Několik let pronásledoval americký filmař Steve Elkins s kamerou své oblíbené hudebníky v členitých terénech, ve kterých hledají a dělají zvuky. Výsledkem je nevšední snímek The Reach of Resonance (Dosahování rezonance), překračující rámec konvenčního dokumentu.
Protagonisty filmu – Johna Luthera Adamse, Jona Rose, Miyu Masaoku, Boba Ostertaga a Kronos Quartet – spojuje jejich přesvědčení, že hudba je spíše nežli elitářským uměním antropologickou konstantou, symbolickou formou, v níž se zračí korespondence lidí (hudebníků i posluchačů) s přírodním a sociálním prostředím, ve kterém žijí, a které ovlivňují a přetvářejí též prostřednictvím své hudby. Jejich příběhy a hudební světy se proto ve filmu prolínají podle zrovna traktovaného tématu. Jednou jsou to experimenty s hudebními nástroji a zvukovými zdroji (Rose, 
Masaoka, Ostertag), jindy tělesnost a gestičnost hudebního projevu (Masaoka, Rose), při dalších příležitostech zase ticho a zvuková ekologie (Adams), hudba a politika (Ostertag, Kronos Quartet, Rose), rodové rozdíly (Ostertag, Kronos Quartet), multikulturalismus (Kronos Quartet, Rose), akustické prostředí (Adams, Rose), terénní etnomuzikologické výzkumy (Rose) či vztah hudby a technologie (Ostertag), zkrátka ožehavé aspekty dnešní, postmoderní situace. Elkins jako by se ve svém filmu řídil Roseovým zjištěním, že „hudba se nemusí nutně spoléhat na vědomí posluchače“. Může být indeterministicky nalézaná a indukovaná ve zcela nečekaných prostředích a situacích mimo hudební instituce. Proto 
jsou také pozvolná vyprávění hudebníků na kameru situována do autentických scenérií jejich pracovní a životní praxe a rámována vhodnými archivními záběry. Díky této montáži působí dlouhý snímek (trvá téměř dvě hodiny) velice přirozeně Pestrá audiovizuální mozaika je koncipována jako sekvence následujících obrazů-eventů: hudba vyluzovaná na bizarní strunné nástroje, jejíž délka se neměří v minutách nýbrž v kilometrech; podvodní hudba; cyklohudba; hudební perverzity fiktivní dynastie Rosenbergů; hudba shoppingového věku; interaktivní kimono; hudba z feedbacku mozkových vln; hudba, jejímž zdrojem jsou mikrozvuky rostlinného biopole; sportovní paralela Händlovy Vodní hudby pro kajakové pádlo se zabudovaným akcelerometrem; interaktivní živé kino; spirituální rozměr působivého „ticha“ rozlehlé aljašské divočiny; hudba živých ekologických inspirací; rozezvučené ploty liduprázdné australské krajiny; hudba generovaná z interakcí hmyzu s nahým lidským tělem; hudba samplovaná ze vzlyků salvadorského kluka, 
pohřbívajícího zavražděného tátu; smyčcové kvarteto inspirované bouřlivými nepokoji kalifornských gayů a lesbiček, jehož struktura obsahuje manipulované a transkribované sonické útržky autentických politických událostí; hudba překládající přírodní síly a cykly do hierarchických tónových řad; hudba kopírující seizmickou aktivitu a magnetické pole zeměkoule; veliká písňová loupež spáchaná na australských Aboriginálech; šamanka hrající na gumovníkový list; radikální noise amplifikovaného tabulového skla; virtuos simultánního hvízdání a mrmlání; pes dingo zpívající s klavírním doprovodem; digitální hudba vytvářená z počítačových videoher; hudba vyluzovaná na segregační ploty; smyčcový kvartet pro čtyři ploty.
A přestože kombinování živých vstupů a autorské stopáže s archivními záběry nevyznívá z uměleckého hlediska pokaždé přesvědčivě, Elkinsův hudební cestopis je nesporně zajímavou antropologickou sondou do několika světů nekonvenční hudby najednou. Podařilo se mu odhalit souvislosti mezi rozdílnými poetikami originálních autorů, dosahujících prostřednictvím své hudby rezonance se současným i minulým světem v „exotických“ destinacích, na opomenutých periferiích, jakož i v neobjevených zákoutích lidské kreativity. Protože, jak říká John Luther Adams na závěr snímku, „zvuk je způsob doteku na dálku.“
The Reach of Resonance (Candela Films, 2011; produkce: David Marks) měl premiéru v březnu na Mezinárodním festivalu filmů o umění v Montrealu, kde získal cenu za nejlepší filmový esej. V dubnu byl promítán v Národním muzeu krásných umění v Quebec City, letos ho čekají kromě jiných těž projekce v pařížském Louvru a v londýnské Tate Modern. Snad dorazí i na české filmové či hudební festivaly.
