Africa Express Presents: Maison Des Jeunes

africa_expresCo dvě rozdílné hudební party bez předchozích kontaktů stihnou za týden v Mali? Ideologický a produkční vůdce Damon Albarn s tím má zkušenosti: spontánně natočit základy podařeného alba.
Do hlavního města Bamako – a do stále politicky i lidsky rozjitřené atmosféry – přivezl Albarn různorodý tým: Briana Ena, amerického kytaristu Nicka Zinnera (Yeah Yeah Yeahs), producenta a herce Adrise Elba, bubeníka Davida Macleana (Django Django), rapera Ghostpoeta, elektronika Two Inch Punch nebo Olugbenga Adelekana (Metronom).
Místní, co na ně v mládežnickém klubu Maison Des Jeunes čekali, vybíral především Marc Antoine Moreau, francouzský producent malijského dua Amadou & Mariam.
Upřímný vztah k africké hudbě Albarna zajímavého pro scénu world music nedělá, on pro ni zajímavý je už dávno. Zakládající člen a zpěvák skupin Blur a Gorilazz, iniciátor projektů Rocket Juice & the Moon a The Good the Bad and the Queen, se v roce 2007 podílel na opeře Monkey: Journey to West, složené podle čínské legendy a o čtyři roky později v Manchesteru uvedl vlastní folkovou operu Dr. Dee.
Po první návštěvě Mali v roce 2002 představil album Mali Music a další později natáčel v Kongu. Vždy s sebou vzal ekipu předních britských a amerických hudebníků, producentů a programátorů. A na oplátku se zasadil o to, aby afričtí hudebníci mohli přijet do Evropy. Proto v roce 2006 založil Africa Express: velkolepý kulturně-výměnný projekt daleko přesahující měřítka běžného koncertování. Pronajal si vlakovou soupravu ze 70. let, vnitřek nechal upravit, aby se tu mohlo nejen hrát, ale i společně posedět. Vlak projížděl městy a bezmála osmdesát hudebníků ze čtyřiceti dvou zemí světa – převážně z Afriky – koncertovalo na nádražích, ve školách, na náměstích a obřích halách. Africa Express pořádal setkání, workshopy a přednášky a týdenní cesta vyvrcholila na londýnské King Cross v rámci olympiády.
„Vždycky mi připadalo, že Afrika je zvláštním způsobem futuristické místo, v němž vibrují duchové. A Africa Express je snaha, jak jejich moc přenést i do Evropy,“ uvedl Albarn pokračující od té doby – i když už ne na kolejích – ve spanilých jízdách po světě.
Albarnovým africkým albům se často, a oprávněně, vyčítá nahodilost. Nikdo mu ale neupírá snahu, a pokud nahrávky sympaticky nestojí na postprodukci, tedy že základy neprojdou v evropských studiích přílišnou sofistikovanou úpravou, až se z nich Afrika občas úplně vytrácí, vždy je toho dost k poslouchání. Album Maison Des Jeunes si především připisuje body k dobru objevením neznámých mladých Malijců, které v rámci Africa Expressu Albarn i přes vízové potíže uvedl už také v Británii.
Skupina Songhoy Blues utekla z Timbuktu před islámskými teroristy a setkání s Albarnem pro ni představovalo dar z nebes: pro nás pak příležitost slyšet další uhrančivé pouštní blues. Skladbu Soubour sice Nick Zinner pepří tvrdou kytarou ve stylu Amadou & Mariam, na výtečnosti ji to ale neubírá. Kankou Kouyate, neteř světoznámého Bassekou Kouyateho, doprovází skupina Gambari; jak jinak, složená ze samých hráčů na loutnu ngoni.
Kankou si vybrala ikonickou skladbu Yamore od Salifa Keity. Zpívala ji s ním původně už nežijící Cesaria Evora, takže milostnou baladu slyšíme v obráceném gardu: mladičká Kankou přebírá sólový part po Keitovi a kapela se přidává se sbory. Elektronika versus Afričané budí často spíš rozpaky. Mezi Albarnem a bubeníky Doucoura ovšem v Season Change nastala synergie, korunovaná zpěvem Ghostpoeta, komentujícího neutěšenou situaci v Mali: „Budoucnost je jasná, ale pocit, že by se časy změnily, ještě pořád nemám.“
Také britský elektronik Lil Silva se mírnil: výsledkem jamování s bubeníky a flétnistou je příjemně syrové tribal house Bouramsy. Hudební vklad Briana Ena je přes očekávání skromný: pouze decentní produkce funky rozjetého griotského hráče na koru Yacouba Sissoka se skupinou a písničkáře Tiemoka Sogodog. O to víc se podílel na promu malijského výletu a na rozdávání tipů. Dva rapery s korou Moussa Traoré a Tal B Halala s přidáním elektroniky Two Inch Punche radí Eno do budoucna nespouštět z očí.
Ze všech dosavadních Albarnových afrických alb si Maison Des Jeunes drží nejvíce vyrovnanou úroveň: nic tu nevyčnívá, ani nezapadá do zapomnění (myšleno raději do zapomnění). Globální rocková hvězda nepřestává obdivuhodně sloužit africké hudbě, alespoň do té míry, že pomáhá zviditelňovat mladé naděje a v tomto případě se svým vlivným hlasem navíc razantně přidal i ke společenské žádosti, aby v Mali už konečně nastal klid. K životu i hraní hudby.
Transgressive, 2013, 47:10

Přidat komentář