Szabolcs Hajdu: Rodinné štěstí

Rodinné štěstí maďarského režiséra Szabolcse Hajdua představuje spojení extrémně nezávislého a autorského filmu, přičemž tyto pojmy nevyplňuje pouze něčím typickým, ale vytváří také své vlastní kategorie. Film stál 5 000 eur (asi 135 000 korun), účinkuje v něm režisérova rodina (žena a děti) a přátelé, je natočen malým štábem (jeho členové navíc zastávají další úlohy – Hajdu zde funguje nejen jako režisér, ale i jako scenárista, herec a výkonný producent), za kamerou se vystřídalo třináct lidí (kompletní ročník studentů filmové školy v Budapešti, kde Hajdu přednáší) a celý se odehrává v bytě, v němž Hajdu se svou ženou a dětmi bydlí, obsahuje tedy i autentické vybavení. Toto produkční pozadí je zajímavé samo o sobě, ale podstatné je, že slouží rovněž příběhu a například byt poskytuje prostor pro vybudování dusného filmového dramatu. Kvalit snímku si všimla porota na festivalu v Karlových Varech, odkud si Rodinné štěstí loni odneslo hlavní cenu za nejlepší film a cenu za nejlepší herecký výkon.
Jednoho večera zazvoní na zvonek bytu, kde žije tříčlenná rodina – Farkas (Szabolcs Hajdu), Eszter (Orsolya Török-Illyésová) a syn Brúnó (Zsigmond Hajdu) –, jejich příbuzní, shodou okolností také tříčlenná rodina ve složení Albert (Domokos Szabó), Ernella (Erika Tankóová) a dcera Laura (Lujza Hajduová). Po roce stráveném ve Skotsku se vrátili do Maďarska a potřebují pomoc. Ráno se místo přátelského popovídání pohádají, konkrétně Farkas s Albertem. To však není ojedinělé, protože v hádky se změní skoro všechny diskuze, ať je vede kdokoliv s kýmkoliv. Farkas se svou ženou, Albert s manželkou nebo Eszter se sestrou Ernellou. Nezdráhají se vzájemně pomlouvat, řeší témata jako emigrace, finanční situace, manželské soužití, výchova dětí, nevěra a odcizení, na povrch se též derou staré křivdy.
V prvním plánu vytváří Hajdu univerzální příběh, který není těžké pochopit. Vypráví o srozumitelných tématech a zabývá se lidmi, kteří mají mít k sobě blízko, ale jsou od sebe vzdáleni. Neumějí se tolerovat, sdílet jeden konkrétní prostor a společně komunikovat, což má za následek, že jejich rozhovory jsou často vyostřené a plné hádek a nedorozumění.
V druhém plánu Hajdu poukazuje na půdě svého bytu na neutěšený stav, jaký panuje v Maďarsku. Reflektuje situaci nejen ve společnosti (politika premiéra Viktora Orbána, odchody ze země, chátrající mezilidské vztahy, zvyšující se počet sebevražd), ale i v oblasti filmu. Tou velkou nezávislostí a tvůrčí svobodou se vymezuje například proti novému filmovému fondu, jaký funguje v Maďarsku. Rodinné štěstí tak můžeme vnímat jako dobře čitelné dílo, ale i jako dílo, které zásadně posouvá hranici, kam až lze dojít na poli nezávislého a autorského filmu. Už jen samotné prostředí bytu a jeho doplňky (režisérovy rodinné fotografie nebo plakáty k jeho filmům) mají v souvislosti s tím, na co Hajdu upozorňuje, charakter závažného a zároveň působivého osobního manifestu.

Maďarsko, 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *