Mezi 10. a 17. dubnem letošního roku proběhla v pražských kinech Lucerna a Světozor již jednadvacátá přehlídka evropské kinematografie, která pak pokračovala v následujících dnech i v podobě ozvěn v Brně, Jablonci nad Nisou, Boskovicích, Hradci Králové, Havířově a Plzni. Přes poměrně pestrou a tentokrát i veskrze zajímavou nabídku zely však sály pohříchu alespoň dle mé zkušenosti v Praze mnohdy prázdnotou. To pochopitelně neplatilo o úvodní projekci snímku Dvojník, který je však uváděn díky Aerofilms do běžné distribuce, tudíž ho mohli diváci shlédnout kdykoliv později, což o drtivé většině ostatních filmů neplatilo. Evropská kinematografie se dle mnou zhlédnutého vzorku filmů ocitá relativně na vzestupu a nabízí trochu či často jiný pohled než běžná komerční, převážně americká, ale v nemalé míře i česká produkce, ale zdá se, že české publikum dává přednost pompéznímu oblbování či prostoduše líbivému lechtání před objevováním něčeho zdánlivě okrajového a dokonce před tím raději zavírá oči a libuje si ve sladkobolných romantických komediích a thrillerech plných krve a sexu či ještě horších konejšivě dráždivých subžánrech na úrovni první signální soustavy.
Causa Dvojník
U filmu Dvojník režiséra Richarda Ayoadeho, známého u nás především díky roli kudrnáče Maurice Mosse v Ajťácích, potažmo i filmovou kritikou i diváky oceňovanému debutu Jmenuji se Oliver Tate se dostáváme na pole několika se prolínajících podob schizofrenie. Tou nadstavbovou podobou je fakt, že je tento snímek považován a priori za kultovní, což z něj ovšem ad hoc činí snobskou ikonu. Jeho vypíchnutí coby headlinera v sekci s poněkud pseudodeterminujícím názvem Best of tomu nasazuje korunu. Poněkud zmatený děj podle F. M. Dostojevského s kafkovsko- orwellovskou atmosférou – to přece (pseudo)intelektuál musí sežrat i s navijákem. Škoda této predestinace, která mnohdy převálcuje skutečné vnímání filmu, jenž má celou řadu kladů. Retrofuturistická vize celkem ústrojně nakládá s nejrůznějšími reáliemi a odpovídá nadčasí světa absurdní mašinérie, odcizenosti a všudypřítomného bezpráví. Par excellence je herecký výkon Jesseho Eisenberga v titulní dvojroli, kde jsou protikladné charaktery obou protagonistů pojaty v širokém rejstříku bez prvoplánových banalit. Třetí vnitřně schizofrenickou rovinu pak představuje úloha Hannah v podání Mii Wasikowské, která dokáže být introvertní i extrovertní, zlá i hodna lásky. Ale vše zůstává na bázi univerzální alegorie, kde opravdové vcítění nahrazuje spíše pocit, že jste vstoupili do jímavé noční můry, která se sice v reálu v jiné podobě odehrává všude kolem nás, ale tady se nás dotýká spíše rozumově než citově.
Z Balkánu do Uher a zase zpět
Vynikající debut maďarského tvůrce Márka Bodzsára Noční šichta popisuje příběh bosenského vojenského zběha Milana, který se ve svém exiluv Budapešti zaplete coby čerstvý člen posádky záchranky do obchodu se smrtí. Tahle černá komedie s problematickým happyendem vzývajícím lásku sice částečně dle stručného popisku nezapře „tarantinovskou explicitnost a coenovský cynismus“, ale činí tak s mnohem větší něhou a nadsázkou, která se ovšem mnohem víc blíží k realitě jako takové. I nejzápornější postava zde má svůj lidský rozměr a není stylotvornou kreaturou. Stříká zde sice krev taky celkem ostošest, ale nechybí zde průběžný katarzní prvek.
Bulharský snímek Červenec dřívějšího dokumentaristy a zde autora debutujícího na poli hraného filmu Kirila Stankova je typickým příkladem všeobecné deprese současného Balkánu, který se potýká s frustrací a bezvýchodností. Náhodné setkání dvou dávných přítelkyň, z nichž jedna se utápí v alkoholu a živí se jako ochranka hotelu a druhá se vrací ze zámořského exilu, kde ztratila veškeré iluze, ústí v road movie lehce ve stylu filmu Thelma a Louise, ale s poněkud obráceným dějem. Bezvýchodnost tu nakonec nahradí akce a vítězství nad zdánlivě všemocnými novodobými mafiány. Sice hořké zklamání z návratu do někdejšího ráje mládí a setkání s neúprosnou demoralizací společnosti na současném pobřeží Černého moře, ale i touha nevzdávat se vzdoru a jít dál. Otevřený konec je sice výrazně idealistický až naivní, ale právě to dodává filmu jeho smysl.
Skutečně sugestivní je i komorní příběh pomyslné vyhaslé jugoslávské rock-star v Adria Blues (režie Miroslav Mandić). Kdysi slavný hudebník, který vystupoval naposledy v roce 1991 a propadl více než alkoholu jakési počítačové hře a nechává se vyživovat manželkou, která vydělává sexem po telefonu, nás přivádí do obskurního přímořského hotelu, kde má bývalá hvězda nechtěně zažít reinkarnaci své slávy. Hořká i jemnocitná komedie, špikovaná opětně trochu absurdní konfrontací s místní mafií spolu s dalšími peripetiemi je skvostným propletencem mikroosudů generace ztracené z nejrůznějších důvodů a skvělými odkazy na yugo-bigbít sedmdesátých a osmdesátých let. Do skutečné reality této scény nás však přivádí fenomenální slovinský dokument Starší parazit aneb Kdo je Marko Brecelj? druhdy renomovaného tvůrce hraných filmů Janeze Burgera. Portrét enfanta terrible jugoslávského undergroundu, někdejšího frontmana kapely Buldožer i specifického písničkáře a věčného rebela, který stejně neúnavně bojoval s prohnilým komunismem a dnes bojuje s ještě dokonce prohnilejším kapitalismem je skutečně pochoutkou non plus ultra: a je to přesně věc, kterou by měl český divák vidět, i když by měl pochopitelně občas lehce problém seřadit si veškeré sociopolitické reálie. Tady by se mu ale otevřel prostor nahlédnout do prostředí slovinského undergroundu a srovnat si jeho postavení v minulosti i současnosti se situací v našich luzích a hájích. Tak tato perla promítaná jen jednou v Malém sálu Světozoru přilákala krom mne a mé dívky jen hrstku u nás žijících Slovinců. Nesmírná škoda! Skvělá příležitost, jak poznat, jak se i dnes dá bez jakýchkoliv ústupků dělat nezávislá kultura, satirická politická angažovanost s bravurním vtipem i důvtipem a lehkostí v otřesné realitě zkorumpovaných postsocialistických zemí bez zbytečného patosu mučednictví či ukřivděnosti.
Ikony trochu jinak
Pozornost si jistě zasloužily i dva specifické životopisné filmy: Serge Gainsbourg (s podtitulem Heroický život) a Jaké zvláštní jméno Federico! První z nich – portrét nonkonformního francouzského skladatele, textaře a malíře pojal režisér Joann Sfar částečně ve stylu jemu vlastního novodobého či snad postmoderního komiksu, což je dáno nejen „animovanými“ postavami, ale i fragmentárností děje. I na rozhodně rozsáhlé ploše sto třiceti minut se tu nesnaží uceleně mapovat umělcův život, ale spíše skládat zajímavé epizody od mladistvé frustrace „alter- egem ksichtem“ a židovským původem, přes setkání s Borisem Vianem či Juliette Greco, akcentovaného mileneckého vztahu s Brigitte Bardot, kontroverzního nazpívání francouzské hymny Marseillaisy v rytmu reggae a další skandály v čele s (antihitem) Je t’aime moi non plus a mnohdy zdůrazňuje relativně nepodstatné, ale půvabné okamžiky. Tato roztříštěnost možná někomu vadí, ale na druhou stranu dává snímku specifickou poetiku a vidí epochálního všeuměla prostřednictvím jeho báchorek a mýtů o něm. Naprosto geniálním tahem je, že film nekončí Gainsbourgovou smrtí, ale jeho „znovuzrozením“ s novou partnerkou po rozchodu s Jane Birkin. Tento snímek je také v běžné distribuci díky HCE a doporučuji ho ke zhlédnutí a vlastní analýze. Já osobně jsem měl prvních asi dvacet minut pochybnosti, jiní je považují za nejlepší, já nakonec želel, že už je vše u konce. Renomovaný italský tvůrce Ettore Scola (známý především filmem Tančírna) vzdává v druhé biografii hold svému staršímu a slavnějšímu kolegovi a kamarádovi Federiku Fellinimu velice subjektivně, což opět dodává filmu specifickou nedidaktickou a nepopisnou tvář. I tady jsou to vlastně fragmentární historky okořeněné Scolovi blízkou Felliniho obrazovou a snovou imaginací. Střípkovité použití dokumentárních záběrů i pasáží ze slavných děl není vůbec otrocké, naopak koláž vstupů vypravěče, hraného dokumentu a poetizujících vsuvek tu jasně nastiňuje, že Scola nevytváří nějakou vykonstruovanou „intelektuálštinu“ à la Fellini, ale dostává se k niterné osobní výpovědi o svém guru i dlouholetém souputníkovi zároveň, což umocňují zejména scénky, kdy do svého auta naberou postavičky z lidu, od prostitutky přes pouličního malíře a nechávají se unášet jejich příběhy. Vše sice končí zdánlivě Felliniho pohřbem a zdálo by se, že smutek už neprosvítí jediný paprsek slunce, ale chyba lávky… To jste ostatně také měli vidět.