Pro Indii je to příznačné, všechno tu platí jinak: na rovné silnici vás mýto nemine, na hrbolaté ano; na křižovatkách mají přednost nejdražší auta, semafory nikoho nezajímají; vláda tu vydává zákony, které s jistotou nikdy nebudou respektovány, třeba zákaz kouření na ulici. A kdyby žil v Indii Woody Allen, dá se předpokládat, že by potkal svého vysněného fakíra co tvrdí, „že dokáže uhodnout jakoukoliv kartu, kterou si myslí veverka“. Indie zkrátka představuje spolehlivý způsob, jak přehodnotit spoustu věcí. Například návštěvu kina. V tom našem se tak maximálně po skončení filmu zatleská, dobře, někdy u toho i lidé stojí, ale v tom indickém to ,jede‘ od samého začátku: tančí se, zpívá, tleská, pláče, dupe, šílí. Veškerý ten nepopsatelný mumraj jde na vrub filmové hudby, konkrétně písním, kterým se říká filmy. Samotný děj se ocitá v pozadí, občas vyloženě otravuje, každý udýchaně s očima vykulenýma čeká, jaká píseň bude následovat. A na závěr, kdy je jasné, že zlo dostalo na frak, láska zvítězila a milenci, před polibkem, co stejně nakonec zastíní slunce, vodotrysk nebo palma, zpívají něco v tom smyslu, že ať s nimi život prováděl cokoliv, tak ať toho odteďka laskavě nechá, vybuchují v indických kinech vášně síly ohňostroje. A kdyby to jen trochu šlo, vstoupili by diváci do děje jako v Allenově Purpurové růži z Káhiry a zatančili by si v grandiózním finále s celou ulicí – tak končí zhruba devět z deseti indických filmů. Tentýž poměr lze vztáhnout na úroveň indické produkce, z valné části se skutečně jedná o načinčané tříhodinové telenovely propasírované přes šestnáct růžových brýlí. Zůstaňme však u hudby, u ní už jde totiž sranda stranou. Před uměním indických skladatelů se dnes sklání i ti nejrenomovanější, donedávna ostýchaví západní kompozitoři, a ti co ne, skřípou určitě zuby, protože komu z nich se kdy v životě podařilo zasáhnout miliardové publikum po celé Asii, v Africe, Karibiku, Indonésii, Rusku, Jižní Americe, ve všech asijských komunitách evropských měst, Čechy z toho nevyjímaje. Bollywoodské spektákly, výstižně nazývané masala movies, se staly nositeli omamující popmusic, fascinujícího hudebního fenoménu, v němž je místo prakticky pro jakýkoliv žánr.
Indické soundtracky, kdy, jak říká anglický novinář Ken Hunt, stačí jediná píseň a film letí do stratosféry, představují průkopnické počiny a do značné míry předznamenaly multikulturní fúze, s nimiž přišla éra world music. Úzce to souvisí s dějem, co má Indům přinést „sen o kráse, síle a bohatství, tedy to, co nemají a nikdy mít nebudou“, odehrávajícím se prakticky kdekoliv na světě. Lyžovačku v Alpách, chvíle hrůzy v Transylvánii, plachtění na kubánském pobřeží, karneval v Riu, africké safari, romantický klavírní koncert v moskevském divadle nebo milostné vyznání pod Eiffelovkou bylo potřeba hudebně dobarvit, rozjitřit divákovu představivost a utužit mýty o vzdálených místech. Zatímco západní skladatele svazují konvence obecného vnímání filmové hudby, co má spíš dokreslovat než burcovat, a ruku na srdce, v kinech, pro která pracují, se netančí, Indové nezdolně přebíjejí šok šokem. „Jednu minutu po mě chtěli, abych zněl jako John Williams ve Hvězdných válkách, následující jako Michael Jackson. Potřebujete znát úplně všechny druhy hudby,“ říká A. R. Rahman. Naráží tím na skutečnost, že indičtí skladatelé – patřil mezi ně také pákistánský qawwali Nusrat Fateh Ali Khan – jsou dokonale obeznámeni jak s vlastní tradicí, tak se západní hudbou. Filmové obrazy a vlastní fantazie se pak slévají do nepředvídatelných opusů, v nichž znějí indické ghazaly, ragy a opulentní smyčce souběžně s reggae, jazzem, rockem, kankánem, psychedelií, Balkánem, mexickým mariachi, severoafrickými rytmy, brazilskou sambou nebo německou dechovkou. Pracují sběrným způsobem, drží krok s veškerou popmusic, v malíčku mají Quincyho Jonese stejně jako Santanu nebo Buena Vistu. Hranice ani meze pro ně neexistují. Slézají hory, odkud jsou slyšet široko daleko. „Je dost pravděpodobné, že když uslyšíte hudbu R. D. Burmana, zanoruje se vám do uší a ve vaší hlavě si udělá bejvák,” upozorňuje David Harrington z Kronos Quartetu. S Burmanovou manželkou, megahvězdnou zpěvačkou Ashou Bhosle, natočili Newyorčané album Burmanových skladeb You’ve Stolen My Heart (2006). A nebyli sami: londýnský The Bollywood Brass Band na dvojalbu Movie Masala (2003) shromáždil fi lmové hity jak od něho, tak dalších mistrů a to předcházející – Rahmania (2004) – věnovali výhradně nejvýznamnějšímu současnému skladateli: A. R. Rahmanovi, Mozartovi z Madrasu, jemuž Andrew Lloyd Webber podal napoprvé ruku se slovy: „Jste pro mne géniem melodií.“ A hned nato mu nabídl spolupráci na muzikálu Bombay Dream, aby o Rahmanovi po broadwayské premiéře v Times napsali: „Všem skladatelům tenhle fenomenální Ind nakopal prdel.“
Říká se, že zlatá éra bollywoodských soundtracků nastala v 50. letech se skladateli Naushadem Alim, S. D. Burmanem a jeho synem R. D. Burmanem. Na konci 80. let, kdy odešli do důchodu, to s nadžánrovou potrhlostí, uměleckou kvalitou a originalitou šlo strmě dolů. Nakonec se nebe otevřelo a lidé v kině se znovu ocitli v tranzu. Jak by zřejmě poznamenal Pozemšťan Arthur Dent, „sálal z nich pocit, jaký má ovce vyplašená létajícím talířem.“ Na scénu totiž vstoupil tamilský tvůrce reklamních znělek, klávesový hráč, jazzman a rocker se zkušenostmi z qawwali A. R. Rahman (ročník 1967). Student londýnské Trinity College, znalec Bacha, Beethovena, indické tradiční hudby a budoucí revolucionář, tvrdící že za svůj úspěch a inspiraci vděčí Alláhovi. Původně se totiž jmenoval A. S. Dileep Kumar, pak mu smrtelně onemocněla sestra zázračně uzdravená muslimským léčitelem. Z vděku pak Kumarovi přestoupili na islám a z Dileepa se stal Allah Rakha Rahman.
To, co od roku 1992, kdy ve čtyřiadvaceti letech vystřihnul muziku pro fi lm Roja, Rahman dokázal, běžný rozum nebere. „Myslel jsem si – bože, to musí být ně-jaké monstrum. Prodat sto miliónů desek a z šesti set skladeb proměnit minimálně tři čtvrtiny na obrovské hity, nemá přece s člověkem nic společného. Nakonec přede mnou stál skromný, usměvavý kluk a já přestal myslet v číslech,“ vzpomíná pákistánský režisér Shekhar Kapur, jemuž Rahman napsal část hudby pro film Královna Alžběta: Zlatý věk. Dosud neslyšeně kreativním způsobem dokázal Rahman v Bollywoodu využít nejmodernější studiové technologie, ke smyčcovým orchestrům přistupoval jako k nástroji, nebál se taneční elektroniky a samplů, natož odlišných hudebních kultur, z nichž uměl citlivě vytáhnout znamenité ornamenty. Skamarádil se s Davidem Byrnem, koncertoval s hráčem na tabla Zakirem Hussainem, natáčel s Lakhsmi Shankarem, Apache Indianem, Talvingem Singhem a Nusratem Fatehem Alim Khanem. Jeho skladby hrála Vanessa Mae a k překvapení všech složil hudbu pro muzikál Pán prstenů, kde mu sekundovala fi nská skupina Värttinä.
Znalci Bollywoodu Rahmana ctí už dlouho, široké veřejnosti nicméně vstoupil do podvědomí teprve nedávno s fi lmem Slumdog Millionaire (Milionář z chatrče) anglického režiséra Danny Boyeleho. Na neuvěřitelně frenetickém hybridu Bolly woodu, techna, rachotu dholu, agresivních smyčců a hip hopu, u něhož zapomínáte dýchat, prý Rahman pracoval pouhé dva a půl měsíce. Pak si oblékl kvádro a vydal se s kufrem do Los Angeles: ještě předtím do něho v Londýně vložil cenu od Britské filmové a televizní akademie a už na americké půdě Zlatý glóbus. „Přívítejte indického Timbalanda,“ uvedla Rahmana během oscarového ceremoniálu na soundtracku spolupracující srílanská raperka M.I.A. a chvíli nato mu gratulovala ke dvěma soškám. Za hudbu a skladbu Jaiho. Léta vysmívaný, podceňovaný a odstrkovaný Bollywood začíná s Rahmanem novou éru a my s ním. Nemusí to samozřejmě vyjít – ale mohlo by.