Hraje horalskou old-time music na banjo archaickým clawhammer stylem, ale pokud by to šlo, u jednoho stolu by přitom ráda zasedla s Robertem Johnsonem, Frankem Zappou, Dolly Parton a rozhodně by prý stála o súfijské derviše a Woodyho Guthrieho. Na nedávno vydané album City of Refuge pozvala ABIGAIL WASHBURN také kytaristu Billa Frisella a elitní muzikanty z americké indie rockové scény.
Album zastihne nepřipravené ty, jimž banjo v jakékoli hudbě připomíná country a eufemisticky řečeno jim proto nesmí přes práh. A protože se na něm sešli například mongolští hrdelní zpěváci s čínskou citeristkou, je třeba varovat i ty, kteří pro změnu nemusejí world music fúze, jejichž smysl vyjma tvůrců uniká snad každému.
I když solitérka Abigail propadla myšlence na odbočující přesahy, vyšla z toho kolekce silných skladeb, jež skvěle drží pohromadě; old-time music dneška, opulentně zbytnělá výpůjčkami z indie rocku, jazzu, gospelu a všeho, co je nadosah z fi lmu O Brother, Where Art Thou?.
Abigail má navíc hlas vášnivý jako Emmylou Harris, v drsňáctví si nezadá s Lucindou Williams a s oběma ji spojuje schopnost nechat se nezapomenutelně vést melodií.
CESTA ZA HLASEM
Do historie americké old-time music rodačku z Illinois zasvěcovali dost dlouho, nic o ní nevěděla, zato byla do rána schopná vyprávět o čínské kultuře. Na požádání i čínsky. O kariéru muzikantky nikdy nestála, živila se ekonomií; jednoho dne ale navštívila bluegrassový festival, z dlouhé chvíle si tam zazpívala a hned jí nabídli nahrávací smlouvu.
Čínsky se naučila dřív než na banjo a když ji poprvé uslyšel Béla Fleck, už se od ní nehnul. Nakonec si ji vzal za ženu; jistě, i pro její ženskost. Je toho víc, co byste o dvaatřicetileté Abigail Washburn mohli vědět, ze všeho nejdřív ale k té Číně a předešlé kariéře, aby z toho nevyšla jako lapačka etno trendů, co si vzala slavného chlapa. Odjela tam prvně v roce 1996 jako studentka práv v rámci výměny. Do Pekingu se pak vracela na kursy čínštiny a nakonec tam i pracovala pro reklamní fi rmu.
„Daleko od domova, ponořená do čínské kultury, objevovala jsem v sobě vlastní hudební kořeny. Spousta věcí pro mě v Číně nabyla nového významu: cukroví, hvězdy a pruhy, bluegrass, hip hop, NASCAR, široké ulice, lidská práva. Všechno zdánlivě jedinečně americké,“ píše na obalu debutového alba Song of the Travelling Daughter (2005). Před dalším odjezdem do Číny začala hrát na banjo: aby tamním přátelům nemusela apalačské písničky jenom zpívat.
Vzala to přes bluegrassový festival v Nashvillu, kde jí během jamování s houslistou Caseym Driessenem nabídli zmíněnou smlouvu. Hlavně se tu ovšem seznámila se zpívající mandolinistkou KC Groves a vstoupila do ženské old-time kapely Uncle Earl. Vydržela u ní do konce roku 2008 a dvou vydařených alb: Waterloo, Tennessee (2007) produkoval John Paul Jones od Led Zeppelin. Vazby s Čínou Abigail nezpřetrhala: hned na prvním rande s Fleckem mu o ní tak nadšeně vyprávěla, že zanedlouho přibrali Driessena a cellistu Bena Solleeho a vznikla skupina Sparrow Quartet. Mimochodem u Flecka nešlo o první kontakt s čínskou hudbou: na albu Tabula Rasa mu v roce 1996 hrál na dvoustrunné housle erhu Jiebing Chen ze Šanghaje.
Sparrow Quartet pak pravidelně zajížděl do Číny; navštívili také Tibet a začali spolupracovat s Hanggai, hrdelními zpěváky se starobylými nástroji z Vnitřního Mongolska, autonomní čínské oblasti; dnes jasnými hvězdami world music. Na albu Song of the Travelling Daughter Abigail nezaujímá nátlakový vytahovačný postoj „byla jsem v Číně a teď mě tady lidi ve stetsonech máte“. Jediné dvě čínsky zpívané skladby The Lost Lamb a Song of the Traveling Daughter se od sebe také výrazně liší: zatímco první vyzdvihuje do hymnické oblačnosti pouze cello a je zřejmé, že Abigail musela někdy slyšet čínskou zpěvačku Dadawu, druhá se od cella jenom odpíchne, postupně rozprouděná banjem, kytarou, houslemi a kontrabasem. Prolomeným jódlováním se Abigail labyrintem odstínů prozpívává kamsi do osobní průrvy; banjo nedá z ruky, ale upřímně, ona je především sugestivní zpěvačka, před jejímž hlasem neutečete, nic z jeho démantičnosti nezapomenete. „Nehovor nič, len cestuj so mnou,“ zpíval na Modrém vrchu kdysi Dežo Ursiny. Tak nějak, bez zbytečných slov, se to má s Abigail.
Proměnila se i v požehnané hlasové médium Sparrow Quartetu. Béla Fleck & spol. se můžou hráčsky a v nápadech přetrhnout a také na tom úspěšně pracují. Vstoupí-li do instrumentálního obžerství Abigail, teprve pak začíná svátek. Producent Béla Fleck na albu Abigail Washburn & The Sparrow Quartet (2008) neopustil model zpěvaččina debutu, předešlou míru osobní vášnivosti z Abigail ovšem nedostal. Snad proto, že tušila, jak hodně se chce manžel s kolegy v soudržnosti apalačské old- -time s bluegrassem a čínskými tradiční melodiemi pochlapit.
INTIMITA VE FANFÁRÁCH DECHŮ
S banjo císařem Fleckem to vůbec nesouvisí, Bill Frisell si s Abigail zkrátka na albu City of Refuge chtěl zahrát „protože už dávno tušil, že ta ženská to má v hlavě spočítané“ a Tucker Martine ji zvedl telefon uprostřed práce se Sufjanem Stevensem a kývl na produkci z úplně stejného důvodu.
Dokonale se s Abigail sladil v přesvědčení uložit k ledu jistoty. Vynalézavě, v překvapivém stylu, s rizikem, že těm, kdo čekají zpěv v čínštině, Bélu Flecka a návaznost na minulost se dostane sebevědomého písničkářského eklekticismu: dosavadní obecně čitelnou formu old-time music hřímající zničehonic sbory, elektrickými kytarami, rockovou rytmikou, klavírem a mládím hostujících kluků z indie kapel My Morning Jacket, Decemberists a Old Crow Medicine Show.
To, co by na začátku kariéry Abigail vypadalo jako nečekaný tah, dnes lze pochopit: míra odvahy vystoupit z předpokládanosti donekonečného brnkání na banjo bez jiné než čínské přidané hodnoty, inspiračně navíc souvisí s Emmylou Harris. Také ona v 90. letech nečekaně vystoupila ze zajetých kolejí: rockově vybroušená alba Wrecking Ball a Red Dirt Girl v produkci Daniela Lanoise a Malcolma Burna ji od uslzené country vrátila do přízně posluchačů pamatujících na to, jak stála po boku Grama Parsonse.
„Nemohu poslouchat country rádia, vždycky přitom mám pocit, že zatímco country spala, kdosi přišel, sbalil ji, nasadil kovbojský klobouk a předhodil ji turistům,“ řekla Emmylou po vydání Red Dirt Girl.
Abigail si podobná prohlášení nechává pro sebe, užívá si hlavně svobodného rozletu, což se ale s podobným psanectvím nevylučuje.
Tucker Martine, žák Harryho Smithe a lo-fi přístup zavrhující producent alb Mudhoney, R.E.M, Sufjana Stevense a Billa Frisella si ji našel ne tak úplně náhodou: už předtím s písničkářkami Tift Merritt a Laurou Veirs dokázal, jak ženské duši rozumí.
Martine skladbám Abigail naordinoval bezhraniční různorodost, a zádumčivě vyznívajícím textům velkokapelový formát, kdy se do toho s vervou opřou všichni zmobilizovaní muzikanti: s emotivně odvázaným hráčstvím i ve sborech, slyšící přitom na zpěvaččino přání sounáležet s ní. Nashvillský bubenický veterán Kenny Malone stejně jako mladá houslistka Rayna Gellert.
Zatímco skladbám City of Refuge, Burn Thru nebo Chains se dostává přepychu gabrielovsky vygradované rockové hutnosti s Frisellovými vyhrávkami, pedal steel kytarou a pasteveckými houslemi morin khuur, jindy Martine vše tiší do intimity, pohrává si s fragmenty, z nichž cítíme jeho hluboký vztah k estetice americké hudební historie – třeba jako T-Bone Burnett – kterou nicméně neprodává v jednoduchém obalu. V Dreams of Nectar nastoupí Abigail stejně strhujícím způsobem jako Janis Joplin ve slavné Mercedes Benz: banjo se prolne s citerou guzheng čínské virtuozky Wu Fei (léta natáčí s Fredem Frithem), přidá se chorálový mužský sbor a pocit velebnosti, jako když vystříkne mohutný pramen, podtrhnou fanfáry dechů typické pro Phila Glasse.
Gospelový tradicionál Bright Morning Stars připomíná zvukový obraz: hluk ulice, zvony, dupot, ostrý střih a holý hlas Abigail. Pouze na chvíli, po pár taktech, s ní zármutek začne sdílet Kai Welch s harmoniem (sám vynikající písničkář, na albu spoluautor několika skladeb), zakvílejí housle klasika a jazzmana Jeremyho Kittela a hrdelní zpěváci Hanggai zabručí jako tibetští mniši. Tohle skutečně nemá s hitparádovou old-time music natož s country ani za mák nic společného.
Takže na závěr ještě jednou: jmenuje se Abigail Washburne a stojí za vaši pozornost.