Marek Hovorka založil Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava v sedmnácti letech. Festival, který původně začal v jednom kině, se stal největším svátkem dokumentárního filmu ve střední Evropě. „Založit Ji.hlavu byla pro mě jediná možnost, jak některé snímky vůbec vidět,“ říká muž, jehož život s dokumentárním filmem je delší, než ten bez něj. A pořád ho to baví.
Letos organizujete už 18. ročník Ji.hlavy (23.–28. října). Jak se za tu dobu festival změnil?
Neskutečně. Je z něj událost, která obsadila nejen kina, ale i divadla, galerie, kavárny a veřejný prostor. Promítáme nejnovější české filmy, hledáme to nejzajímavější ze zahraničního dokumentu. A každý rok přijíždějí do Jihlavy filmaři z celého světa. Přitom v roce 1997, kdy jsme chystali první ročník, tehdejší radní chtěli do Jihlavy přitáhnout Letní filmovou školu, která se sem dočasně přesunula kvůli povodním v Uherském Hradišti. Město ožilo a radní se snažili přesvědčit tehdejšího ředitele Jiřího Králíka, aby Filmovku do Jihlavy přestěhoval nastálo. V místních novinách se však tehdy objevil článek, ať na takový hyenismus zapomenou, a naopak si hýčkají rodící se dokumentární festival. Přiznám se, že mě tak razantní podpora zaskočila. Ale už za pár let jsem pochopil, o jak prorocká slova šlo.
Co se za těch osmnáct let změnilo v českém dokumentu?
Proměna českého dokumentu je razantní. Na konci devadesátých let se lidem při slově dokument vybavila především televizní série GEN, nanejvýš vzniklo v televizi pár hodinových filmů. O kinodistribuci a celovečerním formátu nebyla vůbec řeč. Podobně zakřiknutá byla i umělecká podoba filmů. Výjimečná díla Karla Vachka zůstávala naprosto na okraji. Během této doby ale prošla dokumentární kinematografie totální renesancí, a to na celém světě. A český dokument zaznamenal již dvě nové filmařské generace. Na obě měl a má nesporný vliv právě zmíněný Karel Vachek. Nejen jako vedoucí katedry dokumentární tvorby na FAMU, ale především jako básník a filozof, který se oba elementy snaží udržet v rovnováze. Ve vlastní tvorbě i ve filmech studentů.
Mediálně nejznámější jsou asi jména Jana Gogoly ml., Filipa Remundy, Víta Klusáka, Víta Janečka.
Ti reprezentují právě tu první generaci tvůrců, jejichž tvorba byla zásadním způsobem prezentována na Ji.hlavě. Je zajímavé, že dnes většina z nich učí na FAMU a vychovává novou generaci režisérů, která se vůči té první již vymezuje. Jde o autory jako je Lukáš Kokeš a Klára Tasovská, Petr Hátle či Viera Čákanyová – jejich způsob filmové řeči, výběr témat a obecně přístup k filmu je velmi odlišný. Všechny však spojuje základní důvěra v dokument jako součást kinematografie, důraz na subjektivitu a nikoli předstíranou objektivitu. Uvědomují si manipulativní zákruty, kterým se snaží v tvorbě vyhnout, nikoli je použít jako past na diváka ve prospěch domnělé pravdy.
Tvůrčí duo Klusák‑Remunda je v tomto ohledu celkem kontroverzní. Jako jedni z prvních začali používat prvky reality show. To je teď populární fenomén. Může dokumentu pomoct?
Reality show je především televizní formát a Vít s Filipem v případě Českého snu použili spojení s reality show spíš jako marketingový slogan. Potřebovali totiž jednoduše vysvětlit, že natočili dokumentární film podle vlastního vcelku velkolepého konceptu, který se jim navíc podařilo přede všemi utajit. Do té doby dokumentární filmy, včetně těch zásadních, zaznamenávaly skutečné dění, například volby v případě Leacockových Primárek nebo Vachkova Spřízněni volbou. Vítu Klusákovi s Filipem Remundou se podařilo pohybovat se na hraně mezi dokumentem a happeningem, který má navíc významný společenský přesah. To činí z Českého snu jeden z nejdůležitějších českých porevolučních filmů.
Má český dokument nějaké slabiny?
Mnoho diváků i filmových profesionálů, členů filmových fondů či televizních producentů stále pohlíží na dokumentární film jako na něco podřadného. Ve srovnání s hraným filmem. Z toho vyplývají nižší rozpočty a ztížená distribuce filmů. Přitom dnes už opravdu není podstatné, zda je film takzvaně hraný, nebo není, zda v něm vystupují herci, nebo neherci. Podstatné je téma a autorský rukopis. Například filmy Občan Havel nebo Hledá se prezident měly srovnatelné rozpočty s hranými filmy a podobně srovnatelná byla i divácká odezva. Není ale náhodou, že se v obou případech producenti vyhýbali v reklamních kampaních slovu „dokument“.
Na Ji.hlavě bude mít premiéru nový film Miroslava Janka, který dlouho působil v zahraničí. Kdo další má podle vás z českých dokumentaristů v zahraničí šanci?
Mnoho českých filmařů působilo v zahraničí z důvodů emigrace, to je i případ Miroslava Janka či Jana Němce. A přesto, že se oběma podařilo dosáhnout i v cizím prostředí výrazných úspěchů, bylo tomu spíše z donucení. Byli zkrátka vyhnáni, podobně jako mnozí jiní. Pro českou kinematografii je však velkou radostí, že se oba do Česka vrátili a natáčejí své filmy doma. Je ale úplně jiná otázka, zda by měli čeští filmaři odcházet do zahraničí i dnes. Myslím, že pokud se nechtějí zabydlet v Hollywoodu, nemají k tomu důvod, protože cestovat za ně mohou jejich filmy. A je často jednodušší natočit kvalitní film v Česku nebo s českým producentem, byť kdekoli na světě, než odcházet do světa. V tom nám mohou být příkladem třeba rakouští filmaři, kteří z Vídně rok co rok dobývají svět.
I Ji.hlavu? Jak vlastně vybíráte zahraniční filmy?
Cestujeme za nimi. Dokumentární festivaly jsou dnes jasně vyprofilované. Každý se zaměřuje na trochu jiný typ tvorby. Je pro nás důležité a zajímavé sledovat, jak se jednotlivé programy rok od roku mění. Například festival ve švýcarském Nyonu se v posledních letech zaměřuje na observační dokumenty, festival v Marseille je vyhlášený objevnou dramaturgií a stíráním hranice mezi dokumentárními a hranými filmy a festival v Kodani sleduje trendy a napětí mezi dokumentární a galerijní scénou. A takto bychom mohli dlouho pokračovat. Pro Ji.hlavu jsou od začátku důležité dvě roviny: téma filmu, které v sobě nese společenský význam, ale není a priori černobílé, a forma, která je výrazná a kinematografická. Vytváření programu je vždy diskusí o hledání ideálního filmu.
Proč jste spojil festival zrovna s Jihlavou?
Narodil jsem se tam. Někdy si mě kolegové dobírají, proč jsem se narodil právě na Vysočině. Je celkem vtipné, že konkurujeme festivalům v těch největších světových metropolích a atraktivních letoviscích. Za ty roky jsem ale už zjistil, že kdo do Jihlavy přijede, nelituje. Čeká jej totiž výrazný – a nejen pouze filmový – program, a navíc výjimečná atmosféra. Jihlava má na podzim jedinečné kouzlo. Kina jsou navíc blízko u sebe, nemusí se přebíhat, a návštěvníci se tak plně můžou věnovat filmům nebo lidem, které tady potkají.
Na Ji.hlavě bude letos uveden film Danielův svět, který pojednává o „hodných“ pedofilech. Nebojíte se odmítavé reakce publika?
Smysl jakéhokoli umění, tedy i dokumentárních filmů, je ukázat podstatu věcí. Sám jsem nevěděl, že devadesát procent případů zneužívání dětí nezpůsobují pedofilové. Film Veroniky Liškové tyto činy nijak neobhajuje. Pouze říká, že vedle nás žijí stovky či tisíce lidí, kteří si svou sexuální orientaci nevybrali, musejí s ní žít a nikdy nic špatného neprovedli. Snaží se nám ukázat jejich každodenní realitu a zdůraznit, že mezi slovy pedofil a zločinec není rovnítko. To je naopak tam, kde někdo udělá zlo vůči dítěti, ať je to pedofil, nebo ne. Je velmi pravděpodobné, že tento film mnohé diváky zneklidní či vyvede z míry, ale na vině jsou spíše mainstreamová média a zrychlené zjednodušování, než autoři filmu. Ti se „jen“ bez předsudků snažili prozkoumat jedno z posledních tabu naší společnosti.