22. ročník mezinárodního festivalu Jazz Goes To Town

Při tiskové konferenci předcházející celé akci se po závěrečné ukázce (šlo o kapelu Sons of Kemet) jeden z přítomných novinářů (mimochodem zástupce České televize) se značným znepokojením zeptal, zda bude festival v takovémto duchu celý, to jests převahou experimentálního jazzu. Na to mu dramaturg Zdeněk Závodný odpověděl: „Co je anebo není experimentální, to záleží na pohledu každého jednotlivého posluchače. Já se snažil, aby ten festival byl vyvážený. Zároveň ale chceme, aby program odrážel to, co se děje ve světě, co se týče stylů.
Skutečností je, že Jazz Goes To Town prošel již loni určitou transformací a snaží se jednak vrátit smysl svému názvu, tudíž opravdu prostoupit celé město, a naopak se nesnaží podbízet obecnému (ne)vkusu a nabízet divákům pouze lehce stravitelnou hudbu právě dle kulturní politiky ČT. Jeho záběr je ovšem široký a postihuje vpravdě nejrůznější polohy jazzu s mnoha přesahy. Každopádně návštěvnost ukázala, že je tenhle model životaschopný a dává možnost objevovat i to, co by nezasvěceným jinak mohlo uniknout. Na druhou stranu pro příznivce nejrůznějších výbojů to může být šance shlédnout i relativně konvenčnější věci. Záleží pak na každém pozorovateli, jak k danému dojmu přistoupí.

Made To Break (Foto Patrick Marek)

Made To Break (Foto Patrick Marek)

Hlavní program odstartoval v úterý ve Studiu Beseda komorní projekt saxofonisty a basklarinetisty Pavla Hrubého Between the Lines, který vychází částečně z jeho stejnojmenného sólového alba. Parťáky byli Hrubému v tomto případě pianista Michal Nejtek a bubeník Daniel Šoltis, kteří dokonale souzněli s niterným pojetím protagonisty, aniž by jim chyběl prostor pro sebevyjádření. Je to záležitost, která osloví právě svou všeobjímavostí, v níž se v krásně uhněteném amalgamu snoubí jazzová rozvernost s lyrikou vážné hudby. Oproti tomu norsko-česká formace NOCZ s Ivou Bittovou působí poměrně vyumělkovaně a spontánnost se jeví jako hraná. Bittová tu předvádí až pozérsky své mnohokrát opakované triky a tím své spoluhráče častokrát vlastně převálcuje.
Ve středu se centrum dění přestěhovalo do Studia Divadla Drak. První polovina koncertu patřila slovenskému triu se signifikantním názvem Talent Transport, z nějž doslova čiší invence i smysl pro delikátní humor. Vlastní kompozice pak občas koketují se zvláštní písňovou formou, jsou plné nejrůznějších nuancí a ústrojných odboček. Je v tom nesmírná lehkost plná vnitřní energie a spodních proudů. Vynikající tah na bránu má též americko-polské Mike Parker’s Trio Theory, v němž leader tvrdí muziku s neodbytnou vehementností, saxofonista Slawek Pezda duje ostošest téměř nepřetržitě a černošský bubeník Frank Parker vše stvrzuje svou nenucenou funkující hrou. Je to free s pevným základem. Vše se valí živelně dopředu, a přesto máte pocit patřičné ukotvenosti. Energie v tomto případě tryská na povrch a dává všemu nesmírný drive a naléhavost. Na druhou stranu žádná zběsilá smršť, při níž by si posluchač nemohl vydechnout a vychutnat si precizní a procítěnou hru všech zúčastněných. Taková fúze na druhou, kde jsou všechny elementy předem pečlivě namíchány a propojeny.
Ve čtvrtek a pátek se stalo hlavním stanem Bio Central, které oproti menším prostorům v předešlých dnech nepraskalo ve švech, ale vzhledem k velké kapacitě bylo zaplněno víc než slušně. První z těchto dní zahájila suita Michala Wróblevského Workohology, která se zde dočkala teprve druhého provedení (první bylo v roce 2013). Unikátní dílo pro dvě kvarteta – jazzové E Converso a smyčcové Kvintesence je případem jiné fúze, kde občas svět vážné hudby a free jazz(rocku) stojí vedle sebe a teprve později se začíná prolínat a svým způsobem si vyměňovat role. To přece jen přináší určitá úskalí akademismu, i když tu má prostor improvizace. Takže hnidopišsky nebudu jednoznačným adorantem, ale z čistě mého hlediska se tu geniální momenty střídaly s poněkud hluššími místy, bez ohledu na to, o kterou žánrovou oblast zrovna šlo. Jinak symbióza velmi dobrá a přesně onen správně cílený přesah.

Trio Nilssen-Love, Swell, Brötzmann (Foto Patrick Marek)

Trio Nilssen-Love, Swell, Brötzmann (Foto Patrick Marek)

Skutečnou bombou bylo pak vystoupení legendy evropské svobodné improvizace, německého saxofonisty a klarinetisty Petera Brötzmanna v souručenství s americkým trombonistou Stevem Swellem a norským bubeníkem Paalem Nilssen-Lovem. To dramaturg Zdeněk Závodný uvedl historkou z prvního ročníku, kterou se dozvěděl z kuloárů. Obdobně avantgardistický, byť jinde ve světě zažitý přístup, tehdy publikum v původně zcela zaplněném Klicperově divadle neskouslo a na vystoupení Art Ensemble of Chicago zůstalo tehdy do konce jen okolo desíti diváků. Nabízí se otázka, zda to byl jen dramaturgický tah a nikdo se neodvážil odejít, ale spíš mám pocit, že i přes velmi malou edukaci diváků v tomto geoprostoru (tím není míněn HK, ale celá ČR) si tenhle kromobyčejný zážitek mohli všichni vychutnat. Brötzmann totiž není ve svých pětasedmdesáti jenom žijící legenda, ale i živoucí esence free jazzu ad hoc. Jeho dlouholetý o mnoho let mladší souputník Nilssen-Love byl proti jindy frenetickému přednesu přece jen adekvátně umírněný a relativně nedávný spolupracovník Swell překračoval všechny mantinely a přicházel s u nás nevídanými postupy. Tím pádem bylo možno opravdu spoluprocítit jejich souhru i sóla a tím i poetiku každého z nich. Podstatou téhle hudby je aktivní vnímání, ale i určitý ponor.
Páteční večer otevřel naprosto skvělý Jaromír Honzák Quintet, kde leaderovi sekundují takové hvězdy jako Marcel Bárta na saxofon nebo David Dorůžka na kytaru. Tohle je už prostě standardně prověřená věc, o níž není pochyb. Promyšlené, bez zbytečné okázalosti a přitom působivé. Vlastně esenciální moderní jazz s osobitou tváří. Následující norsko-česko-slovenské kvinteto v čele se zpěvačkou Live Foyn Friis představovalo de facto mainstream. „Většinoví“ diváci však byli nadšeni, tak proč ne. A z hlediska standardu velmi trefná věc, ale prakticky bez nadstavby. Ovšem New Rotterdam Orchestra byl trochu jiný šálek čaje. Big band, který je schopen hrát skvěle v sekcích a akcentovat sólisty v nezvyklých momentech. Úžasná hra fléten, saxofonů, trubek a dalších dechových nástrojů v kontrapunktu s rytmikou. Tady není důležitý nějaký perfekcionismus, ale především odvaz, odpich a spontánnost. Hostující kytarista Anton Goudsmit mi pak spíš než „klasický“ sólista připadal jako glosátor, který kořenil celou produkci nejrůznějšími stylovými špílci od bluesových fines až po různé úlety.

Sobotní produkci otevřelo odpolední matiné ve Sboru kněze Ambrože, na němž se prezentovala původem francouzská perkusistka, skladatelka a zpěvačka Cécile Boiffin, která je již téměř dvacet let členkou Komorní filharmonie v Pardubicích. Jejím dominantním nástrojem je marimba, což skvěle zúročila v působivé skladbě Time For Marimba od japonského skladatele Minoru Mikiho. Její vlastní kompozice jsou spíše emotivními hříčkami či etudami.
Pak se dění přesunulo do hradecké Filharmonie, kde se opět odehrál jeden z vrcholů festivalu. Nadnárodní kvarteto Made To Break vychází z kompozic amerického saxofonisty a klarinetisty Kena Vandermarka, na jejichž podkladě pak zbytek kapely dotváří výsledný tvar přímo při dané příležitosti. Druhdy až minimalisticky hrající rakouský elektronik Christoph Kurzmann se tentokrát skutečně odvázal a kouzlil ze svých mašinek eruptivní zvuky, které působily jako přetlakovaný kotel, z něhož pozvolna uniká pára. O groovy odpich se postaral především nizozemský baskytarista Jasper Stadhouders a v pozadí nezůstával ani americký bubeník Tim Daisy, který svou říznou hru dokáže propojit s nejrůznějšími vychytávkami. U tohoto typu fúze je opět de facto jedno, zda v sobě propojuje moderní jazz se současnou vážnou hudbou, rockem a world music, což samo o sobě dnes už naprosto nezajišťuje nějakou výjimečnost, ale nejdůležitější je, že výsledkem je skutečně zcela originální tvar, kde se snoubí kompoziční vytříbenost s volnou formou. Unikátní eklektičnost představuje i švýcarské sexteto Hildegard lernt fliegen, jehož vystoupení bylo vlastně svižným avantgardním kabaretem, v němž výrazně figurují brilantní jazzoví hráči s bohatým nástrojovým instrumentářem. Největší pozornost na sebe sice oprávněně strhuje bezprostřední zpěvák Andreas Schaerer, který se pohybuje stejně dobře v šansonu a belcantu i beatboxu a rapu, ale třeba Andreas Tschopp, jenž střídá pozoun s tubou, má také svůj způsob komiky. Za zmínku stojí i bubeník Christoph Steiner, který si občas odskočil k marimbě a jednou k psacímu stroji, což je ovšem už značná omšelost. Je to vstřícná show bez zbytečné podbízivosti, se spoustou nápadů a neprvoplánového humoru.
Závěrečným bodem programu bylo vystoupení britské superskupiny Sons Of Kemet, kterou tvoří členové hvězdných kapel Polar Bear nebo Acoustic Ladyland – tedy saxofonista Shabaka Hutchings, tubista Theon Cross a bubeníci Seb Rochford a Tom Skinner. Tahle partička se svým způsobem vrací k nejhlubším kořenům jazzu a zároveň reflektuje právě onu potřebu navázat na ztracenou přirozenost v soukolí dnešního světa. Je to zemité a přitom vyzývá k odlehčenému tanci. To vše dokonale zapadlo do vybydleného industriálního prostoru Novákových garáží, který jako by byl symbolem něčeho již vyčerpaného nebo odžitého, v čemž se však skrývá potenciál, který je potřeba zúročit. A to je právě svým způsobem jádro zakopaného pudla a snad i jakási metafora tohoto ročníku, který jasně dokázal, že jazz rozhodně není přežitou záležitostí, ale rozvíjí se do nejrůznějších forem a subforem, které mohou skvěle a směle koexistovat vedle sebe.

18.–22. října 2016 Hradec Králové

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *