraje klasiku svého žánru, v zydeku nesklouzává do nekonečných rumplovaček jako mnozí jiní, cajunským číslům dodá patřičného kreolského ostří, zpívá stylově velmi čistě, bez bluesové či countryové manýry. Ve fi nále nechybělo ani staré dobré Les harricots sont pas salé, které dalo zydeku jméno (zkuste si to čtvrt hodiny přeříkávat, a dojde vám to). Bohužel skvělý koncert utrpěl dosti citelně zásluhou zvukaře, takže chvílemi to vypadalo jako zničující kulisa drum’- n’frottoir’n’bass k výstupům pantomimického harmonikáře.

Vysloveným potěšením byli Addis Acoustic, africký jazzík neznějící vlastně ani příliš jazzově, ani příliš africky, který se svými barevnými propletenci klarinetu, akordeonu a zvonivé mandolíny do Rudolstadtu dorazil díky letošnímu pečlivě připravenému etiopskému tématu. Poněkud méně strhující byl Daniel Melingo, pouze v první chvíli zábavný patetický seladon, bohužel zabírající na scéně příliš mnoho prostoru před mnohem zajímavější kapelou, hrající velmi solidní tango.
Opravdu průzračnou záležitostí bylo trio Fidil, tři statní irští mládenci hrající pouze a jenom na housle pouze a jenom irské tance. „Expansion through reduction,“ napsali o nich v Irish Times – lépe to charakterizovat ani nelze. Ještě nenápadnější byli Jen-Marc Jacquier & Claudis Perrin ze Švýcarských Savojských Alp, jejichž hudba, provozovaná na rustikální kontrabas a knoflíkovou harmoniku, už prozrazovala příbuznost s okruhem zasahujícím až na naše Chodsko.
Nigunim jsou projektem dvou Klezmatiků, Londona a Sklamberga, snad méně třeskutým (jak jen se Frank London dokáže mírnit) než běžná produkce kapely, ale hudebně stejně výživným. Nicméně spojitost náboženských zpěvů, z nichž tato záležitost vychází, se světským klezmerem byla na první poslech zjevná, už četnými nápěvovými shodami, danými samozřejmě častým čerpáním klezmorim z tradice synagogálních zpěvů.
Jako perla vyvržená festivalovým příbojem mne nakonec oslnil jakýsi pouliční bluesman pobrukující si na ulici, mimo festivalový program, ba mimo placené zóny. Snad nikdy jsem neslyšel Evropana hrát blues s takovým porozuměním, takže jsem zapátrál a mohu nyní laskavému čtenáři sdělit, že jeho jméno je Günther Leifeld-Strikkeling, aka The Rum pel-Steel-Skin Güenther. Jak vidno, za dvacet let festival už funguje jaksi samovolně, nad rámec vytyčený dramaturgy. Což je samozřejmě to, oč tu běží.

Po nich přijde na pódium po delší době opět Vertigo Quintet s Dorotou Barovou.
6. srpna v Jazz Docku poprvé vystoupí slovenský zpěvák Peter Lipa se svojí kapelou.
Trio pianisty Martina Brunnera zahájí 7. srpna v 15 hod. jazzový festival Agharty na Staroměstském náměstí. Tam je vstup zdarma, na rozdíl od klubu Agharta, kde tentýž den zahraje trio Emila Viklického netradičně i s osmnáctiletým kytaristou Antonínem Dlapou.
O den později bude na Staroměstském náměstí koncertovat mj. trio pianisty Ondřeje Kabrny s repertoárem z čerstvé nahrávky Timeways pro Artu. Ještě ten večer pak v Aghartě vystoupí kvarteto slovenského kytaristy Roberta Roviny, poskládané z dnešních studentů Ježkovy konzervatoře.
11. srpna v Jazz Docku zahraje kvinteto Rostislava Fraše a Skipa Wilkinse, kteří na jaře vydali album u Radioservisu.
V pátek 20. srpna tamtéž od 19 hod. vystoupí zpěvačka Veronika Vítová a její kvinteto s poctou Billu Evansovi.
O den později se na stejném místě poprvé předvede trio trumpetisty Oskara Töröka, pianisty Vítka Křišťana a saxofonisty Luboše Soukupa, tří českých studentů Hudební akademie v Katovicích.
Ve dnech 26.–28. srpna bude v Jazz Docku natáčet živou desku kytarista Libor Šmoldas.
V sobotu 28. srpna vystoupí U staré paní zpěvačka Miriam Bayle, které o pár dnů později vyjde debutové album na labelu Animal Music.

Letos třiašedesátiletý Paco de Lucia (vlastním jménem Francisco Sánchez Goméz) flamenco proslavil po celém světě, aniž by ho zbavil andaluské identity a syrového temperamentu. I ve velkých koncertních síních dokáže navodit intimní, emocemi praskající atmosféru, vystupňovat ji do hraničních mezí smyslnosti a v posluchačích zapálit oheň. Paco de Lucia natočil celou řadu vynikajících desek, mimo jiné s kytaristou Larrym Coryellem nebo pianistou Chickem Coreou. Koncertní spolupráce s kytarovými velikány Johnem McLaughlinem a Alem Di Meolou a jejich živá alba patří k vrcholným instrumentálním zážitkům 20. století. Mistrovská kytara Paka de Lucii zní také v mnoha filmech Carlose Saury a můžeme ho vidět a slyšet i ve snímku Vicki Cristina Barcelona v režii Woodyho Allena. Je držitelem několika čestných doktorátů na prestižních hudebních universitách a v rodném městě Algeciras poblíž Cádizu mu místní postavili sochu.
„Když jsem byl mladý, uvědomil jsem si, že flamenco je jazyk, jehož slovník má deset slov. A moje teorie byla, že se dá rozšířit, aby jich měl tisíc, pokud se dodrží jeho duch, esence, charakter, osobnost,“ řekl Paco de Lucía – a svoje předsevzetí splnil. Jako první flamenco uvedl do divadelních sálů, spojil se s doprovodnou skupinou, jejíž rytmiku tvořil do té doby neznámý peruánský cajon a zanesl do něho klasiku, latinskoamerické rytmy i jazzovou improvizaci. Dosud poslední album Cositas Buenas vydal před šesti lety.

Ještě uslyšíte tyto autory: Marie Le Drian, Petra Hůlová, Véronique Ovaldé, Eugen Brikcius, Bruno Fern, Arnošt Goldflam, Serge Valetti, Stanislav Beran, Gérard Oberlé, Věra Nosková, Pascal Commere, J. H. Krchovský, Alain Fleischer, Tereza Riedelbauchová, Emmanuelle Pireyre, Jaroslav Žila, Francois Boddaert, Jaroslav Erik Frič, Sylvie Germain, Lubomír Martínek, Christian Prigent, Petr Váša, Cécile Wajsbrot, Michal Viewegh, Laurent Binet, Tobiáš Jirous, Jean-Marie Blas de Robles, Patrik Ouředník.

kurátor / curator: Dušan Zahoranský

Koncert proběhne v neděli 2.8.2010 od 20:00 ve studentském klubu K4 (Celetná 20, Praha 1 – vchod z průchodu FFUK). Vstup: 130,- pouze na místě.

Proč jste vlastně založili kapelu? Chtěli jste balit hezké holky nebo se z toho co vás štve vyzpívat? Mohli jste třeba natáčet filmy jako Alejandro González Iñárritu.
Všechno začalo jako nezávazná hra, jako hudba pro nás samotné. Žádné holky ani frustrace. Vlastně jsme ani nepočítali s tím, že by nás někdo poslouchal. Od toho se odvíjí náš název – Velké ticho. V červnu 1992 jsme ale slíbili kamarádům veřejný koncert a od té doby jsme se nezastavili. Koncertujeme skoro každý den.

Vedle mexických stylů cumbia a norteño hrajete i reggae, hip hop a ska. Jak jste k tomu přišli?
Žijeme sice v Monterrey, ale všichni pocházíme z okolních vesnic, kde od rána do večera nic jiného než cumbia neuslyšíte. Dvacet let v Monterrey ovšem poznamená každého, zvlášť když to odsud není daleko do Spojených států a k hip hopu. Dancehall přišel s panamskými dělníky a reggae se ska známe z koncertů argentinských Los Fabulosos Cadillacs a Mano Negra s Manu Chao. Takže je jasné, proč naše hudba na nějaká pravidla moc nekouká.

Jejich nerespektování má něco společného s tím, že vaší hudbě říkáte chuntaro?
Tak prý Američané nelichotivě označují ne zrovna přizpůsobivé Mexičany. Je to tak, pro nás ale chuntaro znamená hlavně svobodného člověka, který kašle na módu, obléká se podle svého, poslouchá úplně jinou hudbu, hlavně hip hop a nosí dlouhé dready.

Víte, že Monterrey pomáhali budovat emigranti z bývalého Československa?
Je tedy pravda, že styl norteño má svůj původ v našem tanci polka? Samozřejmě, možná byste se divili, že ve městě se polka tančí ještě v původní podobě a akordeon, který vaši předci přivezli společně s Němci, patří mezi nejpopulárnější nástroje. Používáme ho i my a nedáme na něj dopustit. Někdy je lepší než elektrická kytara.