Album měsíce července

DeJohnette, Grenadier, Medeski, Scofield: Hudson
Kdyby měl britský hudební genealog Peter Frame vytvořit „strom“ tomuhle uskupení, šlo by o značně rozvětvený útvar. Ukazující, že se cesty čtyř muzikantů, usídlených stranou překotného New Yorku v romanticky malebném Hudsonském údolí křížily co chvíli. Byť jde o skupinu dvougenerační a její členové vstupovali na vrcholnou jazzovou scénu ve třech vlnách. Bubeník Jack DeJohnette před koncem 60. let, kytarista John Scofield v sedmé dekádě, a o kontrabasistovi Larrym Grenadierovi a klávesistovi Johnu Medeskim víme od devadesátek. Takhle se však sešli poprvé. Tedy před třemi roky už se jednou stalo. Album však přišlo až teď. A letošní léto je „supergroup“ Hudson koncertní atrakcí. Možná jednorázovou. I kdyby, je proč se aspoň nad diskem slastně radovat.
Ačkoli působí aktuálně, je značně ohlíživý a k řadě souvislostí odkazující. Viz pouhé dvě novinky. Pod úvodní a titulní je podepsána celá osádka, vždyť je to také jasný jam. Upomínající omamné groovové lektvary, jež vaříval před půlstoletím Davis a k nimž tehdy vehementně přispíval mladý DeJohnette. A s Milesem hrál pak i Scofield. Rytmika neuhne z figury, dynamicky ovšem variované. Medeski celých jedenáct minut čaruje se zvuky jak hudební Gandalf. Kytara zprvu hrčí, koktá, pokňourává a klastruje. Vylétlá do stratosféry na nás příhodně zamává riffem Cobhamova Stratusu. Vlastenecké srdce škytne nad českou stopou Jana Hammera. Zní to báječně a hned hloubáte, kam jste krucinál schovali pro takovou příležitost jointa. Scofieldova fastovka Tony Then Jack, náročná na tah a vynalézavost osoby u bicích, se váže k live 2CD Saudades (2004). Kde s Jackem a varhaníkem Larrym Goldingsem coby Trio Beyond vzdávali poctu kapele Lifetime Tonyho Williamse. DeJohnettova legendárního předchůdce u Milese.
Oprášeno z vlastních zdrojů: např. Jackův song Dirty Ground. Který krásně muzikantsky zpívá. Na jeho CD Sound Travels (2012) byl u mikrofonu spoluautor Bruce Hornsby. Scofield vytáhl brilantní El Swing, napsaný pro Miles Español: New Sketches Of Spain (2011), kde, pardon, bubnoval DeJohnette.
A konečně hrst nejazzových pamětihodností. Pro něž stále častěji sahají jazzmani. S výsledky různými. Hudson přinejmenším u ošidných dylanovek vysloveně uspěl. Lay Lady Lay posunul k lehkému reggae a ze Scofieldova frázování melodie bychom si ji pamatovali i bez znalosti originálu. Hlavně tu není násilná jazzová reharmonizace. Podstatou zůstává jedna z nejsilnějších Bobových písní. A Hudsoni jí rozumějí. A Hard Rain’s A-Gonna Fall po Scofieldem vznosně provedeném tématu přejde do temné elektro-divočiny (Medeski), korespondující s obsahem textu. Nepřítomného, avšak okamžitě vyvstávajícího.
Scofield je hlavním sólistou a tahounem alba. Mistrem sofistikovaného jazzu s blues-rockově futuristickou zemitostí. Ale i lyrikem, což prokáže v Mitchellové Woodstocku. I s jakoby mimoděčným závanem Eleanor Rigby. Vůbec hojně cituje. To dělali jazzmani odjakživa. A nikdy se tomu neříkalo postmoderna. Rozpaky nad Hendrixovou Wait Until Tomorow bez vokálu mizí, když se kytarista s klávesistou ve druhé části nahrávky skoro utrhnou… Néé ze řetězu. Z vodítka. Velmi liberálního. Třímaného rytmickou sekcí, která věčně tvoří, ale zároveň ví, kde je její místo. A má pochopení pro různé výšlapy. Ale co by bylo moc, bylo by příliš. A zařezává skoro sourozenecky. I když Jack se skvěle masivním zvukem soupravy a sázející to všechno jak Jura, by lehce mohl být Larryho tatíkem.
Duchu původního snímku věrná je i Up On The Cripple Creek z dílny The Band. Včetně Medeskiho vervního, vtipného barrelhouseového klimpru. A není závěrečné číslo, vlastně ještě jedno nové dílečko na disku, DeJohnettovo Great Spirit Peace Chant, čili kolektivní zpěv pouze s tepem primitivního bubnu, evokující indiánský obřad, pozdravem kapelníkovi a hlavnímu autoru The Band Robbiemu Robertsonovi? Jehož maminka byla Mohykánka? Anebo, to asi spíš, praobyvatelům Hudsonského údolí?

Motéma Music, 2017, 61:12

Přidat komentář