Název celovečerního debutu režiséra Michala Samira HANY sice upomíná na profláklý pražský kávárno-bar Hany Bany, potažmo je přezdívkou-nepřezdívkou jedné z hlavních postav, ale vlastně by mohl spíš vystihovat fakt, že každý máme nějakého toho kostlivce nejen ve skříni a neseme si zdaleka ne hluboko v sobě své černé svědomí, své prohřešky – tedy hany, které na nás ulpívají a nelze je jen tak lehce setřást, ať už se tváříme, že je všechno „v poho“ nebo jako ublížení tragédi.
To by mohlo být svým způsobem docela silným odrazovým můstkem pro snímek, který producent Matěj Chlupáček charakterizuje jako „film o generaci, která má všechny prostředky k tomu se realizovat a najít se, ale právě proto se jí to daří ze všech generací nejméně“. Nicméně toto tvrzení je dosti odvážné a v mnoha ohledech rozporuplné. Připočteme-li k tomu, že scenárista a režisér byl v prvopočátcích inspirován pouličními nepokoji v Londýně v roce 2011, nabízí se otázka, o jakou generaci a jakou sociální skupinu tady vlastně jde. Výsledkem je nakonec jakási komorní apokalypsa, kde se střetávají relativně banální situace s nejasnou hrozbou a mísí se tu tak jablka a hrušky v ne zcela konzistentní melanži. Což ovšem neznamená, že bych chtěl kritizovat mozaikovitost, která je dána tím, že zde máme cca třicet více či méně hlavních postav, respektive příběhů, z nichž některé jsou jen nakousnuty, jiné v rámci možností rozehrány až téměř dohrány. Pokud na tuto hru přistoupíte, tak ji lze brát jako plus celé struktury. To souvisí i s tím, že film je snímán z drtivé části v jednom záběru, což by mohlo sice zavánět určitou artistní manýrou, ale ve finále je nutno uznat, že tenhle princip skutečně danou spletitost umocňuje a technicky dopadl nad veškerá očekávání.
Pak tu máme problematiku klasifikace žánru definovaného jako komedie/ drama. O nějaké symbióze tu opět nemůže být ani řeč a výsledkem je hybrid. Sice nechybí celá řada vtipných (ale i dosti přiměřeně trapných) hlášek, které by teoreticky mohly „zlidovět“, ale nějak si i s poměrně krátkým časovým odstupem od zhlédnutí vlastně nevzpomínám ani na jedinou. Veškeré postavy nejsou ani kladné ani vysloveně záporné, ale ani zvlášť zajímavě rozporuplné. Poněkud pofidérní je i slogan, že „Hany drze, s nadhledem a cynickým humorem zobrazuje společnost, které čas protéká mezi prsty“. Že by to tedy byl nihilistický film? A má skutečně tragédie dnešní doby kořeny v pouhé vyprázdněnosti a nudě, která plodí nesmyslnou agresi? Něco na tom bezesporu je, ale ztracenost této generace- negenerace bych viděl v mnohem širším kontextu, tudíž o nějakém nadhledu nemůže být ani řeč. Síla tohoto snímku je paradoxně v jeho dosebezahleděnosti, což je na první pohled pejorativní termín, ale tady určuje mantinely specifického mikrokosmu, v němž platí určitá pravidla a determinace bez vnějších souvislostí, což má také svou výpovědní hodnotu. Cynismus je zde de facto standardem, modelovým chováním, a může mít podobu plačtivosti, zabedněnosti, pozérství i frajerství. V tomto schématu se prakticky nemůžete ohlédnout přes rameno, natož mít nadhled. Právě ono začlenění pouličních bouří není globalizací problému, ale naopak nepochopením vnějšího světa v jeho souvislostech. Ale v tomto mikrokosmu to takhle funguje (jako šlápnutí lidské nohy do trávy) a pokud by to tak nebylo, tak už nejde o mikrokosmos.
Film Hany je přes veškeré své tápání minimálně zajímavým pokusem, který by bylo zbytečné odbýt pouhým mávnutím ruky. Vnitřní ani následnou katarzi tu rozhodně nehledejte, stopově se objevuje snad pouze v přidaném ranním záběru (nebo snad dvou), ale zamyslet se nad tím, proč vlastně takovýto film vznikl a co to ukazuje, taky rozhodně není na škodu.
