19. 10. 2014, Dvořákova síň Rudolfina, Praha
Kdyby měl člověk zobecňovat podle Ahmada Jamala, 84 let není žádný věk. Hudebník, který zásadně ovlivnil poválečný jazz, působil křepce, hrál invenčně a velmi dobře. I když si na pódiu dopřával chvíle odpočinku udílením rozsáhlého sólového prostoru spoluhráčům či opravdu uvolněnými meditacemi na klaviatuře (což ovšem dělal už zamlada a tedy nikoliv kvůli nabrání dechu), za dílem energický, dílem rozvážný dvouhodinový koncert si zaslouží úctu bez nutnosti mhouřit oko ve smyslu „ona už má legenda na nějaké mouchy nárok“. Kdepak mouchy. Nástroje v unisonech držely pohromadě jako kamenné bloky v pyramidě, mezi které žiletku nezastrčíš. A stoptimy působily stejně nečekaně jako přesně. To díky odezírání z kapelníkových prstů na klávesách, které si kontrabasista James Cammack, bubeník Herlin Riley a hráč na perkuse Manolo Badrena dokonale osvojili. Došlo pochopitelně i na Jamalovo typické „dirigování“ hudebníků gesty a pohyby rukou. A není třeba dumat, nakolik mladší hráči šéfa energeticky dotovali, vždyť už výběr vhodných muzikantů patří ke chvályhodným schopnostem leadera. Navíc samotný pianista překvapil i velmi dynamickými, dravými pasážemi třeba ve skladbě Flight To Russia, Let do Ruska. Asi si vybavil silné turbulence.
Skutečné turbulence pak vyvolávala ve Dvořákově síni posílená rytmika jak prolínáním různorodých polyrytmických patternů, tak soustředěným jednotným „tahem“. Pozornost na sebe právem strhával především Badrena (v minulosti mj. Weather Report, The Zawinul Syndicate či Joni Mitchell), který přidával ke zvukově barevné hře s využitím kupy perkusívních drobnůstek také trochu humoru. Ve skladbě Baalbek se nechal „dirigujícím“ Jamalem nejen rozezpívat, ale i roztančit. A vtípek s mobilním telefonem, vytaženým během hry, je možná otřepaný, ale ve správnou chvíli odlehčil atmosféru.
Jamal sice volil především novější autorský repertoár, ale během přídavků nemohl nerozkvést „planoucí strom“ Poinciana, nejznámější Jamalův hit vycházející z Natem Simonem upravené kubánské lidovky, a nevyjít romantický hollywoodský Blue Moon Richarda Rodgerse. Pianista z jímavých standardů lovil kratší melodické fragmenty, které prokládal akordickými rozklady či rytmizováním a elegantně tak zase shazoval navozený patos. Ve zkratce vlastně mimoděk připomněl, proč mu v 50. letech bebopem ovlivněná kritika nadávala do barových hráčů. A proč brzy pochopila, jak se mýlí a ironii obrátila v obdiv. Obdiv si užil zjevně dojatý Jamal i v Rudolfinu, kde se hned dvakrát „ponořil“ do pořádně dlouhých ovací ve stoje.
Je sice škoda, že první vystoupení v Česku odehrál Jamal až nyní, protože jsme určitě přišli o potenciálně hezké hudební zážitky. Ale zase berme jako velkou čest a radost, že se tak vůbec – konečně! – stalo.
