Je-li primární ideou západních muzikantů proklamovat v Africe „kulturní bratření a překlenovat rozdíly“, téměř vždycky z toho kouká hudební malér. Londýňané a Keňané tvořící OWINY SIGOMA BAND se žádným populismem nezaštiťují a svůj cíl neskrývají: nepřepjaté zaměření na dancefloor. Představují navíc těžký úder do spánku všem skeptikům afro-západní elektro taneční fúze.
Když Damon Albarn vyjel do Konga natáčet album Kinshasa One Two, vrátil se s nudným nedodělkem. Není divu, za pět dnů se v cizím prostředí stačíte leda tak rozkoukat. To je pouze jeden z nedávných varovných případů, kdy se Zápaďáci vydali do Afriky. Abychom ale Albarnovi nekřivdili, pro upřímnou a systematickou propagaci africké hudby toho nejen v Africa Expresss udělal strašně moc.
Albarnův spoluhráč z Gorillaz, klávesista Jesse Hackett, se přiznal, že o Keni dopředu pouze věděl, že tu „kluci rychle běhají“ a nebýt toho, že ho k návštěvě vybídla dávná kamarádka ze školy, nevzpomněl by si na jediný důvod, proč se trmácet takový kus cesty. Během ní se ale do happy endu protnuly dva spolu vůbec nesouvisející příběhy a skupina Owiny Sigoma Band patří mezi nejvýraznější hudební objevy poslední doby.
Mejdan s Obamou
Čtyřiatřicetiletá Hetty Hughes (po matce Keňanka) žije v britském Leedsu a vede neziskovou organizaci Art of Protest podporující mladé keňské hudebníky. Do Nairobi přijela v roce 2005 sbírat materiál pro doktorskou práci o rozšíření AIDS v chudých předměstských čtvrtích hlavního města. V terénu se snažila přijít na to, co mladé lidi vede k nebezpečnému sexu a překvapivě zjistila, že v té nevázanosti nemá prsty tradiční zvyk s „výměnou manželek“ ani katolická církev, ale hip hop. Třeba početná a velmi populární keňská skupina raperů Ukoo Flani Mau Mau, hlásající vedle tvrdého se opírání do neutěšených sociální poměrů „lásku kdekoliv a všem“. Ne doslova jako kdysi hippies, ale zhruba v tom smyslu, že se sexem jde život líp.
Vliv hip hopu na současný život Keni i celé Afriky je obrovský a Hetty pochopila, že pokud chce do budoucna rodné zemi v rámci možností alespoň nějak pomoci, nezbývá, než zatáhnout do hry hudebníky. Což se zanedlouho podařilo: přes Art of Protest financovala mladé skupiny při nákupu nástrojů a natáčení ve studiích, mezi Londýnem a Nairobi vytvořila internetový kanál na výměnu programů a samplů a zorganizovala spoustu koncertů. A pak si vzpomněla na bývalé spolužáky.
Každý z nich už měl na britské hudební scéně své hráčské jméno: vedle Jesse Hacketta i jeho bratr baskytarista Louis, kytarista Sam Lewis, hráč na buzuki a kytaru Chris Morphitis a bubeník Tom Skinner. Vedle toho, že se někteří z nich podíleli na Jesseho projektu Elmore Judd, spojoval je zájem o taneční elektroniku, funky, blues, afrobeat a soul.
Přijeli do Nairobi v roce 2009 bez předem určeného programu: Hetty je během neformálních jam sessions a workshopů měla v úmyslu pouze představit místním muzikantům. Předpokládala také, že Hackett & spol. v Keni načerpají inspiraci, jež by se mohla odrazit v jejich tvorbě.
Den příletu neplánovala, ale nakonec se ukázalo, že vyšel báječně: země zrovna bouřlivě oslavovala prezidentskou inauguraci Baracka Obamy, jehož otec pochází z Keni. Londýňany nemusel nikdo pobízet, vrhli se do víru mejdanu po hlavě. Na druhý den ráno, ještě než se stačili zbavit kocoviny, jim vpadl do pronajatého bytu chlapík, kterého večer potkali: Joseph Nyamungu, jak se ukázalo mistrovský hráč na lyru nyatiti a zpěvák s bluesovým hlasem silným prý jak Son House.
Následovalo to, co kytarista Lewis popsal jako „intenzivní jamování s pivem a cigaretami“, do něhož se zapojil také Charles Owoko se soupravou tradičních keňských bubnů nyiduonge. Přehazovali si mezi sebou bluesové standardy, kdy se Londýňané snažili chytnout témat nahozených Keňany. Něco takového slyšeli poprvé v životě, jejich hudba je přesto pohltila.
Najít v Nairobi studio nebylo prý jednoduché, místním raperům stačí jen laptop a pár mikrofonů. Nakonec proto skončili v tovární hale uprostřed tržiště a na vypůjčený aparát natočili několik skladeb.
V Londýně zjistili, že pustit mezi prsty keňský prožitek by byl trestuhodný nesmysl. Pojmenovali se Owiny Sigoma Band (po dědečkovi Nyamunga) a vydali za slavným Gillesem Petersonem, vlivným hybatelem moderního experimentálního jazzu. Udělali na něho dojem, takže jim nabídl smlouvu na svém labelu Brownswood a vyslal nazpět do Nairobi, protože původní předpoklad, že by se Nyamungu s Owoko objevili v Londýně, ztroskotal na rok trvající anabázi s vízy.
Tentokrát se natáčení zúčastnilo dvanáct keňských muzikantů: do jednoho z národa Luo, jehož tradiční hudba tvoří páteř debutového alba Owiny Sigoma Band.
Lyra sumerské princezny v londýnském metru
Hetty Hughes může mít radost: o hudbě z Keni se teď docela mluví, což je do značné míry úspěch, protože ačkoliv země patří k africkým hudebním velmocem, svět o tom ještě pořád neví. Mozaika se ale postupně začíná skládat. Label Soundway Records nedávno vydal dvojalbum archivních záznamů Kenya Special: Selected East African Recordings From The 1970s & ’80s a my máme možnost nahlédnout do laboratoře moderní keňské hudby. Paradoxně v ní postrádáme Kinga of History: kytaristu a zpěváka Daniela Owino Misianiho, průkopníka v oněch letech nejpopulárnějšího keňského stylu benga, na dvojalbu jinak bohatě zastoupeného.
Benga představuje typický africký mix tradice a novodobosti: Misiani do něho zanesl hudbu svého národa Luo s charakteristickým zvukem lyry nyatiti. Použil ale elektrickou kytaru, na kterou přenesl finger-picking styl Jeana Bosco Mwenda z Konga. A také hudbu znějící v Keni z rádií: kubánskou a konžskou rumbu, jihoafrické a americké soulové hity. Než byste řekli švec, taneční benga všechno převálcovala a od 60. let dominovala keňské popmusic. Misianiho kapela Shirati Jazz neměla konkurenci až do 80. let, kdy zájem o benga postupně upadal.
Luo patří v Keni mezi třetí nejpočetnější etnikum, žijí převážně na západě země kolem Viktoriina jezera a setkáme se s nimi také v mnoha sousedních zemích. S národem zemědělců a rybářů, jehož hrdost symbolizuje pestrobarevný pták jeřáb, je spojeno několik ojedinělých zvyků: nepraktikují mužskou obřízku (malým klukům se namísto toho kdysi vyrážely přední zuby) a vdovy s dětmi a veškerým majetkem dědí bratr zesnulého, na něhož přecházejí manželské povinnosti (podle odborníků jeden z důvodů rozšiřování AIDS). Na keňské historii se Luo nejvíc podepsali hudebně a lyra nyatiti zůstává nejznámějším nástrojem Keni.
K Viktoriiným jezerům dorazili Luo před pěti sty lety, nicméně nyatiti dokazuje, že na cestě strávili daleko víc času: její původ totiž sahá až do Sumerské říše. Má vypouklou ozvučnici ze dřeva potaženou kravskou kůží a v rámu natažených osm strun: horní čtyři představují první dny po narození, spodní čtyři pak počet dnů strávených už na věčnosti, což souvisí se silnou vírou Luo v posmrtný život. Hráč sedí na nízké stoličce a někdy má k udržení rytmu na pravé noze připevněný kovový zvonek. Zdůrazněno hráč: lyra je totiž zapovězená ženám. A tak zatím jedinou známou zůstává… Anyango z Japonska. Sumerské město Ur vybudované na břehu Eufratu v dnešním Iráku před pěti tisíci lety vešlo do lidských dějin hned několikrát: je považováno za jedno z prvních center civilizace, údajně se tu narodil biblický prorok Abrahám a britský archeolog Leonard Woolley tu v letech 1922–35 odkryl nepoškozenou hrobku nedozírné historické a umělecké hodnoty. Patřila sumerské královně Puabi, se kterou se nechalo dobrovolně pohřbít deset sloužících. Uprostřed zlatého pokladu ležely také tři lyry a harfa. O nález se podělila muzea zúčastněných států: majestátní, drahokamy osázená Golden Lyre of the Ur zůstala v Bagdádu. Během války v Iráku v dubnu 2003 chátra muzeum vyplenila, z lyry vytrhala zlato a zdevastovanou ji pohodila na parkovišti. Zdobená hlava býka se sice později našla v Národní bance, na nástroj byl ale žalostný pohled. Britský inženýr Andy Lowings se ho rozhodl zrekonstruovat a uvést do stavu, kdy by jeho struny z kravských achilovek znovu vydaly zvuk. Svůj úmysl oznámil na internetu a došlo k něčemu neuvěřitelnému: anonymní i známí dárci dodali vzácné cedrové dřevo, z Jižní Afriky přišlo zlato, opracované britskými zlatníky, část kamenů věnovali italští klenotníci, perly a lastury dubajští princové a modrý polodrahokam lapis lazuli věnovali Afghánci. Celkem na pět tisíc položek.
Ještě cosi ale čekalo na rozlousknutí: jak na lyru hrát. Americká etnomuzikoložka Anne Kilmer si v 70. letech nechala postavit repliku Stříbrné lyry z muzea. Po patnácti letech bádání se jí také podařilo přetransformovat nejstarší notový zápis na světě: napsaný na hliněné tabulky v klínovém písmu a známý pod názvem Hurrian Cult Hymn (nalezený v 50. letech nedaleko syrského města Ugaritu). Napsala o tom knihu Sounds from Silence. Andy Lowings se proto jen těžko mohl po dokončení oprav obrátit na většího odborníka na ladění strun. Mezitím ale zvedl telefon a na druhé straně se ozvalo: „Jmenuji se Ayub Ogada, pocházím z Keni a myslím, že bych vám mohl pomoci. Hraji na ten samý nástroj.“
A protože žil v Londýně, vzal pod paží nyatiti, aby dokázal málem identickou shodu a přišel restaurátorovi rozeznít Golden Lyre of the Ur. S replikou se pak v červnu toho roku slavnostně uvedl na Live 8: Africa Calling v Cornwallu.
Na mezinárodní scéně byl Ayub Ogada za Keňu dlouhá léta sám vojákem v poli. Do Anglie se přestěhoval v roce 1986 a skončil s nyatiti v londýnském metru. Jedno keňské přísloví ale praví: jeden den spíš na jedné straně, další na druhé, něco jako naše „jednou jsi nahoře, podruhé dole“. O dva roky později se proto objevil na festivalu Womad, kde natolik zaujal Petera Gabriela, že mu vydal skvělé album En Mana Kuoyo. Z mnoha důvodů se mu ale na Západě znelíbilo, takže se v roce 2007 vrátil do Keni a jdou o něm jen kusé zprávy. Gabriel ale nedávno prohlásil, že s Ogadou v letošní albové nabídce počítá. Do té doby se role prvního hráče na nyatiti zřejmě ujme Joseph Nyamungu z Owiny Sigoma Bandu.
Luo-London-Soundclash
„Jeho bubny nemají obvyklou roli rytmického tahouna, občas je dokonce vlastně ani nevnímáte, ale kdyby utichly, okamžitě si toho všimnete,“ tvrdí Skinner o soupravě Charlese Owoko. Pro Luo jsou typické nepravidelné rytmy, slévající se se čtyřmi bubeníky u Owiny v hypnotické groovy přecházející v basových linkách až do dubu. Ani nyiati není lyrou rozsévající pouze božskou hudbu, o čemž svědčí fakt, že její synkopované melodie přebírala v benga kapelách baskytara jedoucí v ostinátních figurách. Pro Luo jsou také typické recitativní zpěvy ve formě zvolání – odpověď, což je s nyatiti parketa Nyamungua, zpívajícího v jazyce dholuo. Občas ho vystřídá kytarista Lewis a s jeho angličtinou si najednou připadáte jako v Gracelandu Paula Simona.
Na debutu Owiny Sigoma Band – syntéze Luo písní, benga, basující elektroniky, funky a afrobeatu – okamžitě zaujme uvolněnost. Je na něm znát, že nevznikl z potřeby povyšovat keňskou hudbu do šlechtického stavu modernity, jít proti jejímu smyslu. Z „Luo-London-Soundclash“ sálá vyložená radost ze vzájemného poznávání, kterému podlehl i Da-mon Albarn, hostující v několika skladbách s varhanami Farfisa.
Rozdíl mezi loňskou deskou a letošní Power Punch signalizuje už obal: pohodové sezení v jam session pozicích na židlích vystřídal sebevědomý Nyamungu v boxerské pozici, nachystaný ke knokautu. A k němu také skutečně došlo.
Power Punch znovu vychází z rov-nováhy kontrastu klubové taneční elektroniky kosmopolitního Londýna a akustických nástrojů, přesto si tentokrát v londýnském studiu Owiny Sigoma Band dopřáli víc sofistikovaného techna a Shangaan electro. Vyškrtli ze svého rejstříku afrobeat a snaživé pseudoafričanství a když už, ve skladbě Harpoon Land chytlavě připomínají, ne ke škodě věci, Talking Heads. Londýňané se drží západních tanečních technologií, psychedelii nechávají na dvojici Keňanů: dřívější tucet se totiž smrskl na Nyamungua a Owoko. Jistý druh debutových prasklin se zacelil soustředěnou prací ve vybaveném londýnském studiu. Daleko těsnější sepjetí vzešlo ale také z kuriózního momentu: Hackett Keňany popíchl, aby vyzkoušeli bicí automaty a syntezátory. A zůstal v šoku, jak z nich přirozeně dokázali vyloudit s nyatiti a dřevěnými bubny prakticky totožné zvuky a rytmy.
Jedná se o naprosto rovnocenný projekt, a jestliže v minulosti měli hostující Afričané funkci zpestřujícího šrapnelu, nyní se podílejí na rovnocenné kanonádě. A kandidatuře do soutěže o nejvydařenější album roku.