Filmařské trilobití

Trilobit je symbolem cen, které Československý filmový a televizní svaz FITES v 60. letech uděloval nejlepším uměleckým počinům za uplynulé roční období ve filmu a v televizi. Po karlovarském festivalu se tak jedná o jedno z nejstarších ocenění svého druhu v České republice. Cena Trilobit byla poprvé udělena v roce 1966 a dále v letech 1967, 1968 a 1969. V lednu 1970 byla činnost FITESu zakázána, tím se i udělování cen trilobitíTrilobit na dlouhá léta přerušilo. Cena Trilobit byla obnovena až v roce 1991. V roce 1995 přibyla Cena Vladislava Vančury, udělovaná za dlouhodobý či celoživotní přínos rozvoji české audiovizuální kultury, jejímž nositelem se letos stal Vojtěch Jasný. V roce 2000 byl změněn název ceny podle místa konání na Trilobit Beroun. Na celkově 29. ročníku byly 16. ledna 2016 uděleny tři Ceny poroty (její zdůvodnění je kurzívou, autorovy noticky normálně):
Režisérovi Vojtěchu Kissovi za film ANATOMIE PAVOUKA
Porota oceňuje bohaté využití možností animovaného filmu. Temná animovaná groteska vypráví o útrapách člověka, ubíjeného odlidštěnou pracovní mašinerií, ale ústí v poznání, že cesta ven musí začít cestou dovnitř. V éře kulinářských pořadů zvláště vyzdvihujeme obsažený recept na staromládeneckou šlichtu.
Nestereotypně vyprávěná lehce orwellovsky laděná sonda o stereotypech včetně ubíjejícího působení televize s emotivní snovou atmosférou, která končí katarzní nirvánou.

Režisérovi a kameramanovi Miroslavu Jankovi za film EVANGELIUM PODLE BRABENCE
Jak kamera, tak režie Miroslava Janka představují propracovanou, řemeslně čistou, dramaturgicky propojenou kompozici s jasným autorským názorem, symbioticky slučujícím obě profese – snímek je v jeho filmografii dalším důkazem, že kameramanská práce je od režijní neoddělitelná. Skutečně mistrně vybudovaný portrét, v němž se přes občasné banální tlachání a situace ve finále dozvíme nenápadně spoustu důležitých věcí. Ze střípků složená niterná výpověď, která má ve svém vyznění až filozofický rozměr.

Režiséru Martinu Vadasovi za film NÍZKÁ VYSOKÁ HRA
Film s analytickou přesností ukazuje relativní vinu všech zúčastněných v kruté mediální a justiční hře, kterou sehrálo komunistické ministerstvo vnitra za pomoci pracovníků Československé televize s Otou Ornestem. Snímek se vyhýbá obvyklým klišé, ve kterých bývá většinová společnost zbavována viny černobílým líčením vztahu mezi ní a vládnoucí menšinou.
Částečně osobní výpověď o výrobě propagandistického filmu, o jehož skutečném záměru neměla řada spolupracovníků ponětí, která se ovšem posléze rozbíhá do dalších rovin. Ve výsledku tak vlastně parafrázuje osud původního hraného dokumentu, který byl znovu překroucen pro potřeby aktuální propagandy. Přes silnou výpověď místy tezovité.

Cena Josefa Škvoreckého za filmovou adaptaci literárního díla byla udělena režisérovi a scenáristovi filmu Ztraceni v Mnichově PETRU ZELENKOVI
Cena je udělena za odvahu, fantazii, vtip a invenci, s níž volně zpracoval klíčové motivy kontroverzní knihy historika Jana Tesaře Mnichovský komplex do podoby celovečerního filmu, který se jak žánrově, tak tematicky vymyká běžnému standardu. Další ze Zelenkových brilantně vystavěných geniálních mystifikací, která přiznaně parafrázuje legendární film o filmování Americká noc a navíc zpochybňuje nedotknutelný mýtus o Mnichovské zradě. To vše s přirozenou nonšalantností autorovi tak bytostně vlastní, která může ovšem ledaskoho taky naštvat nebo ho minimálně otrávit. Ovšem k jeho vlastní škodě.

HLAVNÍ CENY TRILOBIT BEROUN 2016
trilobití_5REŽISÉROVI A SPOLUSCENÁRISTOVI FILMU SCHMITKE ŠTĚPÁNU ALTRICHTEROVI
Neokázalými, téměř minimalistickými filmovými prostředky, s originální zvukovou stopou a vydatným přispěním německých i českých neokoukaných hereckých tváří, podařilo se režisérovi vzdor jeho mládí vytvořit esteticky vyzrálé dílo magické, téměř kafkovské atmosféry i hloubky.
Podobnost s Kafkovým Zámkem tu nemůže být náhodná. Subtilní civilně a přitom tajemně vyprávěný horor, při němž vám mrazí v zádech, i když se de facto neděje nic strašlivého.

PETRU VÁCLAVOVI ZA DOKUMENTÁRNÍ FILM ZPOVĚĎ ZAPOMENUTÉHO
Porota oceňuje nápadité vykreslení hudby a osobnosti Josefa Myslivečka, mj. prostřednictvím pracovních zkoušek jeho opery Olympiáda, nasnímaných mimořádnou kamerou Miroslava Janka. Tvůrci dokázali strhujícím způsobem zprostředkovat obrazový požitek z hudby a skrze českého skladatele propojit hudební a kulturní Evropu.
Vskutku nenápadný hraný dokument bez herců, jenž je ovšem postaven na úžasném nápadu propojení fiktivních výpovědí pozapomenutého geniálního skladatele podložených pouze ilustrativními záběry a „vzrušujícího příběhu“ nového nastudování jeho dávno neuváděné opery.

BRATRŮM KRYŠTOFU A MATĚJI HÁDKOVÝM ZA HERECKÉ VÝKONY VE FILMU KOBRY A UŽOVKY
trilobití_4V režii Jana Prušinovského vytvořili psychologicky prokreslené, věrohodné portréty dvou protikladných lidských typů, jež i díky nečekaně „protitypovému“ obsazení Kryštofa organicky umocňují vyznění díla.
Syrové strhující dílo, které si nebere servítky, ale přesto netěží z laciné vulgarity ani rádobyinvestigativních odhalení. Vlastně určitý protipól k „angažovaným“ zpracováním různých kriminálních kauz.

CENU DĚTSKÉ POROTY NEBOLI BEROUNSKÉHO MEDVÍDKA SI ODNESL REŽISÉR RADEK BERAN ZA SNÍMEK MALÝ PÁN, na němž mladiství po právu vyzdvihli nezvykle pojatou výtvarnou stránku kombinující loutky a stavby zasazené do přírody.

MIMOŘÁDNÁ CENA POROTY UKRAJINSKÉMU REŽISÉRU OLEGU SENCOVOVI, nespravedlivě odsouzenému na dvacet let za údajnou teroristickou činnost, ve skutečnosti za kritiku ruské okupace Krymu, již demokratický svět odmítl akceptovat. Jak sám řekl při své obhajobě: „Soud okupantů z definice nemůže být spravedlivý.“

CENA VÁCLAVA HAVLA ZA PŘÍNOS OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI REDAKTOROVI ČESKÉ TELEVIZE A MODERÁTOROVI POŘADU HYDE PARK CIVILIZACE DANIELU STACHOVI za příkladné naplnění smyslu veřejnoprávního média v oblasti zpravodajství a publicistiky. Porota oceňuje detailní přípravu, inovativní dramaturgii a skvělou prezentaci pořadu.

ZCELA ZVLÁŠTNÍ (ANTI)CENA POROTY ZLATÝ CITRÓN SENÁTOROVI JANU VELEBOVI – ZA OPAKOVANÉ, POLITICKY MOTIVOVANÉ VYHROŽOVÁNÍ ČESKÉ TELEVIZI
Jeho legislativní návrhy a veřejná vystoupení dokazují principiální nepochopení smyslu existence médií veřejné služby a znovu křísí touhu některých politiků proměnit službu veřejnosti v posluhu vlastním zájmům.

trilobití_6

Film by neměl posluhovat ďáblu, říká předseda poroty cen Trilobit Beroun, literární a divadelní kritik Vladimír Just.

Pokud se nemýlím, tak jste nestál u zrodu nových Trilobitů. Jak jste je vnímal ještě před přijetím funkce vedoucího poroty?
U zrodu nových Trilobitů jsem sice nestál (byl jsem ovšem párkrát členem poroty), ale v mých očích to vždycky byla a je, snad vedle Ceny Andreje Stankoviče, cena nejprestižnější. Nesledovala sledovanost, neodvíjela se od posledních trendů, momentální popularity u široké i odborné veřejnosti, nebyla nikdy závislá na „skupinovém názoru“, na rautových celebritách i partičkách „holek a kluků, co spolu mluvíme“, co si vykazujeme vzájemné protislužby, a vůbec nám nevadí, že jsme ve střetu zájmů (jako u tzv. Cen kritiky, kde na rozdíl od nejméně patnácti chybějících významných kritiků či filmologů bez uzardění zasedají televizní dramaturgové či producenti posuzovaných snímků). A navíc jsem u této ceny vycítil šanci otevřít se i alternativním médiím (typickým příkladem jejího naplnění je Kancelář Blaník, na kterou Trilobit upozornil prestižní cenou jako první), ale také třeba zpravodajství, publicistice, knižní produkci, politické dimenzi televizního vysílání, nehledě na dávno už zasmrádlý, 25 let starý evergreen zvaný „politizace mediálních rad“.

Obecně nejsou Trilobiti vnímaní jako soutěž. Jak byste je tedy charakterizoval?
Je to prostě Cena, tečka. Strukturovaná cena, která má své četné podkategorie, zasahující svou šíří nejen hranou, dokumentární či dětskou kinematografii, a to ve všech žánrech, ale i ostatní elektrická média a jejich „relevantní politické a společenské okolí“, zahrnující např. přínos toho kterého díla či osobnosti občanské společnosti (viz nově zavedená Cena Václava Havla aj.).

Jaké je zásadní kritérium uměleckosti pro oceněné dílo – jednak poroty jako celku a jednak vaše?
Kritériem uměleckosti nemyslím(e) absolutní estetickou dokonalost, bezchybnost, ale především mravní a společenský přesah, popř. nový, alternativní pohled na skutečnost – vyskytneli se, pak přimhuřuji(jeme) oči nad dílčími formálními nedostatky.

Jde spíše o to poukázat na dílo, které by jinak uniklo širší pozornosti?
Přesně tak. Měl byste jít příště do poroty.

U hraných filmů jsou nominace na Trilobity a Českého lva letos celkem podobné. Jak si to vysvětlujete?
Že by časovou následností? Ale ono to není tak „husté“: pochybuji, že by Český lev kdy ocenil zpravodajsko-publicistickou popř. vědecko-popularizační relaci, satiru na Streamu, diskusní pořad na soukromé zpravodajské DVTV, že by se zastal vězněných či šikanovaných kolegů na východ od našich hranic atd. atd.

Máte pocit, že se česká kinematografie vymaní z trendu zalíbit se za každou cenu divákům a rezignovat na uměleckou stránku?
To je na téma na studii – buď historickou nebo tvrdě polemickou vůči zmíněnému trendu, kdy filmy jakoby rovnou točila volná ruka trhu. A ta, jak známo, jednak krade – přinejmenším vkus – a jednak by nikdy nenatočila ani metr skvostů, jež natočila ruka Bergmanova, Buňuelova, Švankmajerova nebo Vláčilova. Ten problém tu byl přece odjakživa, od lehce „pouťového“ vzniku kinematografie. Ve třicátých letech minulého století se mu polemicky věnoval ve sporu s producentem a „obchodníkem s obrazy“ Reiterem např. spisovatel a filmař Vladislav Vančura. Proto také má v Trilobitu svou cenu.

Dost často se naopak tvrdí, že film má být zábava a nikoliv umění, že to je již minulost. Co vy na to?
Viz výše. S dodatkem, že film (a pořád zapomínáte /-náme?/ na televizi) by neměl posluhovat dvěma ďáblům: 1) ďáblu ideologií (včetně neomarxistické diktatury volného trhu bez přívlastků à la „nejprve materiální základna, pak kulturní nadstavba“) a 2) ďáblu kolektivní masáže, zvané „ubavit se k smrti“.

Jak vnímáte českou kinematografii v kontextu dalších postsocialistických kinematografií? Třeba konkrétně polské, která je v současnosti na dosti vysoké úrovni?
Zlatá šedesátá se u nás ve filmu opakovat nebudou (nemáme ani na rumunskou, ani polskou „novou vlnu“), proto buďme rádi aspoň za výjimky, potvrzující pravidlo. Mezi ně patří mj. i všechny v Trilobitu oceněné opusy. Letos – vlastně už loni – se oproti minulým ročníkům více zadařilo hrané kinematografii. Nikoli však kinematografii jako celku! Nad obvyklou mainstreamovou bídu průměrnosti se letos vyšvihly minimálně čtyři snímky. Mezi nimi a zbytkem nových opusů ovšem zela – a zeje – nepřekročitelná Macocha.

Připadá vám film Ztraceni v Mnichově kontroverzní? Proč vlastně dostal nakonec poněkud šalamounsky speciální ocenění, když to navíc de facto není adaptace? Lze to považovat i za svým způsobem žert, což ostatně tak trochu vyznělo?
Škvoreckého cena není nevýznamná a už vůbec není zanedbatelná, ale nesouhlasím s vámi (ani s režisérem), že jde o žert. Cena není za adaptaci, ale za jakékoli zpracování, tj. i za tvorbu „na motivy“ literárního díla. A tou Zelenkův film od druhé půle prokazatelně je. Ale nejste sám, koho to zarazilo – proto jsem navrhoval, aby snímek Ztraceni v Mnichově, který měl z hraných vlastně největší počet hlasů, výjimečně dostal ceny dvě – jednu obecně jako film (popř. za scénář) a druhou „speciální“, Škvoreckého. Neprošlo to. Potíž byla v tom, že se nám (oproti minulým ročníkům) tentokrát na omezený první stupínek Trilobitů natlačilo pro tři medaile víc adeptů (Kobry a užovky, Domácí péče, Schmitke, Ztraceni v Mnichově a ještě dva tři dokumenty!), takže Škvorecký byl jistou záchranou, aby se dostalo i na jiné opusy, kde literární dílo vůbec nefigurovalo. Ztraceni v Mnichově mi připadá kontroverzní v mnoha směrech. Jednak přibližně do půle „klame tělem“ (poslouchal jsem v Lucerně v řadě za mnou kverulující hlasy typu: „Tak hezky to začalo, s tím papouškem a tak, a nechápu, proč to takové nebylo celé, proč tam až do konce mudrovali nad nějakou knihou?“) a jednak je kontroverzní samotná kniha Jana Tesaře. O ní je tam řeč, která překlopí vcelku vtipnou sci-fi anekdotu nakonec ve filmový esej. Přece základní teze knihy o zakomplexovaném pěstění a zalévání pocitů národní křivdy (přestože už Beneš vše schválil ještě před Mnichovem) režisér modelově překlopí do „truffautovského“ příběhu štábu, příběhu filmu o filmu. Čím si vlastně oproti němu snímky Kobry a užovky a Schmitke zasloužily zařazení do „hlavního“ ocenění? Je to právě snaha vyzdvihnout méně známé autory? Pochopil jste to přesně, a sám si odpověděl. Příště vás fakt navrhnu do poroty.

Čím vám připadá výjimečný právě dokument Nízká Vysoká hra, který je kromě (někdy až příliš) osobní vazby tvůrce k (jinak rozhodně silnému) tématu zpracováním poměrně konvenční?
Ten dokument měl být oceněn už (před)loni, ale až dodatečně se pak zjistilo, že premiéra termínově nevyhovuje „rozhodnému období“, tj. konci října příslušného roku. Konvenční rozhodně není celá kauza Oty Ornesta, jeho ponižující projev, oči, nejistota i při dodatečném vysvětlování, a přiznání většího či menšího podílu filmařů na celém svinstvu znělo pro mne očistně. Kéž by si takto každý sáhl (nejen z období komunismu) do svého svědomí!

Fakt, že se udělování Trilobitů podařilo prosadit v téměř přímém přenosu na obrazovku sice jistě zvyšuje jeho dosah, ale na druhou stranu přece jen poněkud (už kvůli faktickému zpracování) dostalo trochu estrádní nádech. Jak by se to dalo udělat jinak, aby to nebylo ani suchopárné a přitom de facto umělecké?
Asi zkrátit zpěvy, nesnažit se křečovitě o šou (i když výtvarná koule Ze života hmyzu – nikoli ovšem hry Karla Čapka, jak se tam v přímém přenosu pravilo, ale bratří Čapků – docela dobře fungovala) a neokázale se soustředit jen na rozhovory a vůbec věci, týkající se cen. Ale přímý přenos byl pokrok – považuji jej za první důležitý krok, nutný k vykročení z trilobitího mediálního ghetta. Ta cena bývá mezi jinými oceněními či soutěžemi Popelkou, oproti jiným je mediálně takřka ignorována, a to i odborníky. Nezapomenu na tristní situaci v minulém ročníku, kdy zhruba před rokem moderátor a hosté – vesměs filmoví odborníci – Jasné řeči Josefa Chuchmy se podivovali nad tím, že takového opusu, jakým byl Odborný dohled nad východem slunce Pavla Göbla, si u nás žádná porota, žádný kritik či publicista nepovšiml – a přitom jen před pár týdny jsme filmu dali trilobití „hlavní“ ocenění, které jsem, jakož i další materiály moderátorovi marně strkal pod nos a připadal si jako Záturecký z Kunderovy povídky (a poté i Bočanova filmu) Nikdo se nebude smát.

Jak hodnotíte ocenění dětské poroty?
Jejich slovníkem – bylo to hustý! A mimochodem – máme tu další trilobití specifikum! Děti si všimnou věcí, jež dospělému unikají (a vice versa). A sympatické je na tom, že to nikdy není jednomyslné, že se o tom tvrdě hádají – škoda, že se tentokrát moderátorovi nebo jevištní režii pořadu nepovedlo to, co v předchozích ročnících – že první tři tázaní zpravidla na otázku, co se ti nejvíc na oceněném filmu líbilo, odpovídali: já ho nevolil…

Foto: Líba Taylor

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *