Morriconeho symfonie pro francouzské podsvětí

morriconeItalské filmy natáčené v západoevropských koprodukcích, k nimž psal Ennio  Morricone již od první poloviny 60. let hudbu, začaly od druhé poloviny téhož desetiletí doplňovat ve skladatelově tvorbě také snímky z jiných národních kinematografií. Kromě Hollywoodu, s nímž zahájil skladatel spolupráci na westernu Dva mezci pro sestru Sáru (Two Mules for Sister Sara, 1969) Dona Siegela, to byl především francouzský film, který upevňoval popularitu skladatele v mezinárodním kontextu. Již před svým prvním francouzským angažmá komponoval Morricone hudbu k italským filmům natáčeným ve francouzské koprodukci s účastí francouzských herců, které měly úspěšné zastoupení ve francouzské i mezinárodní distribuci. Byl to případ jak populárních žánrů pro široké publikum, tak i intelektuálních snímků zaměřených na festivalové a klubové uvedení. K Morriconeho tvůrčímu působení ve Francii přispěl také zdejší velký divácký úspěch westernu all’italiana (western po italsku), přičemž i některé snímky tohoto populárního žánru se skladatelovou hudbou vznikaly ve francouzské koprodukci, např. Velké ticho (Il grande silenzio, 1968) Sergia Corbucciho. Pro francouzský film napsal Morricone hudbu ke snímkům napříč různými žánry, ale největší zastoupení zde měly thrillery, policejní, kriminální a gangsterské filmy, které měly – podobně jako italské produkce stejných žánrů – úspěšnou mezinárodní distribuci.

Od westernu ke gangsterskému filmu
K francouzským filmům psali hudbu i jiní italští skladatelé (Bruno Nicolai, Carlo Rustichelli, Piero Piccioni, Stelvio Cipriani, Carlo Savina, Luis Bacalov, Riz Ortolani, Armando Trovajoli), neboť italská filmová hudba byla zejména v období 60. až 80. let mezinárodně žádaným artiklem ze strany producentů, distributorů i publika. Jedním ze skladatelů, o které začali v druhé polovině 60. let projevovat režiséři a producenti největší zájem byl Ennio Morricone, který procházel v letech 1965–1975 svým nejproduktivnějším obdobím a pracoval na patnácti až dvaceti filmech ročně. Spolupráci na západoevropských filmech natáčených mimo hlavní produkční podíl Itálie, byť nadále vznikající v italské koprodukci, zahájil Morricone západoněmeckým akčním špionážním thrillerem Agent 055: Todesfalle Beirut (Agent 055: Smrtící past Bejrút, 1966) Manfreda R. Köhlera. Tento film představuje v Morriconeho tvorbě jeden z prvních titulů, kde skladatel plně využil a rozvinul jazzovou složku ve vztahu k napínavé spektakulární podívané. Jedná se také o jediný německý film populárního žánru figurující v Morriconeho filmografii 60. a 70. let. Západoněmecké a rakouské položky jsou v Morriconeho tvorbě obecně zastoupeny spíše ojediněle snímky intelektuálních filmařů a později od 80. let také televizními produkcemi. Podobně je tomu také v případě španělských filmů – mimo obvyklé italsko-španělské koprodukce –, k nimž skládal Morricone hudbu jen výjimečně.
Morriconeho práce pro francouzský filmový průmysl začala v druhé polovině 60. let, kdy napsal hudbu k historickému westernu Zbraně pro San Sebastian (La Bataille de San Sebastian, 1968) Henriho Verneuila natočenému v koprodukci s Itálií a Mexikem pro hollywoodskou distribuční společnost Metro-Goldwyn-Mayer.
Ennio MorriconeS režisérem Henrim Verneuilem spolupracoval až do konce 70. let celkem na šesti filmech, které měly mezinárodní herecké obsazení a byly divácky úspěšné v celosvětovém měřítku. Ve Verneuilových filmech, které vždy využívají divácky osvědčené žánrové polohy ve spojení s napínavou podívanou, měl Morricone možnost – podobně jako ve snímcích italských populárních žánrů – rozvinout široké tvůrčí možnosti hudebního experimentování. Jestliže ve Verneuilově westernu uplatnil především symfonický charakter hudby založený na lyrických motivech a operně pojatých ženských vokálech v sólovém pojetí sopranistky Eddy Dell’Orso, v následujících filmech režiséra se více zaměřoval na moderní a experimentální polohy. V hudbě pro francouzskou kinematografii Morricone také projevil v některých případech schopnost adaptovat svůj hudební styl na národní charakteristiky francouzské hudby a navodit v divákovi (a také v posluchači) dojem, že se jedná o francouzskou hudbu zkomponovanou francouzským skladatelem. Tento tvůrčí postup skladatel uplatňoval ve filmech různých režisérů.
Francouzské kriminální filmy byly vedle italských westernů jedním z dalších populárních žánrů, které upevňovaly Morriconeho mezinárodní renomé a popularitu. Verneuilův gangsterský snímek Sicilský klan (Le Clan des Siciliens, 1969) natočený v italské koprodukci pro americkou distribuční společnost 20th Century Fox měl opět mezinárodní herecké obsazení, natáčel se v lokalitách Francie, Itálie a USA a měl velkou distribuční reklamu také v Americe. Tento film znamenal pro Morriconeho další velký světový úspěch, neboť jeho hudba – zejména ústřední motiv doprovázející úvodní titulkovou sekvenci – vycházela v letech 1969 až 1971 na LP vinylech a singlech ve Francii, Itálii, Západním Německu, USA, Velké Británii a Japonsku. Morricone vytvořil hudbu na základě melodického variování ústředního motivu1 pro židovskou harfu, píšťaly, flétnu, klavír, elektrickou kytaru, smyčce a perkuse a postavil její pojetí na moderní linii vycházející z tradice lidové sicilské hudby. Skladatel zde uplatnil rovněž některé stylistické prvky a kompoziční postupy, jež rozvíjel v italských westernech, zejména rytmickou souhru pískání a elektrické kytary2. Velká popularita Morriconeho soundtracku k Verneuilově filmu, jehož úspěch byl založen především na instrumentálním opakování a variování leitmotivu, vzbudil ve Francii zájem některých hudebních interpretů (Dalida, Raymond Lefèvre) o zpívané i orchestrální aranžmá ústředního motivu.

Robert Enrico – Tajemství (1974)
Robert Enrico – Tajemství (1974)
Philippe Labro – Bez motivu (1971)
Philippe Labro –
Bez motivu (1971)
Henri Verneuil – Strach nad městem (1975)
Henri Verneuil – Strach nad městem (1975)

 

 

 

 

 

Henri Verneuil – Sicilský klan (1969)
Henri Verneuil – Sicilský klan (1969)
Henri Verneuil – Kořist (1971)
Henri Verneuil – Kořist (1971)
Francis Girod – René Kachna (1977)
Francis Girod – René Kachna (1977)

 

 

 

 

 

Francis Girod – Ďábelská trojice (1974)
Francis Girod – Ďábelská trojice (1974)

 

 

 

 

 

Filmy Henriho Verneuila, které uvedly Ennia Morriconeho do francouzského filmového průmyslu, měly i nadále v 70. letech velkou mediální reklamu týkající se i skladatelovy hudby. Např. dobový západoněmecký a americký kinotrailer k Verneuilově akčnímu gangsterskému snímku o zlodějích klenotů Kořist (Le Casse, 1971) neobsahuje pouze Morriconeho hudbu, ale poukazuje také na jméno samotného skladatele představující atraktivní lákadlo pro široké publikum. Jazzová linie zastoupená již v Sicilském klanu má v Kořisti větší prostor a doplňují ji řecké lidové taneční motivy, romantická témata a také zpívané verze ústředního a vedlejšího motivu v podání francouzské šansoniérky Mireille Mathieu a brazilské jazzové zpěvačky Astrud Gilberto3. Italský skladatel a dirigent Bruno Nicolai, který řídil i Morriconeho kompozice pro francouzský film, zaranžoval ústřední titulkový motiv s opět dominujícím zastoupením elektrické kytary a rytmické melancholické téma Rodeo. Tato alternativní hudební témata se objevila jako bonusové hudební stopy v novém rozšířeném francouzském CD vydání soundtracku a slouží jako alternativní poslechový a studijní materiál4, který se přímo ve filmu nikdy neobjevil. Podobně jako pro Sicilský klan, tak i pro Kořist napsal Morricone několik témat a jejich instrumentálních variace, v jejichž melodické poloze dominuje taneční rytmus valčíku a které pomalým tempem evokují melancholické a romantické nálady v kontextu s charaktery postav a dějových situací.
Morriconeho hudba k dalším dvěma Verneuilovým filmům se vyznačuje odlišnými stylistickými a žánrovými polohami, v nichž převládají experimentální linie založené na nelibozvučných a záměrně rušivých efektech. Ve špionážním thrilleru Le Serpent (Had, 1973) skladatel rozvinul kakofonické motivy vyjadřující tajemství napínavého vyprávění odehrávajícího se na politickém pozadí studené války, které doplnil několika melancholickými, akčními i rytmickými popovými skladbami.
Experimentování Morricone ještě více uplatnil ve Verneuilově akčním policejním thrilleru Strach nad městem (Peur sur la ville, 1975), kde spojení avantgardní linie s jazzovým rytmem (pískání, sólové výstupy pro harmoniku a klavír) vyjadřuje klaustrofobické nálady napínavé podívané o psychopatickém vrahovi žen. Vedle několika čistě jazzových a melodických romantických motivů doplňují hudební složku k filmu také jarmareční motivy charakteristické pro francouzskou lidovou hudbu. Poslední spoluprací mez Verneuilem a Morriconem byl konspirační paranoidní thriller I… comme Icare (I… jako Ikarus, 1979) o vyšetřování atentátu na prezidenta, kde skladatel opět zvolil odlišnou hudební polohu. Zaměřil se především na symfonická témata s důrazem na sólové virtuózní party pro housle, jež evokují koncertní charakter hudby.
thumb-1920-309543Na politickém pozadí se odehrávají další dva francouzské konspirační thrillery Atentát v Paříži (L’Attentat, 1972) a Probuď se, špione! (Espion, lève-toi, 1982) Yvese Boisseta5, pro které Morricone napsal odlišný hudební komentář. Zatímco pro první film zkombinoval symfonii s kakofonickými prvky6, v druhém snímku se zaměřil více na rytmické vystižení napínavé akce i melancholické motivy pro klarinet a saxofon. Podobně jako u italských thrillerů a policejních filmů s politickou tematikou, tak i ve Francii zajišťovalo Morriconeho jméno těmto titulům reklamu s cílem oslovit široké publikum. Romantické a lyrické motivy uplatnil více v detektivním thrilleru o sérii tajemných vražd Bez motivu (Sans mobile apparent, 1971) Philippa Labroa a kriminálním dramatu o uprchlém psychopatickém zločinci Le Secret (Tajemství, 1974) Roberta Enrica. V Enricově snímku, kde opět využil operně pojatý sólový vokál Eddy Dell’Orso nalezneme v Morriconeho hudbě také intertextový odkaz na jeho vlastní tvorbu zastoupenou např. moderním tanečním motivem In un bar ve stylu lounge z italského policejního thrilleru Revolver (Revolver, 1973) Sergia Sollimy, který zazní z rádia ve scéně útěku hlavní trojice postav v dodávce po dálnici. Charakter Morriconeho hudby u Labroa a Enrica se od Verneuilových filmů liší odlišným přístupem režisérů k formám napětí, neboť upřednostňují více komorní, psychologickou a dramatickou linii vyprávění.

Mezi hudební tradicí a moderností
Francouzský kriminální a policejní film má různé žánrové kombinace, formální pojetí i vypravěčské linie, od čehož se vždy odvíjela také proměnlivost hudební složky Ennia Morriconeho, který nevycházel pouze z dějových situací a vizuálního stylu, ale také z dobového kontextu, v němž se snímky odehrávají. Pro retro kriminální dramata s prvky černého humoru Le Trio infernal (Ďábelská trojice, 1974) a René la Canne (René Kachna, 1977) Francise Giroda natočené v italské koprodukci zkomponoval Morricone salónní, valčíkové a jarmareční motivy evokující dějové období 30. a 40. let, přičemž do symfonických motivů začlenil také groteskní prvky. Morriconeho charakteristické dramatické napětí vytvářené prolínáním symfonické a experimentální roviny v hudbě pro gangsterské a kriminální filmy je zde skladatelem odlehčováno dobovým kabaretním pojetím některých hudebních motivů. Ve francouzsko-tureckém koprodukčním thrilleru Le Ricain (Američan, 1976) Jeana-Marii Pallardyho o únosu malého chlapce gangstery Morricone propojil dramatickou a melodramatickou rovinu hudby, která vykresluje vztah mezi jedním z únosců a obětí. Hudba je zde – podobně jako v případě některých jiných filmů, k nimž Morricone napsal hudbu – spojovacím a rozpoznávacím článkem mezi jednotlivými žánrovými polohami snímku, kde se prolíná napínavá podívaná příznačná pro thriller s prvky melodramatu.
Morriconeho další mezinárodní popularitu posílila jeho hudba ke třem francouzským filmům, které měly velký divácký úspěch nejen díky zvoleným žánrovým polohám, ale také obsazením oblíbených hereckých představitelů. Hudba k policejnímu thrilleru s politickým pozadím, špionážní zápletkou a dobrodružným koloritem Profesionál (Le Professionnel, 1981) Georgese Lautnera7 představovala na počátku 80. let jeden z nejúspěšnějších a nejprodávanějších Morriconeho soundtracků. Zejména symfonický motiv Chi mai pro housle, klavír a perkuse, který skladatel použil v italském alegorickém náboženském dramatu Maddalena (Magdaléna, 1971) polského režiséra Jerzyho Kawalerowicze, vycházel v 80. letech na LP vinylech a singlech v mnoha světových hudebních vydavatelstvích. Morriconeho hudba k akčnímu policejnímu thrilleru Dobrodruh (Le Marginal, 1983) Jacquesa Deraye se vyznačuje širokým žánrovým a stylistickým záběrem zahrnujícím jazzové motivy pro saxofon, symfonické motivy pro dechové a smyčcové nástroje a exotické taneční rytmy. Hudební složce dominuje ústřední titulkový motiv ve stylu disco a popu, který se stal nejznámějším tématem z Morriconeho soundtracku, a jeho různé instrumentální variace. Morriconeho disco písně DreamerDon’t Think Twice nazpívala a nahrála francouzská pop country folková skupina Blizzard.
Mezi kriminální snímky lze v určitých žánrových ohledech zařadit také akční dobrodružné drama s prvky moderního westernu Drsný chlapík (Le Ruffian, 1983) Josého Giovanniho, kde Morricone opět využil široké spektrum hudebních rovin. Vedle romantických motivů pro panovu flétnu, harmoniku, akustickou kytaru a perkuse zkomponoval také několik témat ve stylu folku, country a rocku, čímž posílil dobrodružný charakter snímku. Skladba nazvaná Western a její další instrumentální variace připomínají podobný Morriconeho zpívaný leitmotiv z italského westernu Muž proti muži (Da uomo a uomo, 1967) Giulia Petroniho. Soundtrack obsahuje také kakofonické skladby charakterizující napětí, očekávání a stav nebezpečí příznačné pro thriller. Kombinaci smyčcových a dechových nástrojů za rytmické souhry perkusí rozvinul Morricone také ve dvou francouzských thrillerech zahraničních tvůrců, v Les Voleurs de la nuit (Noční zloději, 1983) hollywoodského filmaře Samuela Fullera a 48 hodin v Paříži (Frantic, 1988) polského režiséra Romana Polanskiho. Jestliže v kompozici pro Fullerův film převládají témata pro housle, klavír a perkuse, pro Polanskiho snímek zkomponoval vedle jazzových skladeb také dlouhý virtuózně pojatý sólový leitmotiv pro elektrickou kytaru, flétnu, harmoniku, housle a perkuse. Konkrétně Morriconeho soundtrack z Polanskiho filmu dokládá schopnost skladatele modernizovat žánr thrilleru novými experimentálními a výrazovými možnostmi zvuku.

Několik poznámek závěrem
Některé francouzské thrillery, gangsterské, kriminální a policejní filmy s Morriconeho hudbou byly natáčeny pro hollywoodské distribuční společnosti 20th Century Fox, Columbia Pictures, Metro-Goldwyn-Mayer nebo Embassy Pictures, což otevíralo skladateli pracovní možnosti i popularitu v USA. Francouzští producenti jako Jacques-Éric Strauss, Jacques Juranville, Jacques Dorfmann, Raymond Danon nebo Alain Belmondo angažovali Morriconeho pro francouzské filmy tohoto žánrového zařazení, protože jméno a tvorba skladatele zajišťovaly úspěch snímků u domácího publika i v mezinárodní distribuci. Morriconeho velkou oblibu ve Francii dokládá nejen vydávání kompletních soundtracků z jednotlivých francouzských filmů, ale také speciální kompilativní edice jako Morricone-Belmondo nebo Ennio Morricone: Made in France zaměřené na spojení skladatele se snímky se známou hereckou osobností nebo s konkrétními filmovými žánry. Morricone komponoval hudbu i k francouzským filmům jiných žánrů, např. ke komediím o homosexuálech Klec bláznů (La Cage aux folles, 1978) a Klec bláznů II (La Cage aux folles II, 1980) Édouarda Molinara a Ptačí klec III: Svatba (La Cage aux folles III: ’Elles’ se marient, 1985) Georgese Lautnera, ale největší popularitu získal svými kompozicemi k žánrově různě pojatým snímkům s tematikou policie, zločinu a podsvětí.

Poznámky:
1 MICELI, Sergio. Attraverso i generi cinematografici. In Morricone, la musica, il cinema. 1. vyd. Modena: Mucchi Editore, 1994, s. 246. ISBN 88-7592-398-1.
2  MORRICONE, Ennio – MICELI, Sergio. Elementi compositivi. In Comporre per cinema. Teoria e prassi nella musica del film. 1. vyd. Venezia: Marsilio Editori, 2001 s. 166. ISBN 88-317-7718-1.
3 Písně Mon ami de toujoursPas vu, pas pris od Mireille Mathieu a Una donna che ti amaArgomenti od Astrud Gilberto jsou dostupné pouze na LP vinylech, singlech a CD discích. Ve filmu nebyly použity.
4 CD verze francouzského hudebního vydavatelství Music Box Records z roku 2015.
5 MORRICONE, Ennio – MICELI, Sergio. La registrazione. In Comporre per cinema. Teoria e prassi nella musica del film. 1. vyd. Venezia: Marsilio Editori, 2001 s. 130-133. ISBN 88-317-7718-1.
6 MICELI, Sergio. Attraverso i generi cinematografici. In Morricone, la musica, il cinema. 1. vyd. Modena: Mucchi Editore, 1994, s. 251. ISBN 88-7592-398-1.
7  Tamtéž, s. 246.

Přidat komentář