Používat rodný jazyk, natož tradiční zvyky svého národa, není ani v jedenadvacátém století žádná samozřejmost. Důkazů by se dalo najít nespočet, jedním z nejkřiklavějších je léta letoucí trvající boj o berberštinu – tamazingh – jazyk padesátimilionového národa bez nároku na vlastní území.
Za druhé světové války stáli Berbeři na straně Francouzů, během alžírské války o národní nezávislost proti nim. Dnes po tisících utíkají do Paříže. Žijí také jinde – v Maroku, Libyi, Tunisku nebo v Egyptě – největší problémy ale mají v Alžíru. Pro tamní vládu představují hrozbu etnického rozdělení země. Symbolem berberské vzpoury se pak stala hornatá, těžko přístupná Kabylie na východě Alžíru, přirovnávaná k časované bombě. Svůj jazyk, kulturu a identitu si tu Berbeři, původní obyvatelé severní Afriky, chrání hezkých pár tisíciletí. Často i lstí. „Říká se, že když Arabové v sedmém století dorazili do podhůří Kabylie, setkali se tu s několika starci. Ti jim na otázku, jestli v horách žijí obyvatelé bez islámské víry, přednesli úryvek z Koránu a ubezpečili je, že i ostatní mají islamizaci za sebou a tudíž není třeba, aby cestovali dál. A tak se Kabylie uchránila před arabským vlivem a uchovala si berberský statut, přetrvávající dodnes,“ vypravuje písničkář Akli D, nejznámější berberský hudební rebel současnosti.
Není divu, že alžírskou vládu nepřestává ze svobodomyslné a stále víc se radikalizující Kabylie jímat hrůza, vždyť oheň všech berberských vzpour v posledních třiceti letech byl zažehnut právě tady.
Hned v té první měl prsty také Akli D a tak mu nezbylo nic jiného, než vzít nohy na ramena. Berber Spring, tzv. Berberské jaro, dnes uctívá jeho národ po celém světě. V březnu 1980 se na univerzitě v Tizi-Ouzou, hlavním městě Kabylie, chystal uspořádat přednášku o staré berberské poezii spisovatel Mouloud Mammeri. Úřady mu to zakázaly. Studenti se vzbouřili, obsadili školy a postupně se k nim přidalo také obyvatelstvo. Už nešlo pouze o přednášku, ale o uznání berberštiny, o její oficiální vyučování a možnosti vrátit se k zakázaným berberským jménům. 20. dubna došla alžírské vládě trpělivost a na univerzitní půdu vtrhlo vojsko. Nastalo zatýkání, mučení, znásilňování studentek. A také klid před bouří. Až na to, že Mammeriho za devět let zavraždili neznámí útočníci.
O jedenadvacet let později, dva dny před 21. výročím Berberského jara, umlátili četníci k smrti studenta Massinissa Germaha. Kabylie vyšla znovu do ulic a palce ji drželi jak domácí, tak exiloví Berbeři. Ozbrojené složky se s demonstranty tentokrát nepáraly: přes sto dvacet zastřelených a tisíce zraněných Kabylanů vedlo k dalšímu berberskému jaru – Černému.
Všechny podobné události, ať už se přihodí kdekoliv na světě, doprovází hudba. A té se politici bojí jak čert kříže. Národního hrdinu, ,kabylského Karla Kryla‘ Lounese Matouba před rozstřílením kulometem v roce 1998 nezachránila ani významná cena udělená Danielle Mitterandovou, manželkou francouzského prezidenta.
Pátrat tedy po tom, proč Souad Massi, Abdelli, Fatiha a Malika Messaoudi, Takfarinas, Idir a desítky dalších kabylských zpěváků žijí ve Francii, je zbytečné. Natož u Aklia D, přezdívaného ,Bob Marley z Kabylie‘.
Kabylští emigranti vytvořili v Paříži komunitu už ve třicátých letech. Berberská hudba tu prošla ovšem nucenou inovací: staré melodie ovlivnil šanson, tradiční nástroje jako bendir, flétnu ajouag nebo dudy postupně nahradil akordeon s kytarou, banjem a houslemi. Zatímco tehdejší písně přetékaly nostalgickým steskem po domově, touhou po nezávislosti Alžíru a alegorickou návazností na starou berberskou poezii, generaci sedmdesátých let už zasáhl Bob Dylan. Když sem po Berber Spring dorazil Akli Dehlis (Akli D), Paříží zněl také afropop, marocká gnawa music a Nová rocková vlna. Přesto to zkusil s berbersky zpívanou kabylskou hudbou. Čtyři roky živořil na ulici, přespával na nádraží v opuštěných vagónech a svou první kytaru si vyrobil z plechovky po oleji a drátů cyklistických brzd. Když mu ho darovali, nepohrdl ani banjem. V šestaosmdesátém dostal povolení k pobytu a z ulic a metra se přesunul do kaváren. Repertoár měl různorodý: něco z domova, něco svého a hodně blues, reggae a rocku.
Dal se na herecká studia na Actor’s Studio and Method; čtyři roky pak chodil do třídy s přítelkyní Roberta De Nira Kathleen Leslie a učil je Felliniho asistent Arenzo. Herectví ho ovšem moc nebralo, spíš filmování. Odjel tedy do San Franciska. Ale namísto vysněných dokumentárních filmů o Kabylii založil kapelu a vrátil se ke hraní. Vlivem slyšeného a prožitého jeho berberské písně postupně vykynuly do pozoruhodně eklektického těsta. Po návratu do Paříže a měsíčním pobytu v Irsku do něho přidal také irskou příměs. „Nejsem žádný hudební vědec, ale jasně slyším tu ohromnou podobnost mezi Kabylií a Kelty. Máme například společné dudy a tamburíny, a když se k vám dostane hudba ze španělské Galicie, je to víc než jasné. To je podle mého názoru jasně kabylsko-keltská fúze,“ vysvětluje Akli D.
Zpátky na pařížské scéně založil kapelu Les Rebeuhs des Bois. „Šlo o slovní hříčku. Asociaci na Robina Hooda, ale namísto Robina je tam Rebeuhs, francouzské slangové označení severoafrických emigrantů.“ Společně s alžírskými zpěvačkami a bretaňským bubeníkem Hervém Le Bouchem natočil debutové album Anefas Trankil (Let Him Be), postavené na symbióze kabylské tradice, keltství, popu a zvuku banja, které nadšeně přivítala hlavně mladá kabylská generace, dávno znuděná nejiskřivým přístupem krajanů preferujících výhradně kabylskou hudbu bez příměsí. „Spousta lidí mě napadla, že kabylskou hudbu, naši nebezpečnou zbraň, když už nemáme žádná divadla ani filmy, zbavuji čistoty. Dlouho jsem o tom přemýšlel, jestli na to mám právo, ale nakonec u mě převážila touha skládat vlastní hudbu. Sám za sebe, pro všechny kosmopolity.“
A kde se to v něm vzalo? I na to má Akli D odpověď: „Nezapomeňte, že jsem metisse, míšenec. Moje babička se narodila v Mali černé matce a bílému otci. Západoafrickou hudbu mám tedy v krvi, stejně tak senegalský mbalax, marocké chaabi nebo gnawa. A těžko mohu zapomenout školy, které se mě dostalo v pařížském metru. Tam jsem hrál snad úplně všechno a s každým.“
Severoafrickými emigranty zalidněná pařížská čtvrť Menilmontant je proslulá hudebními kavárnami. Spontánní jamování do ranního kuropění tady spojuje Berbery s Araby a Gnawy tím nejpřirozenějším způsobem: hrají hudbu napojenou na prakticky totožné zdroje s možností setřást ze sebe tíhu doma nezbytného tradicionalismu. Zatímco Akli D v Menilmontante vystupoval, světoběžník Manu Chao sem chodil za inspirací. Spřátelili se, užívali si společného hraní a respektovali se. Akliho album Ma Yela nahrávali skoro dva roky. Jedná se o výrazný skok do širokého hudebního prostoru. Zdůraznění kabylské identity přestalo být prvotní. Na rozdíl od předchozího zakotvení v problémech dotýkajících se Kabylie převažují na Ma Yela globální problémy: čečenští sirotci, nelegální přistěhovalectví, trpkost emigrace; pouze v reggae Malik se vrací k osudu policií zavražděného studenta během tragických událostí v Kabylii.
Producent, zpěvák a příležitostný kytarista Manu Chao operuje zpovzdálí, necpe se jako například při spolupráci s malijskou dvojicí Amadou and Mariam dopředu. S Akliem dokázali uhlídat přehršli vlivů – od Kabylie a šansonu, přes blues, gnawa, rock, marocké chaabi, cikánskou odvázanost až bůh ví přes co – semknuli je do transovního, radostně třepetavého šiku přitažlivých skladeb. Akliho libozvučný hlas už z poslechu budí dojem liberála, v otevřenosti a politických metaforách netlačí na pilu, spíš básnivě jinotajní. Mlčet prý ale nemůže. V Kabylii na to mají rčení: jestli můžete mluvit, zemřete. Mlčíte-li, už jste mrtvý.
Koncerty Akliho D – vloni úspěšně vystoupil na WOMEXU a WOMADU – patří k současným evropským atrakcím. V Praze tento divoký Berber s rozčepýřenou kšticí vystoupí 15. Října 2007 v Casa Gelmi.
