Nezávislá dokumentaristka Jana Ševčíková se ve svých dílech nesnaží lovit senzace, ale o to jsou její výpovědi niternější. To platí zejména o snímku Opři žebřík o nebe, jehož protagonistou je slovenský farář Marian Kuffa, který se po úrazu při lezení po horách rozhodl vzdát světských radostí a zasvětit svůj život Bohu prostřednictvím pomoci alkoholikům, bezdomovcům a dalším sociálně vyloučeným. Režisérka ho objevila v roce 2008 a stominutový snímek točila celých pět let, v jejichž průběhu se kromě něj soustředila i na některé jeho ovečky, které se mnohdy ztrácejí, aby se opětovně vracely nebo naopak snažily postavit na vlastní nohy. Kuffa zde není zbožštěn, i když jeho mise je skutečně obdivuhodná a na druhé straně vyžaduje jistou dávku fanatismu, který je nutný při práci s často nezvladatelnými a nepřizpůsobivými svěřenci. Sám se dennodenně potýká s pochybnostmi a jeho úsilí je do jisté míry sisyfovské, nikoliv však nesmyslné. Ševčíková nechce diváky prvoplánově dojmout a přes veškerý ponor si dokáže udržet patřičný odstup. Jsme svědky tragikomických příběhů o hledání sama sebe, bojem se závislostí a leckdy i snaze o sebeurčení. Komunitní centrum při faře v Žakovcích pod Tatrami je svět sám pro sebe, ale zároveň i určitým odrazem celé společnosti. Je to místo, které nabízí naději, ale i řád, z něhož se chtějí mnozí vymanit, byť jim skýtá určité bezpečí a do jisté míry i „pohodlí“. Kuffa se snaží pomáhat i romským osadám v okolí, kde ovšem naráží začasté ještě více než ve svém hájemství na nepochopení a nevděk. Je to svědectví o nekonečném boji, který má své opodstatnění i přes mnohé dílčí prohry a částečnou marnost. Výrazným katarzním prvkem jsou však i momenty, kdy se dvěma „chovancům“ podaří odpoutat a de facto vzepřít svému dobrodinci a naopak se vydat vlastní cestou buď do neznáma, nebo naopak návratem do rodiny. Velice silný film, jenž vybízí k řadě zamyšlení nad lidskou existencí a jejími nejrůznějšími podobami a peripetiemi. Zároveň civilní, syrový i poetický, nevyumělkovaný. Nepodbízí se.
