Album měsíce listopad

lamentEinstürzende Neubauten:  Lament
„Výsledek je velmi odlišný od toho, co bys od Neubauten očekával. Ne, že bychom snad někdy vydali něco, co bys mohl očekávat, ale myslím, že zvlášť tentokrát bude spousta lidí zklamaná“, prohlásil na adresu právě uváděného nového projektu Alexander Hacke. Více jak pět let měli členové na stole nabídku vlámského města Diksmuide, aby připravili vystoupení k příležitosti stého výročí začátku první světové války v roce 1914. A výsledek, tedy alespoň ten, který vychází v audio podobě, dokazuje, že pětice si dala s přípravou opravdu záležet. Každá ze čtrnácti skladeb na desce má své myšlenkové pozadí a za sebou i často mravenčí práci řady badatelů, kteří pro zapomenuté informace vážící se k první světové válce neváhali navštívit řadu vědeckých pracovišť.
Industriální srdce zaplesá už s úvodní Kriegsmaschinerie, která postupně gradovaným hlukovým rachotem předznamenává hrůzy budoucího válečného běsnění. Na minimalistický úvod navazuje zajímavě pojatá hymna Britského společenství, která je ovšem rozšířena o verše dalších účastníků první světové války. Navíc v jejich rodném jazyce. Před námi je další netradiční duet v diskografii kapely, The Willy-Nicky Telegrams. Tentokrát se jedná, jak už název skladby napovídá, o Blixou zhudebněnou telegrafickou korespondenci mezi posledním německým císařem a pruským králem Vilémem II. Pruským (Bargeld) a jeho bratrancem Mikulášem II. Alexandrovičem (Hacke), posledním ruským carem. I přes příbuzenskou náklonnost je skrze nekonečné ubezpečování jasné, že začátek první světové války se nezadržitelně blíží. Podbarvuje ho svižná, ale v pozadí se držící hudba, kde jakoby budíkem odpočítávaný čas přerušují zvukově industriální nájezdy evokující výbuchy leteckých pum. In De Loopgraaf je v podstatě mezihra s dominantní hrou Andrewa Unruha na pružinovou harfu, kterou v druhé polovině Blixa doplní recitovaným textem vlámského dadaisty Paula van den Broecka. Track Der 1. Weltkrieg (Percussion Version) je vlastně matematicky perkusivním představením celého čtyřletého konfliktu. Co den válečného konfliktu, to jeden úder. Díky 4/4 taktu a rychlosti 120 úderů za minutu tedy dostaneme více než třináctiminutový rytmický opus, do kterého se postupně zapojí každá země, která se konfliktu účastnila. On Patrol In No Man’s Land je první z dvojice skladeb, které na frontě předváděla černošská americká kutálka Harlem Hellfighters. Šraml s bluesovým podtónem jde Bargeldovi vysloveně k duhu. Zato s Achterland se znovu vracíme k poezii Paula van den Broecka a industriálním experimentům, tentokrát celé kapely.
Máme před sebou středobod celé inscenace, třídílnou titulní svitu, která je ve své první části redukována na statický ambient, do kterého Blixa napasoval pouhá dvě slova původně mnohem květnatějšího textu „Macht Krieg“, aby následně v dalším industriálně ambientním tracku bicí do šumů a ruchů vytloukli datum konce války 1918. To v závěrečné části dostaly hlavní slovo smyčce. Ty přehrály v duchu Balanescu kvartetu zpomalenou verzi motetu rodáka z Diksmuide Jacobuse Clemense non Papa, do kterého promlouvají z historických voskových válečků nasnímaní vězňové první světové války. Pak přichází na řadu jeden z nejsilnějších okamžiků alba, protiválečný track Kurta Tucholskyho, který z nenápadné klavírní balady s drobným industriálním doprovodem vykvete do jímavé orchestrální balady. Svéráznou úpravu protiválečné Where Have All The Flowers Gone od Peteho Seegera chápu po ideové stránce. Hudebně, i přes maximální barevnost celku, se alespoň z alba jeví jako násilně vklíněný manifest, který si kapela mohla odpustit. Neméně kontroverzní je také zařazení vlastní úpravy textu Josepha Plauta, německého herce, řečníka a regionálního básníka z Lippe, který v kabaretu ihned po skončení první světové války představil úvahu o právě skončeném vojenském běsnění. Ve zbytečné Blixově exhibici mluví frontman hlasem řady divokých i domácích zvířat. Závěr pak obstará druhá skladba Harlem Hellfighters nazvaná All Of No Man’s Land Is Ours.
Celkově máme co do činění s komplexní výpovědí německé legendy, která pro představení obětovala hudební jedinečnost a častokrát se vydala do oblastí, kde bychom ji opravdu nečekali. Na druhou stranu na Lament najdeme také řadu silných okamžiků, které jasně naznačují, že pokud by se „hroutící se novostavby“ soustředily pouze na hudbu, pravděpodobně bychom nakonec získali jedinečný, uhrančivý materiál.
BMG Rights Management, 2014, 72:51

Přidat komentář