První režisérka historie Alice Guy-Blaché (1873–1968)

Na letošním červnovém semináři v Sundance Institute Roberta Redforda představila dvojice autorů Pamela Green a Jarik van Sluijs svůj dva roky připravovaný projekt o první ženě-režisérce z úsvitu kinematografie Alici Guy-Blaché. Mezi naslouchajícími lektory sedělo mnoho známých jmen – mj. Sir Ben Kingsley, Julie Taymor, Jodie Foster, Howard Cohen, Julie Delpy, Wayne Kramer a jako každoročně i prezident institutu Robert Redford. Po promítnutí teaseru a předvedení projektu Be Natural: The Untold Story of Alice Guy-Blaché se všechny tyto osobnosti překotně stavěly do fronty s žádostí o spolupráci na takhle unikátním filmu.
alice_guy-blache
Takřka století v onom překotném dějinném kvasu nebylo o Alici Guy-Blaché vidu ani slechu. V prvním vydání Dějin filmu Georgese Sadoula z roku 1959 je zmínka „o sekretářce Léona Gaumonta a od roku 1896 plodné režisérce dvou až tří hraných filmů týdně“ (druhé rozšířené vydání už její jméno úplně pomíjí). Ve studenty filmové vědy proklínaných Dějinách filmu Bordwella a Thompsonové z roku 2002 je jednovětá zastrčená poznámka „o první režisérce hraného výpravného filmu ještě před Méliesem“. Až teď na červnovém Sundance Institute prostý člověk zjistil, že v historii je stále co objevovat. Jsou pořád volná políčka. Alice Guy-Blaché byla bezesporu monumentálním polem počátku kinematografie, které je konečně nutno řádně rozorat a objevit. Je důležité se dovědět, proč tahle kdysi dávno nepřehlédnutelná persona – ženská persona – zmizela z dějin.
alice_guy-blache3
První hraný film historie
Píše se rok 1895. Je patentována nová technologie s názvem „mikrotužka“, v novinách vychází první komiks a pohyblivé fotografie začínají být novou městskou atrakcí. Je to úsvit moderní doby. Technická revoluce mění způsob života – rychlost pracovního výkonu, módu, komunikaci i způsob a styl zábavy. V Paříži mají bratři Lumiérové jednu z prvních soukromých projekcí svého revolučního kinematografu. Malá skupina přátel a kolegů, včetně průmyslníka Léona Gaumonta, užasle sleduje dnes všeobecně známé záběry dělníků opouštějících továrnu. Kino je na světě. V publiku sedí i mladá žena. Jmenuje se Alice a je jí 22 let. Je sekretářkou Léona Gaumonta. Prožívá „tekoucí proud světla a stínu na plátně“ víc než jen jako technologický zázrak. Vidí život. Vidí Příběhy. Vidí budoucnost.
V příštím roce, v počátku nových dějin, v roce 1896, režíruje Alice první hraný stylizovaný film historie La Fée aux Chous (Příběh víly ze zeleného salátu) – šest let před dosud všemi historiografy uváděným Georgesem Méliesem. Tehdy se za svobodna ještě jmenovala Alice Guy. Proč dosud všichni historikové Alici opomíjeli? Alice byla žena.

alice_guy-blache2Více než 1000 filmů
Alicina matka Simone Guy otěhotněla při roční pracovní cestě svého manžela – velkoobchodníka s knihami – v Santiagu de Chile. Co nejrychleji se vydala na dlouhou cestu lodí do domovské Paříže, kde 1. 7. 1873 porodila dceru Alici. Do čtyř let pomáhali s výchovou holčičky prarodiče a potom se Simone s dcerkou vrátila do Chile, aby malá poprvé konečně poznala svého otce. V roce 1879 se celá rodina vrátila natrvalo do Paříže, kde Alice spolu se svými dvěma sestrami začala chodit do internátní
školy. Nedlouho poté ovšem otcův řetězec knihkupectví zkrachoval a přišly další rány – umírá Alicin nejmladší bratr a brzy i její otec. Alice se učí písařkou a získává první práci sekretářky. Někde tady si můžeme domýšlet příští „feministické“ směřování Alice Guy.
V roce 1894 Alici najal průmyslník Léon Gaumont jako svou pravou ruku, když nechal záměrně padnout svůj byznys fotografických ateliérů a hodlal směřovat podnikání do rodícího se průmyslu kinematografického. Měl čich. V několika málo letech se Gaumont Film Company hned vedle Pathé Brothers Company stala hlavní silou filmového průmyslu ve Francii. I pro Alici to byla šťastná volba, která vedla k průkopnické práci ve filmové historii zahrnující takřka čtvrtstoletí jejího života na režii, produkci, psaní scénářů i výrobě více než 1000 filmů (!).
Mezi lety 1896–1906 byla Alice Guy šéfkou výroby (producentkou) Gaumont Film Company a dá se říci, že může být plným právem obecně považována za prvního filmaře systematicky rozvíjejícího narativní filmovou tvorbu.
V roce 1906 režírovala první hraný velkofilm v dějinách kinematografie La Vie du Christ (Život Krista) – dílo s obřím rozpočtem, dlouhým časovým plánem natáčení a více než 300 herci. Hlubokých 10 let před obecně vyučovanou Intolerancí (1916) Davida W. Griffithe. Kromě toho byla Alice Guy jedním z průkopníků (ne-li opět úplně první) v používání zvukových nahrávek ve spojení s obrazem na plátně, využívající „chronophone system“, který fungoval na bázi vertikálního řezu (stopy) na zvukové nahrávce (váleček, později gramodeska) synchronizovaného s filmem. Navíc Alice Guy jako pravý inovátor pracovala se speciálními efekty – viz např. Faust et Méphistophéles (1903) s hořícími a létajícími herci, dále dvojité expozice, maskování části obrazového pole a dokonce jako první zakomponovala do hraného filmu celé významové sekvence zpětného chodu obrazu – např. v La bonne absinthe (1899).

Zapomenutá
Byla ale i manželkou a matkou. V roce 1907 si Alice vzala Herberta Blaché, který byl brzy jmenován hlavním manažerem pro operace Gaumontu v USA. Manželství pro Alici bohužel v praxi znamenalo odstoupit ze slibné kariéry u Gaumonta. S Herbertem se přestěhovala do New Yorku, kde v roce 1908 porodila první dceru Simone. Hledala nové začátky.
Dva roky po porodu se stala první ženou v historii, která založila a spustila vlastní filmové studio – Solax – ve Flushing, nedaleko ateliérů T. A. Edisona a D. W. Griffithe. Během budování ateliérů a laboratoří otěhotněla podruhé. Ani to ji však nezastavilo od natáčení. I v té době měla penzum práce, kdy dokončila 1 až 3 filmy týdně (!). Brzy po narození druhé dcerky se ale zaměřila už jen na psaní scénářů a režii. Produkci a distribuci nechávala na manželovi. Tomu v roce 1914 postoupila i funkci prezidenta své společnosti Solax.
V těch letech už byly rozorány první pozemky Hollywoodu, filmaři se stěhovali z východního na západní pobřeží USA a konkurence houstla. Krátce nato odjel i Herbert Blaché do Los Angeles, aby tam založil novou filmovou společnost a… začal novou „kariéru“ s jednou ze svých hereček. To bylo v roce 1918. Z Herberta Blaché se tímto krokem stal zapomenutý muž. A jen dva roky poté, co Alice Guy Blaché režírovala svůj poslední film Tarnished Reputations (1920), se i z této první režisérky, průkopnice, inovátorky a vizionářky v dějinách kinematografie stala zapomenutá žena. V roce 1953 ji sice francouzská vláda po mnoha urgencích soukromých archivářů ocenila Řádem čestné legie a 16. března 1957 byla uvedena do síně slávy Cinématheque Francaise, ovšem bez jakéhokoli povšimnutí tisku i veřejnosti. Je třeba přepsat historii V roce 1922 byli Alice a Herbert oficiálně rozvedeni, dohodli se na dražbě studia Solax (oficiálně tvrdili, že to byl bankrot, pozn. aut.) a Alice se vrátila do Francie. Byla to pro ni těžká osobní tragédie. Už nikdy se nepostavila za kameru. Už nikdy se na režisérské židli neobjevilo jméno Alice Guy-Blaché.
Byla první režisérkou, první autonomní producentkou, jako první filmař experimentovala s různými žánry a technikami filmu včetně pionýrského využití propojení synchronizovaného zvuku a obrazu, a první ženou, která postavila vlastní filmové studio v Americe, kde patřila mezi první režiséry vůbec, na svých filmech vydělala velmi slušné peníze a získala si v USA nepřehlédnutelné renomé. Zdálo by se, že tyto průkopnické činy, jakož i podnikaFilm telské úspěchy by Alici Guy-Blaché logicky samy o sobě měly zajistit pevné místo v historii. Přinejmenším v historii kinematografie. Ve skutečnosti její jméno v učebnicích filmového dějepisu dosud chybí. Až donedávna si jen pár historiografů stěžovalo na její zmizení z historie, aniž by ale sami tuto nespravedlnost jakkoli fundovaně napravili. Po letech zapomnění snad jen kniha Alison McMahanové Alice Guy-Blaché: Lost Visionary of the Cinema (Continuum, 2003) podrobněji rozebírá filmy této průkopnice, ovšem přidává její tvorbě přespřílišný feministický pel. Ještě předtím, v roce 1995, natočila Kanaďanka Marquise Lepage středometrážní dokument The Lost Garden: The Life and Cinema of Alice Guy-Blaché, který ovšem proběhl bez většího zájmu diváků i médií.
Na omluvu obou autorek je potřeba poznamenat, že do poloviny 90. let minulého století bylo známo pouhých 40 filmů z monumentálního množství cca 1000 snímků Alice Guy-Blaché a v roce 2003, kdy vyšla kniha McMahanové, bylo v různých archivech nalezeno celkových 110 filmů. Až v posledních letech se objevují stále další a další historické perly Alice Guy-Blaché ve sbírkách soukromých sběratelů. A to je právě ta mravenčí práce, na níž je postaven projekt Pamely Green a Jarika van Sluijse Be Natural: The Untold Story of Alice Guy-Blaché, představený na letošním semináři v Sundance Institute.

Feministka? Ne. Prostě žena.
Jak autorka výše zmíněné knihy Alison McMahanová, tak i režisérka Marquise Lepage se z velké části zaměřují na feminismus ve filmech Alice Guy-Blaché. Obě jsou to ženy a snad logicky si všímají ženského pohledu této režisérky. Ač jsem měl možnost zhlédnout pouhých pár filmů z obří filmografie Guy- Blaché, nemyslím si, že by Alice byla ryzí feministkou, natož aby záměrně nahlížela filmové příběhy ryze ženským pohledem. Pokud se podíváme na její první narativní – příběhové filmy, na, řekněme, zrození filmového vyprávění, pak se v čase její tvorby přesuneme k velkofilmům typu La Vie du Christ, dále přes taneční filmy např. Le boléro cosmopolite či La polka des trottins (oba 1905), The Consequences of Feminism (1906), v nichž experimentovala se synchronizací obrazu a zvuku, až po slavný „dvojfilm“ Algie the Miner a Algie Making an American Citizen (oba 1912), které jsem mohl vidět, v žádném z nich nenajdu ani stopy po „ryze ženském způsobu techniky natáčení“. Styl skladby záběrů je na svou dobu inovátorsky a přísně podřízen vyprávění toho kterého příběhu. Diváka vůbec nenapadne, zdali film napsal a točil muž či žena. Ano, důležité a ve většině průkopnické a přelomové jsou právě příběhy, vnitřní děj, záběrování i triky uvnitř obrazu, nikoli feministický přístup. Například ve zmíněném filmu Algie the Miner Alice Guy-Blaché celých 93 let před uvedením oscarové Zkrocené hory rozpoutává v bigotní Americe story homosexuální tematiky. Zde sice zaobalené v komediální roušce, ale přesto v tehdejším přísně křesťanském prostředí takřka nemyslitelné veřejné sdělení. Stejně tak v následujícím Algie Making an American Citizen se Alice pustila do tehdy zapeklitého tématu nových imigrantů v USA.
Alice Guy-Blaché v průběhu svého profesního filmařského života točila díla snad všech dnes známých filmových žánrů – od komediálních hříček, přes pionýrsky unikátní hudební a taneční filmy (což v pravěku experimentování se synchronizací obrazu a zvuku muselo být vpravdě velké dobrodružství), westerny, filmy sociálního vyznění, jako výše zmíněné příběhy Algieho či La bonne absinthe, sondy do manželského života mj. Lady Betty’s Strategy (1910), Ring of Love (1911) nebo A Man and a Woman (1917), kriminální thrilleryShadows of the Moulin Rouge (1913) a The Woman of Mystery (1914) a střihla si i horor Vampire (1920). Filmy Alice Guy-Blaché mají velmi výrazný skladebný rukopis, unikátní temporytmus, a i přes jistou dobovou teatrálnost jsou její díla neuvěřitelně svěží a v mnohém naprosto přelomová. Její rada hercům a heslo, které si dala jako krédo a podtitulek své firmy Solax bylo Be Natural – Buď přirozený.

Projekt Be Nat ural: The Untold Story of Alice Guy-Blaché
Kromě uvedení svého celovečerního filmového projektu o Alici Guy-Blaché na letošním Sundance Institute hodlají autoři Pamela Green a Jarik van Sluijs využít k financování tohoto unikátního díla veřejnou crowdfundingovou platformu kickstarter (kdokoli z vás se může na filmu produkčně spolupodílet). Jak sami ve zveřejněném projektu uvádějí, a já jim to věřím, chtějí „napravit křivdu historiografů a znovuobjevit osobnost Alice Guy-Blaché.“ V Sundance představili výsledky dvouletého výzkumu, jakož i unikátní rozhovory s Alicinou dcerou Simone a některými pamětníky z řad amatérských archivářů. Podařilo se jim nalézt mnoho po desítky let ztracených filmů, její osobní diáře, dopisy a velké množství dobových fotografií z pozůstalosti, které zamýšlejí do filmu graficky zapojit – oživit pomocí nejmodernější technologie VFX (3D modelování, prolínání reálně nasnímané kompozice a animace, pozn. aut.). Projekt Be Natural: The Untold Story of Alice Guy-Blaché hned po skončení semináře přítomné osobnosti překvapil a zaujal natolik, že prezident Sundance Institute Robert Redford přispěchal s nabídkou, aby jej autoři přizvali coby výkonného producenta budoucího díla. První pracovní kroky proběhly už na zmíněném semináři. Po hlasových a obrazových zkouškách si režiséři z přítomných hereckých person vybrali jako vypravěčku a průvodkyni příběhem Alice herečku Jodie Foster. A to nejen z čistě obchodního hlediska, ale hlavně kvůli barvě a intonaci hlasu vzhledem k již natočenému materiálu, kde bylo zapotřebí oddělit a zároveň propojit vlastní roli (hlas) Alice Guy-Blaché a roli vypravěče a tím docílit výsledku jakéhosi nenásilného vyprávění dějin kinematografie, jež Alice svými díly, svými technickými experimenty a svým krédem Buď přirozený bez jakýchkoli diskusí spoluvytvářela. Od onoho červnového představení projektu Be Natural veřejnosti na Sundance Institute a následně na kickstarteru o budoucnosti nápravy filmové historie nemám pražádnou pochybnost.

Přidat komentář