Na Ladronku přijede král s královnou a zazní Frankensteinova kytara Nejhvězdnější program festivalu v jeho historii, alespoň to tvrdí jeho dramaturg Borek Holeček. Do značné míry má pravdu, tolik světově proslulých jmen pohromadě Respect v minulosti nezažil. Jenomže hra na hvězdy k filozofii naší nejstarší přehlídky world music nikdy nepatřila, zkrátka to tak letos k naší radosti vyšlo.
Jaký je rozdíl mezi termíny world music, americana, alternative music, roots, indie rock? Žádný, všechny obsahově plavou na vodě. Fakt, že proti nim každou chvíli někdo chytrý vystartuje, nic nemění na tom, že víme, jakou hudbu si pod nimi můžeme představit. S termíny pracují média, promotéři i sami umělci: všem to zjednodušuje práci s vysvětlováním. Tak proč někomu vadí world music a jakou hudbu dnes vlastně původně marketingové označení reprezentuje, nabízí, propaguje? Platí názor, že je snazší definovat, co world music nezahrnuje, než to, co ano. Od zavedení termínu v 80. letech, kdy se v nadšenecké atmosféře předpokládalo, že se world music možná stane novým rock’n’rollem, se toho strašně moc změnilo. Svět se změnil, my jsme se změnili. Navzájem propojeni a zasíťováni, máme k sobě zatraceně blízko, takřka nic už nás nepřekvapí, většinu tajemství prý už dávno známe, a přestože nepřestáváme toužit po čerstvých, v dnešním informačním vesmíru už občas nedokážeme rozlišit, co ještě je a naopak co už není tajemství. S tím úzce souvisí pokles zájmu o vše exotické, takže fantazijního oparu zbavená world music, která dnes díky obrovským přistěhovaleckým vlnám zní v našem těsném sousedství, přestala být zdánlivě cool. Souběžně s tím, jak od ní dala po opadnutí módní „world“ vlny ruce pryč mainstreamová média, nucená s ohledem na prodejní propad najet na režim adorace popkulturních celebrit. Ani u nás se o world music v běžných médiích moc nedozvíte, a když ano, tak v omezené míře. Odborné nebo nekomerčně zaměřené magazíny a rádiové pořady na širokou veřejnost nedosáhnou a informačních kanálů tím ubývá, což pro koncertní promotéry a prodejce hudebních nosičů představuje doslova noční můru.
Pro uklidnění: ač se to nezdá, s identickými problémy se potýká také kolébka termínu world music, multikulturní Velká Británie. A soudě podle diskuzí probíhajících na veletrzích Womex nebo Babel Med, nejedná se zdaleka jen o Británii nebo Českou republiku. Britská etnomuzikoložka a hudební publicistka Elizabeth Kinder v magazínu fRoots nedávno uveřejnila článek nazvaný End Of The World?, popisující, jaké neblahé důsledky pro propagaci world music měla třeba v Británii smrt věhlasných rádiových ambasadorů Johna Peela a Charlieho Gilletta, odchod do méně naslouchaných sfér podobně respektovaných Lucy Duran a Andy Kershawa, zrušení cen BBC Radio 3 Awards for World Music, mlčení médií a v neposlední řadě ekonomická krize. Propad zájmu prý byl znatelný, pocítila ho i vydavatelství a organizátoři živé hudby.
To přece dobře známe od nás: přilákat lidi na koncert world music nebo neznámé, v médiích nepropírané kapely, je čím dál tím obtížnější; často téměř nemožné.
„Krajina se možná změnila a chybí mapa, ale world music pořád žije, je zdravá a vzrušující jako dřív. Neskrývá se, my ji prostě jenom nemůžeme vidět. Jsme zmatení, nevíme kde hledat, chybí jistota vědět, co vlastně hledáme a jestli to stojí za to,“ píše Elizabeth a rozfoukává černá mračna zkušenostmi podpořenou radou, abychom důvěřovali „svým“ labelům, obchodníkům a festivalovým dramaturgům – u nás třeba Borkovi Holečkovi a Respectu. Vždyť důvěra v jeho festivalovou dramaturgii se v uplynulých osmnácti letech fanouškům world music vždy bohatě vyplatila.
FRANKENSTEINŮV NÁSTROJ A FADO PLNÉ TAJEMSTVÍ
To stojí za anketu: koho vám portugalská zpěvačka Lula Pena hlubokým a chraplavým hlasem připomíná? Těch, které hned napadne Marianne Faithfull, bude asi hodně, a přispěje k tomu určitě i jistá aura čehosi nevyřčeného, provázející i Lula Penu, považovanou za jedno z nejvíc střežených portugalských hudebních tajemství. Ačkoliv se doprovází pouze na kytaru, když začne zpívat své uhrančivé písně, jakoby se v sále něco stalo se vzduchem. Ztěžkne tragičností a děsivou krásou intimního sblížení, kterému neporozumění portugalských a francouzských textů neubírá na přesvědčivosti. Zpěvákům jejího ražení podlehneme i tak. Lula Pena ignoruje hranice: je doma v osudově melancholickém portugalském fadu, francouzském šansonu, brazilské bossa nově nebo kapverdských písních morna. U takové nálože emocí se nepředpokládá přísun jak na běžícím pásu: na pódiu se lisabonská rodačka Lula Pena objevuje čas od času. V jistou dobu, kdy jí kompletně vykradli dům a skončila s kytarou na ulici, dokonce zvažovala nechat hudby napořád, a proto díkybohu za její dvě alba Phados (1998) a Troubadour (2010). Na veletrhu Womex představila nové skladby, dočkáme-li se na Respectu další desky, ví jen sama Lula Pena, braná také za ideální tlumočnici skladeb Caetana Velosa, Cesarie Evory nebo nesmrtelné portugalské fadistky Amálie Rodriguez.
Možné je úplně všechno, co si prý jen dokážeme představit, s nádavkem toho, co si představit ani nedokážeme. Třeba Paola Angeliho ze Sardinie s unikátním nástrojem, u kterého, když už to dávno trefili jiní, nemá cenu přemýšlet nad dalším názvem: Frankensteinova kytara. Fantazie má s někým jen těžko poměřitelný Angeli očividně nazbyt i hudebně: komponuje a naživo improvizuje naprosto nezařaditelné skladby; občas zpívané. Okamžité přeběhy od post-rocku, k freejazzu, barokním kantátám, sardinským tradičním písním a minimalismu nestačíte stíhat, což je účel. Vnímáte je jako hodně originální a zvukově doslova vtahující kompozice, v nichž by se určitě našel třeba Captain Beefheart a jemu podobní. Osobní zkušenost: když už se zdá, že se při improvizačním dolování neslyšených zvuků Angeli pomátl a kytara připomíná rozhašenou niněru těsně před rozpadnutím, přijde ostrý střih, ráz nekompromisně drsné hudby se stane poetičtějším a je nad slunce jasné, že si s vámi Angeli hraje jako kočka s myší. Má totiž vše pod kontrolou, až jen zíráte.
Obří osmnáctistrunná kytara se s prvním tahem smyčce mění v cello, pak v basu a že na ní Angeli bubnuje, není těžké dopředu uhádnout. Tím to nekončí: je osazená bezmála dvacítkou snímačů a mikrofonů, do strun buší kovadlinky, čouhají z ní kovové spirály a z korpusu vedou nejrůznější dráty a kabely k nožním pedálům, napojeným na efektové krabičky a docela obyčejné igelitové pytlíky (dotvářejí prý zvukovou atmosféru). Jinými slovy, tahle Frankensteinova kytara se musí vidět, stejně tak bravurní způsob ovládání – teprve pak je obraz Paola Angeliho kompletní.
KRÁLOVÉ A KRÁLOVNY
Salif Keita vystoupil na Colours už dvakrát a přijde-li v Ostravě na otázku, koho napříště z Afriky pozvat, mezi tipy převládá… ano, Salif Keita. A jinde by tomu nebylo zřejmě jinak. Odškrtnemeli u návštěvníků příslovečnou sázku na jistotu, vyznívá to pochopitelně: kdo jednou malijského zpěváka zažil na koncertě, touží si to zopakovat; někdo třeba každoročně. Co za tím vězí? Bezpochyby jeden z nejfenomenálnějších hlasů planety, aura charismatického malijského albína a hudba, schopná pohltit i nejzarytějšího domácího etnoskeptika. U Salifa Keity nezáleží na tom, jestli za ním stojí nabušená kapela s klávesami nebo akustický ansámbl, tenhle rozdíl po pár skladbách přestanete vnímat, do tance se pustíte tak jako tak a Salifově hlasu podlehnete, i když se usadí na židli sám s akustickou kytarou. Mnozí bez tušení, jakou legendu mají vlastně před sebou a kolik po staletí v Mali udržovaných pravidel porušil. Předně, narodil se jako albín, odstrčenec předurčený žít na chvostu společnosti, která se ještě donedávna s nelibostí dívala i na hudebníky nepocházející z kasty griotů. Však také mladého Salifa rodina vyhodila na ulici: rozhodnutí věnovat se hudbě naprosto vylučoval jeho šlechtický stav. A když v 60. letech vstoupil jako hlavní zpěvák do griotského orchestru Rail Band, rovnalo se to doslova šoku. Ocitl se tu v samém středu revolučního dění západoafrické hudby, jenomže on mířil ještě dál: směs malijské tradice, kubánské salsy a jazzu Rail Bandu přišla Salifu Keitovi málo odvážná, takže přešel ke konkurenčnímu orchestru Les Ambassadeurs, vycházejícímu daleko víc vstříc touhám mladých Malijců fascinovaných Rolling Stones, Jamesem Brownem, Carlosem Santanou a sanfranciskou rockovou psychedelií. „Les Ambassadeurs stavěli hudbu na protiváze široce přijímané kubánsko-jazzové taneční pozvolnosti a hýřili přesvědčivým temperamentem. Vnitřní duchovní griotskou energii otevřeli mnoha interpretacím a přeměnili ve výbušnou směs afrobeatu, jazzu, rocku, senegalských wolof rytmů a funky. Neodolávali pokušení nekonečně vynalézavých autorských a hráčských experimentů,“ píše se v magazínu Harmonie. S dodatkem, že Les Ambassadeurs Keita postupně s kytaristou Kante Manfilou ovládl, a než v 80. letech nadobro skončil, zařadil se mezi nejzásadnější a nejvlivnější západoafrické orchestry všech dob. V Les Ambassadeurs působil také kytarista Amadou Bagayoko, který spolu s dalšími přeživšími veterány nedávno Salifovi kývl na obnovení orchestru (na Respectu Bagayoka uvidíme pod neméně významnou značkou Amadou & Mariam). I přes fakt, že staré skladby Les Ambassadeurs dnešní publikum nezná, nasazení kmenových členů doplněných mladíky odolat nedokáže, a to bez potřeby vzdávat jim pouze pietní hold. Středobodem zájmu pochopitelně zůstává Keita, za nímž se táhne vlastní úchvatná kariéra, zahrnující přelomová alba a spolupráce s největšími rockovými a jazzovými západními muzikanty. Co od griotů získal, malijské hudbě bohatě vrátil: v hlavním městě Bamako vybudoval vyhlášené studio Moffou (tak se jmenovalo jeho nádherné akustické album z roku 2002), kde dává příležitost mladé generaci.
„Naše kultura nepřipouští, aby člověk provozoval toto povolání až do smrti. Žiju v muslimské zemi, kde se stále věří, že zemřít jako hudebník znamená zahynout ďábelskou smrtí. Když zemřete, mohou zahodit vaše tělo. Nikdo vás nepřijde pohřbít, možná kromě vaší rodiny, protože hudebník si to prý nezaslouží,“ prohlásil Keita před třemi lety a album Tale natočené s programátorem Philippem Cohen-Solalem z Gotan Project označil za své poslední. Pak přišel teroristický útok islámských fanatiků na sever Mali. Ten Keitu těžce zasáhl a zařadil se k nejhlasitějším kritikům malijské vlády: obvinil ji z dlouholetého podceňování situace. Ocitl se rovněž v paradoxní roli: vcelku průměrné Tale, Keitou označené za bezstarostné taneční album, vyšlo současně s nastartováním teroristického násilí; už bylo venku, vrátit se nic nedalo, přesto Keita čelil mnoha štiplavým poznámkám, že zatímco na severu země vraždí hudebníky, on s Tale vyzývá k zábavě. Na náladě to pětašedesátiletému zpěvákovi samozřejmě nepřidalo: několikrát se proto zmínil, že muzikantství pověsí na hřebík a začne farmařit. Mluvilo z něho spíš zklamání z nepřehledného a zpočátku až děsivého válečného vření, propadu prodeje nosičů a pochopitelného nezájmu Malijců o živou hudbu.
„Nehodlám zemřít na cestě, chci všeho nechat,“ řekl rezolutně Keita, aby vzápětí překvapivě ohlásil návrat Les Ambassadeurs na scénu a vlastní turné s akustickou kapelou. „Nazval jsem ji Formation of The King. Hudebníci přicházejí na královský dvůr, usednou okolo vladaře a zpívají pro něho. Všichni lidé, co za nimi přijdou, se pak cítí jako králové a královny,“ vzkázal dopředu všem Salif Keita a je otázka, koho myslel tím králem. Schválně, koho asi?
Někde mezi královnou a súfijským mystikem, který přijal svátost psychedelie, se dnes vidí také britská zpěvačka indického původu Susheela Raman. Škoda, že ji nemůžeme zažít v megasestavě s pákistánskými qawwali zpěváky, se kterou natočila loňské album Queen Between, leč takových příležitostí se nedočkáte ani v Británii – jasně, ty zatracené finance. Nic na tom: i s menší jednotkou (zahrnující radžastánské hudebníky) dokáže zpěvačka s manželem, kytaristou Samem Millsem, vzbudit v publiku přesvědčení, že na velikosti nezáleží, rozhoduje nasazení a v tomhle směru lze na Susheelu dopředu vsadit. „Píseň zůstává písní. Všechny dokážeme zahrát jen s kytarou nebo v sestavě, jakou mám v dané chvíli k dispozici. Pokud chcete slyšet Susheelu Raman, dostane se vám Susheely Raman,“ uklidňuje zpěvačka.
Pákistánské a indické qawwali si po smrti Nusrata Fateh Ali Khana hledá cestu na světovou scénu obtížněji: nejznámější projekty – především s flamenkovými mistry – jdou na vrub jeho možného nástupce Faiz Ali Faize (uvidíme ho na Colours). U rockového převzetí starodávné súfijské praktiky upřednostňující extatický trans na úkor duchovní podstaty budete mít víc štěstí: tedy jak se to vezme, většina „qawwali fusion“ vám bez zastávky spíš proletí uchem. Vyplatí se pravidelně sledovat produkci pákistánského studia Coke: ale to zůstáváme na domácí půdě, valnou většinu nahrávek v Evropě nikdo nezná. Lekci s přirozeného propojení qawwali s rockem a jazzem absolvujete ovšem parádní. Ke garantům obdobné kvality patří také Susheela se Samem Millsem: jejich bezprecedentní propojení rocku, psychedelie, súfijského qawwali a radžastánské spirituality s tradicemi indických Baulů a Tamilů se blíží k velmi intenzivnímu, až fyzickému prožitku. Absentuje v něm důraz na nejvyšší naplnění qawwali – spojení s Bohem –, protože kterým směrem se vaše mysl pustí, nechává Susheela čistě na vás, a to, že hudbu upřednostnila před filozofickou rovinou, nepovažuje za kacířství.
„Pokud bych měla album popsat, řekla bych, že je především o hlasech a písních, ale ty se rozkládají ve velmi dynamické a psychedelické krajině. Existuje na něm hodně spojnicí s qawwali, ale zvuk je naprosto unikátní, sleduji svůj vlastní hudební kompas, netrvám na náboženském pohledu ani na tradičním doprovodu, vždyť namísto v perštině zpívám anglicky,“ uvedla Susheela.
Název Queen Between má prý evokovat jakousi hranici mezi realitou a neskutečnem, ale i hudební přístup, Samem Millsem trefně pojmenovaný: londýnská postrocková psychedelie sežehnutá radžastánskou pouští a vedená duchovním žárem pákistánského qawwali. Přeloženo: jako obvykle nás čeká pořádně odvázaný koncert, tentokrát s o něco víc sebou extaticky trhající Susheelou.
FOLK TAK TROCHU MIMO PROSTOR A ČAS
Progresivnímu křídlu anglického folku se UNI věnuje pozorně: slouží totiž za příklad, jak navzdory konzervativcům lze s odvahou nakládat s tradicemi; a věřte tomu, že Anglie bere svůj „národní zpěvník“ nadále velmi vážně a stačí jeden „neuváženě moderní“ krok stranou a emoce se na ostrovech napínají jako struna. Čtenáře UNI není nutné příliš zasvěcovat, takže jen připomenutí zásadních momentů současného anglického folku: vstoupila do něho mladá generace na tradicích nevyrostlá. Členové fenomenálního instrumentálního kvarteta Spiro náleží rovněž mezi folkové cizince. Mandolinista Alex Vann a kytarista Jon Hunt vyšli z punku, akordeonista Jason Sparkes vystudoval klasiku a houslistka Jane Harbour studovala v Japonsku u proslulého Shinichi Suzukiho, doma v Oxfordu ji pak zaujal Bartók, Stravinskij a Britten. V mládí nedala dopustit na Beatles, punk, King Crimson a v dospělosti na Philipa Glasse a taneční techno.
Snad proto se bristolským Spiro v uplynulých dvaceti letech podařilo vynalézt vysoce toxickou a frenetickou folkovou symfonii dalece vzdálenou všem běžným představám o tradiční anglické hudbě.
V UNI 12/2012 jste si mohli přečíst, jak kvarteto s některými původními nápěvy nakládá: „Spiro je hrají, což o to, ale v modu systémové hudby: komplikovaně vrství repetitivní riffy a melodie a nečekaně, v různých intervalech nebo naopak pozvolna mezi nimi obměňují rovnováhu. Spiro nezpívají, nesólují, nepřitahují pozornost k jednotlivým nástrojům, ty u nich srostly do homogenního zvukového masívu. Znějí jako minimalistická smyčka s díly Steva Reicha, jako složitě naprogramovaný elektronický set, v němž nemá ani na vteřinu místo improvizace; vše je pečlivě domyšlené a s téměř nelidskou bravurou odehrané.“
Nejčastěji své stavy členové Spiro popisují jako šílenství, létání, jízdu na pouťové atrakci, unášení na vlnách a to bez možnosti všechno stopnout. O podsouvaném transu, v jakém se prý ocitají, ani zmínka, ale vysvětlení se nabízí na koncertech samo: padají do něho vlastním přičiněním, aniž by s tím ale předtím počítali. Sledujte třeba na pódiu mandolinistu: někomu může jeho strnulý výraz a pohyb přijít jako nervozita, on tomu říká zbavení se starostí s hraním, protože se v tu chvíli nachází ve stavu „tak trochu mimo prostor a čas“.
Ne nadarmo Spiro přezdívaným Kronos Quartet anglického folku otevřel do široka náruč Peter Gabriel: před šesti lety jim vydal debut Lightbox a sehnal producenta Simona Emmersona (Afro Celt Sound System). Gabrielově labelu Real World zůstávají Spiro věrní: letošní fantastickou desku Welcome Joy and Welcome Sorrow si produkovali sami. A přestože se drží své úchvatné meditativně-minimalistické linie, inspirovat se nechali literárními díly T. S. Eliota, Teda Hughese, Kennetha Kocha nebo Roberta Gravese.
Tím program Respectu nekončí: na pražské Ladronce vás 13.–14. června čekají ještě koncerty malijských Amadou & Mariam (viz minulé UNI), jihoafrického marimbobubenického nářezu Abavuki, polyfonního sboru Lo Còr de la Plana z Marseille nebo romská skupina Parno Graszt z Maďarska.