Přitažlivost šestičlenné skupiny spočívá v náladách vyvozených z velšské přírody. Její harfami, kytarou, harmoniem a elektronikou tepající hudba je zároveň nakloněná temnotě a lidským dramatům rozvibrovaných zvukomalebností nesrozumitelného jazyka. 9Bach novým albem Tincian přesvědčili také Petera Gabriela, který ho vydal na svém labelu Real World a chystají se ho představit na Colours of Ostrava. Kdo 9BACH kdy zažil na koncertě, dopředu tuší silnou událost.
Inspirace velšskou lidovou tradicí – v tamní kategorizaci folkem – má u 9Bach hlavně blízko k postoji a vědomí vlastního dědictví, k současnému posluchači totiž i na druhém albu míří s moderní elektro rockovou interpretací a nově i vlastními skladbami.
Když Ani DiFranco tvrdí, že srdcem amerického folku už dávno není dylanovská kytara, 9Bach jsou zase rádi za to, že ve spojení s nimi nevidí fanoušci v dohledu žádné housle, výraz lidového archaismu. Harfy, symbolu velšské hudby, se ale nezbavili: Esyllt Glyn Jones ovšem struny rytmicky rozeznívá ve zřetelném nesouladu s principy klasických harfeníků.
Vztah mezi modernou a tradicí vystihuje často vzpomínaná manželská příhoda zakladatelů 9Bach: Lisa Jen si při mytí nádobí vysokým éterickým hlasem zpívala písničky, které ji naučila babička, a Martin Hoyland, bývalý člen londýnské skupiny Pusherman, aniž by rozuměl její velštině (cymru), ji začal intuitivně po rockersku doprovázet na kytaru v podlehnutí z Lisina přirozeného podání.
Řazení mezi folkaře skupina trpí bez povděku: podstatu hudby rozechvělé elektrodubem, sbory a klavírem, to naplno nevyjadřuje a nálepka indie folk zase dost nepřesně odkazuje k módním trendistům. Opakovaný poslech, čtení textů i rozhovorů neodvratně spěje k přitakání vizí samotných 9Bach: zhudebňují působivé obrazy krajiny v okolí domova a ztotožňují se s její drsnou povahou. Lisa s Martynem žijí nadohled přírodní scenérii národního parku Snowdonia, v severovelšském městě Bethesda, a z oken koukají na Penrhyn Quarry, svého času největší břidlicový lom na světě. Těžký dělnický úděl, rodinné příběhy a komunitní prostředí kraje spojeného s bardskou tradicí a poezií, souhrnně napájejí hudbu 9Bach. Skladby nemají proto obvyklou pevnou strukturu, působí atmosféricky, rytmus jim udávají spíš emoce než bicí s elektrobeaty. Ani název alba Tincian prý nelze přeložit do angličtiny: velšsky znamená cosi jako rezonující zvuk a záleží na místě a situaci, jestli vyjadřuje přirovnání k hornickému kladivu nebo zvonu probouzejícímu v mysli vzpomínky.
Debutové stejnojmenné album z roku 2009 jim vyneslo přirovnání k Portishead a Cocteau Twins a obsahovalo tradiční písně. Rozhodnutí skládat autorské, přišlo na 9Bach hodně daleko od domova: po seznámení s aboridžinskou kapelou Black Arm Band během turné po Austrálii. Nemělo by to překvapit: aboridžinský Dreaming představuje souhrn duchovních zákonů a mravních kodexů ve vztahu k přírodě, stanovující veškeré žití, národní identitu, moudrost a původ předků. Nenajdete možná na světě národ těsněji hudebně spjatý s přírodní mytologií a setkání s Abori- džinci se pro Lisu s Martinem stalo doslova iniciačním.
„Všechno se najednou změnilo. Vrátili jsme se domů a já se cítila ještě naléhavěji spojená s Bethesda. Všímala jsem si každé maličkosti, každého ptáka, květiny. Naposled jsem takhle svůj domov cítila jako malé dítě. Problém byl v tom, že jsem si nikdy nebyla jistá, že bych mohla skládat. Přišlo to reflexivně a v mém psaní je teď všechno: země, skály, lom, rodina, vzduch, co dýchám. Nemohla jsem si pomoct, šlo o fyzickou záležitost, stejně jako pohyb mých rukou na klavíru,“ svěřila se Lisa v rozhovoru pro magazín fRoots, v němž vysvětluje i zrození potřeby psát písně „o něčem“.
Minimalistický vokální úvod se postupně zvedá do rockové naléhavosti podtržené zpěvačkami Black Army Band a z Plentyn se stane dost děsivá skladba: muži odtrhnou matce dítě od prsu, hrůzou řve ona i dítě přes sklo ujíždějícího auta. Po celý život, s vědomím, že ho už nikdy nespatří, si o něm pak zpívá.
Fikce založená na pravdě o Ukradené generaci (Stolen Generation): australská vláda až do 70. let minulého století za účelem asimilace násilím odebírala aboridžinské děti a míšence a umísťovala je do sirotčinců a pracovních táborů.
Ffarwel má nostalgický ráz: vztahuje se k břidlicovému lomu, středobodu života v Bethesda; k Lisiným vzpomínkám, prožitkům i vyprávění babičky o nejdelší britské dělnické stávce The Great Strike of Penrhyn (1900–1903). Lisa nešťastný konec protestu alegoricky převádí do muže opouštějícího lom a své kamarády. Nedefinovatelný stav jeho melancholie – velšsky hiraeth – nám má alespoň trochu přiblížit odkaz na portugalské slovo saudade, vyjadřující v písních fado tu samou nostalgickou touhu. Část textu Lisa přebrala ze sbírky místního barda a osudovou přitažlivost k lomu podtrhuje místní mužský sbor Penrhyn Male Voice Choir, údery do klavíru, harfa, industriální zvuky a Lisin vzdušný vokál. Ten samojediný i násobený (s úpěním aboridžinského Lou Bennetta) vládne také příběhu Babi’r Eirlys, nalezeným Lisou v knize Jerryho Huntera Gwreiddyn Chwerw (A Bitter Root). Žena v něm odmítne příkaz manžela zabít postiženého syna. Narodil se jí za bouřlivé noci ztěžka a v bolestech a velkou útěchou pro ní během těžkého porodu byla vůně sněženek, což muže naštvalo stejně jako mrzácké dítě, protože ve Walesu prý věřili na pověru, že mít v domě květiny, přináší smůlu. Lise z příběhu vyšla nádherná oslava ženství, zdravého rozumu i nakonec do siláka dorostlého mladíka.
O porodu a barvách s ním pro ženu spojených pojednává také úvodní zvonkohrou a klávesami rozcinkaná skladba Lliwia s velmi „něžnou“ kytarou. Llwynog má elektro napětí a tempo lstivé lišky, utíkající před lovci, o které se v ní zpívá.
„Nepíšu srdcervoucí balady, nic mi neříkají. Jsem velmi emocionální člověk, citlivě vnímám přírodu, duchy našich předků, historii lomu a mužů, kteří tam dřeli. Mám živou představivost a u svých příběhů sama sebe přesvědčuji, že by mohly být pravdivé,“ tvrdí Lisa.
Jedinou převzatou tradiční písní na albu je dramatická Pa Le? vznášející otázku po mrtvém milenci. Zašifrovanost dění vychází z velštiny, ostatně s tou si skupina humorně pohrála i v názvu: 9Bach v překladu značí malou babičku.
Na velštině Lisa Jen trvá, podobně jako Julie Fowlis z Vnějších Hebrid, zpívající ve skotské gaelštině, přestože ji mnozí přesvědčují, že s angličtinou by to měla na mezinárodní scéně daleko snazší. Ani Lise prý nezáleží na tom, že 9Bach posluchači nerozumějí: „Nechci se vzdát své identity a rodného jazyka spjatého s naší kulturou, krajinou a příběhy.“
Univerzální i osobní témata, ale především vtahující „tradiční hudbu pro rok 2014“ na albu dotvořila, emotivně prohloubila a do vrcholného celku sjednotila opravdová celebrita scény world music: britský producent Colin Bass. Také on, celoživotní vyhledávač lokálních zázraků, rozhodnutí skupiny pro velštinu chápe: „Kdyby zpívali anglicky, nevyhnutelně by se jednalo o úplně jinou hudbu.“
