Albert Serra: Smrt Ludvíka XIV.

Dvaačtyřicetiletý španělský režisér Albert Serra je kontroverzní postavou. Na jednu stranu vykazuje ve své tvorbě nezpochybnitelný potenciál podpořený kvalitou a vědomostmi, které nasbíral například díky studiu literatury a dějin umění, na druhou stranu jeho nabubřelá prohlášení mohou hodnotu děl často snižovat. Pro Serru je charakteristické, že nejraději pracuje s neprofesionálními herci, natáčí v exteriérech, užívá dlouhé záběry, točí za přirozeného světla a důležitou roli hraje v jeho filmech improvizace. Tímto způsobem tvoří poutavé příběhy, které se soustředí okolo historických nebo mytických postav. To ale může být mnohdy devalvováno provokativními komentáři, které Serra rád vypouští do médií. Pasuje se do role nejlepšího španělského režiséra či tvrdí, že on je tím ideálním arbitrem, který může posuzovat, co je v kinematografii správné a co špatné.
Jeho nový film Smrt Ludvíka XIV. ale představuje jakési vybočení z jeho filmografie, ať už provedením, nebo přístupem k tématu. V hlavní roli se místo neprofesionálního herce objevuje známý francouzský herec Jean-Pierre Léaud, děj se odehrává v tísnivých prostorách, záběry nejsou již tak dlouhé a přirozené světlo nahrazuje umělé osvětlení. Zaujetí, s nímž se Albert Serra pouští do tématu, je nevídané – trpělivě a bez formálních výbojů vypráví o pomalé, avšak blížící se smrti.
Děj filmu prozrazuje už samotný název. Doslova se čeká na to, až Ludvík XIV. (Jean-Pierre Léaud) zemře. Ludvík je zachycen povětšinou jako nehybný muž, ležící v posteli. Serra dokumentárně sleduje postupný rozklad tohoto francouzského panovníka – od vysokých horeček a nechutenství přes stupňující se bolesti v noze až po smrt způsobenou gangrénou. Slovo „dokumentárně“ není použito náhodně, neboť Serra při psaní vycházel z dostupných pramenů a pracoval s nimi důkladně. Jedná se tak o pečlivou rekonstrukci, která je zajímavá z několika různých důvodů.
Tím prvním je odvážná strategie filmu, která je pojata jako čekání na smrt, kdy se vyprávění odehrává jakoby nedramaticky a záleží na zdánlivých maličkostech. Dále film svou vizualitou připomíná nádherné barokní obrazy. To, jak Albert Serra nakládá třeba se světlem, může evokovat díla nizozemských malířů Jana Vermeera nebo Rembrandta van Rijna. Například s Vermeerem má Serra společné nejen to, že dbá na práci se světlem, ale také to, že dokáže do svých obrazových kompozic vměstnat dalekosáhlý přesah. Serrův snímek rovněž upoutá tím, jak pracuje s časem, tempem, rytmem. Všechno se zde děje pomalu – kromě střihu, který je plynulý a relativně svižný. Pravidelný rytmus, tikot hodin a následné definitivní zastavení může upomínat na konečnost lidského času.
Albert Serra natočil velmi soustředěně a bez zbytečných provokativních gest tichý, meditativní film o čase, jeho plynutí a též dovršení. Ani se nechce věřit tomu, že ho natočil tento katalánský bouřlivák.

Francie, Španělsko, Portugalsko, 2016

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *