Cyklus projekcí němých filmů s živou improvizovanou hudbou pod kuratelou Pavla Straky má v Klubu Rybanaruby už svou tradici od přelomu let 2013 a 2014. Důležitým mezníkem byl 28. leden 2014, kdy se hraní k promítání filmu Harakiri od Fritze Langa vedle dalších účastnil multiinstrumentalista Vlastislav Matoušek, jehož vstup do projektu byl základem soustavnosti a tmelícího elementu.
Ten nechyběl ani při tomto večeru, kdy ovšem své oblíbené šakuhači vyměnil za bezpražcovou baskytaru a perkuse. Dechovou sekci pak tvořili další častí či občasní účastníci těchto seancí, saxofonisté Kenji Seizan Osako a Mikoláš Chadima a trumpetista Petr Vrba, muziku na kontrabas tvrdil Jozef Láska a vokální a perkusivní doprovod obstarala Aida Mujačič. Smyslem těchto setkání není film pouze doprovázet a otrocky hudebně komentovat, ale spíše vytvořit další rovnocennou složku, která může stát svým způsobem sama o sobě. Někdy se to daří více, někdy méně, ale tohoto zimomřivého večera, kdy část původně očekávaných muzikantů zkosila sezónní nemoc, se celkem zadařilo a vzájemné interakce mezi hudebníky skutečně jiskřily. Lze diskutovat o tom, zda naplnili avizovaný žánr „futuristický industriální jazz“, ale rámcově docela ano.
Sám vskutku revolučně pojatý „první sovětský sci-fi film“ Aelita v režii Jakova Protazanova z roku 1924 je opravdu pozoruhodný snímek s poměrně komplikovaným dějem, mnoha rovinami, nečekanými momenty a zvraty a je poměrně náročné se v něm orientovat. Právě proto bylo skvělé, že se hráči nesnažili ho nějak karikovat nebo vtipnit, ale dotvářeli atmosféru jeho bizarnosti skutečně po svém. Zvláště post zpěvačky by mohl nabízet nějakou zbytečnou expresivnost, ale Aida se svého úkolu zhostila se skutečnou citlivostí a pozitivní střídmostí a vlastně všichni si našli svůj prostor pro vyjádření i komunikaci s ostatními. Vzrušující zážitek, který v člověku přetrvává ještě dlouho po jeho faktickém doznění.
5. 2. 2015
