Aki Kaurismäki – minulost je vždycky iluze

„Nesnáším ceremonie! Vím sám dobře, že mé filmy nejsou bůhvíjak skvělé, aby mohly vyhrávat festivalové ceny. Jsem jen starej sentimentální sráč.“ Těmito slovy uvítal AKI KAURISMÄKI publikum před projekcí svého posledního filmu Le Havre na letošním festivalu v Cannes. Jeho film pak tamtéž získal prestižní cenu kritiků FIPRESCI a nominaci na Zlatou palmu.

Pravdou je, že Aki je svérázná postavička. Jeho obří tělo s věčným cigárem mezi prsty nelze přehlédnout. Jeho náladu nelze snadno odhadnout – „Předstírám, že jsem veselý a usměvavý chlapík.“ Jeho humor vám mnohdy docvakne až po delší 9_Aki_Kaurismaki1době – „Co s minulostí? Minulost je vždycky iluze. Dělám do filmu, který je od začátku do konce iluzí. Měl bych dělat něco pořádného.“ Do Česka se Aki Kaurismäki vrátil už poněkolikáté. Poprvé v roce 1995 byl hlavní hvězdou sekce nezávislého filmu na XXX. ročníku MFF v Karlových Varech, letos si přijel pro výroční cenu Asociace filmových klubů na Letní filmovou školu do Uherského Hradiště. Organizátoři LFŠ nebyli na Akiho svéráz, odpovídající postavám z jeho filmů, zjevně příliš připraveni. Nebylo vůbec jisté, zdali na ohlášenou tiskovku slavný Fin vůbec dorazí. Rád se jen tak bezcílně toulá městem, rád popije, rád jen tak v anonymitě pozoruje neznámé prostředí a neznámé postavy. Nakonec však s pozdravem „Ahoj!“ přeci jen dorazil a ještě než usedl, vyzval PR manažerku LFŠ k analýze filmů Larse von Triera. Mám jeho ultrasuchý humor rád.

Poprvé jsme se potkali na MFF v Karlových Varech v červenci 1995. Vůbec mi nepřipadalo, že festivaly či ceremonie nemáte rád. V 9 ráno jste spolu s Mattim Pellonpou seděli u tácu s kalíšky sponzorské vodky a vypadalo to na bujarý mejdan. Jaká je pravda?
Tenkrát to bylo bezvadné. Vybrali dobré sponzory. Navíc tam se mnou byl Matti Pellonpää a to byl výtečný společník. To byl nejlepší kumpán v mém životě! Takže mi to nepřišlo jako nějaký nakašírovaný festival, kde všem jde v první řadě o byznys. Nesnáším ty červené koberce, kdy vám organizátoři příkazem naplánují i tu vteřinu, kdy na ten koberec musíte vkročit. Chápu sice, že věci mají mít jakýsi řád, jenže já nikdy nebudu figurkou. Ačkoli to tak nevypadá, mám lidi rád. (smích)

Vím, že to je bolestná vzpomínka, ale musím se vrátit k Mattimu, tehdejšímu vašemu dvornímu 9_Aki_Kaurismaki2herci. Vypadali jste jako naprosto sehraná dvojice a z Mattiho tenkrát sršelo štěstí na všechny strany. Nakolik vám Matti chybí? Myslím jakožto herec.
Matti Pellonpää je nenahraditelný! Byl to génius a navíc přečistý člověk. Ano, potkávám a využívám skvělé herce, jenže Matti nepotřeboval herecky vodit. Přišel na plac a dal to na první dobrou! Pravda, museli jsme kolikrát podle něj posouvat natáčecí dny. Občas zmizel ze světa nebo byl „indisponovaný“. Ale to my často také. Zvykl jsem si na volnější způsob filmování. Nejsem z těch, co řvou vzteky kvůli každé ztracené minutě. Mám filozofii, že si to hejno, ten štáb, musí spolu dokonale „sednout“. Ty linie každé osobnosti ve štábu se musí propojit a do práce se nesmí nutit, jinak to je poznat. Matti zemřel pár týdnů po tom festivalu…

Ve Varech jste tehdy mj. představili film vašeho bratra Miky Zombie a vlak duchů (1991), který mi připomínal Mattiho styl života a jeho pokusy o vymanění se z alkoholismu. Když jsem se pak dozvěděl o jeho smrti, přišlo mi to jako strašidelná předzvěst.
Ještě bolavější bylo, že Matti se právě v té době srovnal. Už se nepropíjel týdny ke smrti, nelehával po parcích a skladištích, měl zase kapelu, měl lásku, oženil se… Předtím jsme spolu natočili Drž si šátek, Taťáno. To je o lásce. Měli jsme plány. Odešel první, a nikdo neví proč.

Vaše filmy vypadají velmi přirozeně, skoro až dokumentárně. Jak vypadá vaše psaní scénáře?
Moc se s tím nepatlám. Pár stránek a dost. Hlavně ať je to rychle. Většinou to mám za víkend sfouknuté. Dopředu vím, jakou to má mít náladu, jaké tóny má mít obraz, kolikrát se nestarám ani o to, kudy v příběhu ta která postava půjde. Víte, jsem v tomhle řemesle autodidakt, takže žádnou režijní knihu se storyboardem u mě doma nenajdete. Svůj druhý film Calamari Union (1985) jsem točil úplně bez scénáře, měl jsem jen vybráno pár lokací a vypsané pasáže z mých oblíbených literárních autorů, a ty jsem potřeboval dostat do úst postavám filmu. Že to někomu nedává smysl? Nemyslím si. Pak je to hlupák!

Zrovna Calamari Union mi připadá jako hodně chytrý film. Já z toho pochopil, že oněch čtrnáct chlapíků se jménem Frank je množství osobností v jednom, množství odstínů charakterů jedné bytosti, a ty osobnosti postupně v člověku umírají – mnohdy velmi kuriózně, jako nás v běhu života opouštějí některé charakterové rysy. Nechce se mi věřit, že právě tenhle film vznikl bez scénáře. K tomu ještě jde legenda, že jste všichni Calamari Union točili, jemně řečeno, pod parou.
Jste bystrý člověk. Ale k tomuhle filmu jsme vážně měli jen dvě stránky vypsaných citací. Calamari vznikal velmi spontánně. Všichni jsme se dlouho a dobře znali. Víte, partička kumpánů… Já nejsem ten správný direktor, co je všechny uhlídá, takže se to mnohdy zvrtlo. Musím ale říci, že ve většině případů k dobru věci, protože na placu pak vznikaly nečekané perly. Kameraman a řidiči byli (většinou) střízliví.

Všeobecně se ví, že k alkoholu máte víc než kladný vztah, dá se to vůbec spojit s profesí režiséra?
Kromě Calamari Union jsem na všech svých filmech natočil určitě polovinu záběrů za střízliva. Neřekl bych, že je 9_Aki_Kaurismaki3mezi tou druhou polovinou valný rozdíl… Jiná věc je psaní scénáře. Když píšete pod vlivem, můžete to zcela jistě druhý den vyhodit. Čemu se chechtáte nebo co se vám zdá hlubokomyslné po lahvi vodky, má druhý den úplně opačný efekt.

Nepočítám-li koncertní film o kapele Leningrad Cowboys Total Balalajka Show (1993), nikdy jste nenatočil dokument. Tahle forma vás neláká?
Moje filmy jsou ze života, proto netočím dokumenty. Moje práce při natáčení je hodně podobná dokumentárnímu snímání. Jednoduše spustím kameru a bez všech efektů vyprávím o prokletém světě, který nelze zastavit. Jen před kameru postavím herce. Bratr Mika to má jinak, on je bytostný filmař, proto udělal hodně dobrých dokumentů po celém světě. Když jsme spolu v mládí točili společný dokument Cesta okolo Saimi (1981), strašlivě mě to nebavilo. Nic se tam nedělo!

Mika točil i v Hollywoodu, tahle cesta vás neláká?
Absolutně ne! Nesnáším Ameriku! To je totálně policejní stát! Na všechno musíte mít povolení. Kdykoli jsem chtěl natočit pár scén pro film Leningradští kovbojové dobývají Ameriku (1989), jen jsme vyndali kameru, hned nás zatkli. Že prý nejsme v jejich odborech. Že prý místním lidem bereme práci! (V roce 2007 Aki Kaurismäki zakázal, aby jeho film Světla v soumraku vyslalo Finsko do soutěže o Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený film – pozn. aut.).

S bratrem Mikou a vaší společnou produkční společností Villealfa jste od počátku 80. let „zodpovědni“ za celou jednu pětinu produkce finského filmového průmyslu, spolu jste založili 9_Aki_Kaurismaki4filmový festival Midnight Sun (ve městě Sodankylä ve finském Laponsku, 120 km za polárním kruhem, pozn. aut.), což vás staví do pozice jakéhosi patrona či dokonce nestora finské kinematografie a zároveň to ukazuje, jak jste činorodý a pracovitý člověk. Na druhou stranu – nedělá to zlou krev u ostatních finských filmařů? (smích)
Za prvé: Festival Midnight Sun jsme si v roce 1986 založili s přáteli právě proto, že nám byly bytostně proti srsti všechny ty „standardní“ festivaly, kde si každý čechrá peří a lidi si vzájemně lžou do očí. Základní myšlenkou našeho festivalu je celodenní nepřetržitáprojekce filmů bez pompy a byrokracie a nikomu se tu neudílejí žádné ceny. Obvykle se koná uprostřed června, trvá 5 dní a na každý ročník se tam sjede 15–20 tisíc svobodných lidí. Za druhé: S Mikou nemáme jenom produkci Villealfa, ale k tomu ještě společnost Sputnik, kde produkujeme filmy svých přátel i filmy mladých nadějných finských režisérů (mj. ceněné Paha perhe, režie Aleksi Salmenperä nebo Vaiennut kyla, režie Kari Vänäänen, pozn. aut.). Na nestora finské kinematografie snad ještě nemám věk a na patrona jsem příliš špatným režisérem. Společnost Villealfa jsme založili na Mikův popud. On studoval filmovou školu v Mnichově, kde snad každý jeho spolužák měl vlastní produkční společnost. Je úplně fuk, že měl sídlo doma v ložnici nebo v garáži. Tuhle vlnu spustil na začátku 70. let Wim Wenders, protože nechtěl, aby mu do práce, do jeho VLASTNÍ PRÁCE!, pořád kecal nějaký zas…ný kapitalista, který tomu za mák nerozumí. Tak jsme se do toho pustili taky, přestože ani jeden z nás netušil, co to celé obnáší. Jak vidno, dá se to celkem dobře naučit.

Taky bych založil produkční společnost, kdybych…
Udělejte to!

…kdybych měl materiální zázemí jako vy. Zdědili jste majetek a stali se rentiéry několika lukrativních domů v centru Helsinek, to se to zakládá firma. P
odívejte, my do toho vložili jenom své vydělané peníze. Za studií novinařiny jsem myl nádobí a dělal pošťáka! Já byl proletářem!

Vraťme se raději k filmu. O vašich filmech se dá říci „každý pes jiná ves“, často to jsou nejrůznější parodie nejrůznějších žánrů – road movie, film noir, rockový muzikál nebo naopak milostná romance či vážné psychosociální drama. Ale způsob vašeho obrazového vyprávění je snadno rozpoznatelný, jen nálady a vyznění jednotlivých filmů jsou různé.
Svůj filmařský styl jsem našel dost pozdě, až někdy na konci 80. let. V mládí jsem četl hodně knih o režisérech – Bergmanovi, Antonionim, rozhovory Truffauta s Hitchcockem, knižně vydané scénáře a podobné záležitosti. Mika jich měl doma fůru. Dost mi z toho zůstalo v paměti a zároveň mě některé sentence dráždily. Když Hitchcock Truffautovi tvrdí, že Dostojevského Zločin a trest je nefilmovatelný, řekl jsem si: „Já ti ukážu!“ a natočil jsem jako svou prvotinu právě Zločin a trest. Hm, Hitchcock měl pravdu. Musel jsem se časem prostě najít. Vím, že mé filmy jsou plné chyb, ale snažím se ty chyby aspoň zakamuflovat. Myslím, že několik mých filmů je i docela dobrých. Le Havre mám rád.

Tady v Česku tzv. intelektuálové adorují vaše vážnější díla jako Život bohémy (1992) nebo Muž bez minulosti (2002) a naopak nesnášejí taškařice s Leningrad Cowboys. Mně ale připadá, že se oba póly správně doplňují. Asi nejsem kovaný intelektuál.
Mě kdysi vůbec nezajímali diváci. Jak víte, nejsem filmařem, takže jsem ani nečekal, že mé filmy budou někdy tolik lidí zajímat. Když se pak na mých filmech začala plnit kina, došlo mi, že ti lidé musejí zaplatit a já bych je měl trochu pobavit. Ukázat jim život, jaký je, ukázat jim třeba duši ztroskotaného člověka, ale zároveň jim neříkat, jak je všechno kolem nich hrozné. I ten ztroskotanec má svou radost, svou naději.

No právě, své filmy zabydlujete chmurnými alkoholiky, bezdomovci, „lidmi bez minulosti“. Kde jakožto relativně bohatý člověk sbíráte inspiraci?
Vyrostl jsem mezi nimi. Finsko byla v 60. letech tady na severu bašta rock ’n’rollu. Putovali jsme od klubu ke klubu a celé si to prožívali na plné pecky se všemi úlety, co k tomu patří. Jinak rád sedávám jen tak v koutě a pozoruji a poslouchám ostatní.

Váš poslední film Le Havre stojí na jednoduchém příběhu chudého čističe bot, který spolu se sousedy nezištně pomáhá malému imigrantovi z Afriky prchat před policajty. Mezitím jeho žena onemocní rakovinou, ovšem nakonec se zázračně uzdraví a vstane ze smrtelné postele. Přes vážné téma smutné reality problémů imigrace je film „starosvětsky“ prodchnutý laskavostí a vírou v lidi, kteří ještě stále dokážou spojit síly a společně bojovat za svobodu. Natolik optimistický až pohádkový happy end bych od vás nečekal.
Není už moc takových, kteří by bránili ty nejzákladnější hodnoty jako je svoboda. Je potřeba lidem ukazovat, že takoví lidé, takoví hrdinové, někde kolem nás pořád existují, že solidarita a pospolitost z lidského druhu navždy nezmizela. Nevěřím na volnost a rovnost, ale spoléhám na bratrství. Nic jiného nám taky nezbývá. Už dlouho jsem chtěl natočit film s trochou naděje. Mám dost té bezvýchodné deprese kolem nás. Světla v soumraku byl příliš temný film, takže teď máte zas něco veselejšího. Všiml jste si, že to střídám? Jednou vážné pesimistické téma, podruhé optimističtější téma s alespoň nějakou nadějí. Říkáte pohádka? Hm, nic by se nemělo brát tak smrtelně vážně.

AKI KAURISMÄKI
Narodil se 4. dubna 1957 v Orimattila, Finsko. Prošel spoustou zaměstnání včetně pošťáka, myče nádobí a filmového kritika. Vystudoval novinařinu na univerzitě v Tampere. Spolu se svým starším bratrem Mikou založili produkční filmovou společnost Villealfa (coby poctu Godardovu filmu Alphaville). Aki se9_Aki_Kaurismaki5 začal aktivně podílet na Mikových filmech jako scénárista a herec, později společně natočili dokument Saimaa-ilmiö (Cesta okolo Saimi, 1981). Samostatně debutoval snímkem podle Dostojevského románu přeneseného do současných Helsinek Rikos ja rangaistus (Zločin a trest, 1983). Dalším filmem byl Calamari Union (1985), snímek na téma emigrace, který, stejně jako svůj debut, chtěl Kaurismäki natočit jako špatný film, což se mu nakonec a naštěstí nepovedlo. Je to zřejmě nejšvihlejší Akiho film, v němž 14 tvrdých chlapíků s černými brýlemi a jménem Frank hodlá najít vytoužený Ráj. Přepadnou řidiče metra a ujíždějí na cestu do neznáma, kde každého z nich čeká Osud. Putování vede přes bary, archivní kino i Finskou národní galerii. Hlavní složkou je rock’n’roll a dialogy z klasické literatury. To celé zabalené do nejabsurdnější absurdity. Aby filmovému publiku ještě více zamotal hlavu, sahá do žánrového tyglíku ještě hlouběji a točí milostnou romanci Varjoja paratiisissa (Stíny v ráji, 1986). Podobné téma později rozvine ve filmu Ariel (1988). V roce 1987 ještě točí moderní groteskní parafrázi Shakespeara na průmyslovém pozadí Helsinek Hamlet liikemaailmassa (Hamlet podniká), aby svou tvorbu konečně dokonale shodil svým komerčně nejúspěšnějším filmem Leningrad Cowboys Go America (Leningradští kovbojové dobývají Ameriku, 1989). S Leningrad Cowboys pokračuje filmy Total Balalaika Show (1993) a Leningrad Cowboys Meet Moses (Leningradští kovbojové potkávají Mojžíše, 1994). V Anglii mezitím točí tragikomickou story I Hired a Contract Killer (Smlouva s vrahem, 1990). Hlavní postava hodlá skoncovat se svým životem, ale bojí se sebevraždy, tak si sám na sebe najme vraha. Neví však, kdy najatý vrah ortel vykoná. Žije v neustálém stresu a chce s vrahem smlouvu rozvázat. Vrah je však poctivec a profesionál, který vždy smlouvu plní… Příběh ale končí v duchu Kaurismäkiho polovičních happyendů. Dalším zahraničním snímkem je v Paříži realizovaný filmový skvost La vie de bohéme (Život bohémy, 1992). K základním dílům patří ještě jemná černobílá hříčka – road movie neuvěřitelných dobrodružství dvou Finů „o lásce, vodce, kávě a rock’n’rollu“ Pidä huivista kiinni, Tatjana (Drž si šátek, Taťáno, 1994), film, ve kterém naposledy před smrtí exceluje Akiho dvorní herec Matti Pellonpää. V roce 1996 vznikl první díl tzv. Finské trilogie Kavas pilet karkaavat (Mraky odtáhly). K důležitým filmům je třeba přiřadit ještě černobílý němý snímek Juha (1999) a především druhý díl Finské trilogie Mies vailla menneisyyttä (Muž bez minulosti, 2002, cena Grand Prix v Cannes 2002). Finskou trilogii završuje chmurné dílo Laitakaupungin valot (Světla v soumraku, 2006). Poslední film Akiho Kaurismäkiho Le Havre (2011) získal na letošním IFF Cannes cenu kritiků FIPRESCI a byl nominován na Zlatou palmu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *