Bob Dylan: Another Self Portrait (1969–1971), The Bootleg Series Vol. 10
Poté, co se nějaký čas vedly prognostické úvahy ohledně náplně desátého dílu oficiálních dylanovských bootlegů (zbytek Basement Tapes?, zavržená verze Blood On the Tracks?, kompletní session Blonde on Blonde?), vytáhla Columbia namísto těchto es z rukávu vydařeného žolíka: údajně nedávno objevené pásky s materiálem pro alba Self Portrait a New Morning a přihodila ještě hrst kuriozit navrch.
Šikovný nápad zvát k napsání průvodních textů jednotlivých dílů archivní řady některou z osobností spjatých s tou či onou etapou tentokrát bohužel nedopadl nejlépe, protože velmistr hudební publicistiky Greil Marcus trestuhodně promarnil příležitost předvést elegantního hudebněkritického immelmanna a vysvětlit nám, jak dnes – s Another Self Portraitem v ruce – číst titul jeho legendární recenze v Rolling Stonu: WHAT IS THIS SHIT?
Že tehdy jen vyslovil to, co se tak nad původním Self Portraitem všeobecně říkalo, to není vysvětlení, ale velmi chabá výmluva. Není divu, že vydavatelé k Marcusovu textu, v němž navíc spíše jen opakuje své starší nápady, připojili ještě věcnější komentář Michaela Simmonse.
I tak albu chybí střízlivý průvodce, tím spíše, že nahrávky jsou bezpříkladně zamíchány. Pokusíme se proto nejprve zasadit celou záležitost do chronologického rámce patřičných okolostojičností: nejstarším kouskem je Minstrel Boy nahraný v období mezi červnem a říjnem 1967, o něco mladší jsou dva tracky z února 1969 ze sessionů k Nashville Skyline. O dva měsíce později Dylan nahrává šestkrát Living the Blues pro budoucí Self Portrait – tento skutečný začátek „sračkového“ dvojalba zde ovšem chybí. Na konci srpna hraje Dylan na ostrově Wight, z čehož – podobně jako na dvojalbu původním – jsou nyní zařazeny jiné dvě věci, opět zábavné už tím, že v publiku naslouchali ve vší úctě tomuhle šramlu tři Beatles a tři Stouni (a dle fotky v bookletu zřejmě i Martin Carthy).
Bezmála o rok po prvních nahrávkách pro Vlastní podobiznu se 3. března 1970 Dylan vrací do studia a v průběhu hodně slibného sessionu mezi nejrůznějšími tradicionály a coververzemi vytáhne Went to See the Gypsy, následující den se k ní vrací a přidá další původní věc, a to Time Passes Slowly (obě skončí až na příštím titulu). Postupně se nahromadí dosti roztodivná směs a nedlouho po MDŽ roku 1970 dojde na závěrečné šlechtění v nashvillských studiích. Následující Svátek práce už slaví Bob ve studiu prvním sessionem pro New Morning; poslední dotáčky pak proběhly v půli srpna 1970. Jak známo, nakonec zbylo ještě dost munice na pozdější album Dylan (1973).
Je zřejmé, že zas takový odpad to nebyl a že představy o Bobově studiovém ostrostřelectví jsou poněkud přemrštěné: významná část nahrávek, které skončily v definitivním výběru, byla výsledkem soustavnějšího pilování, podobně jako záhadných patnáctero tracků – zrak vás nešálí, čtete dobře! – Blowin’ In The Wind, kterým těsně před dokončením New Morning věnoval celý den, od deseti dopoledne do půl šesté večer, s hodinou na oběd. Z pohledu generála po bitvě se lze podivovat, proč před těmi léty nevzniklo album z oněch třinácti průzračných nahrávek, které vznikly z komorního posezení Dylana s Davidem Brombergem a Alem Kooperem a které dnes Another Self Portrait otevírají, a posléze mu průběžně dodávají náladičku. Pro nás dnes znějí jako mana nebeská: Bromberg nonšalantně vyšívá akustická sóla, jako pár let poté Hladík v Hutkových břízách a hudcích, a Kooper je nad klávesami delikátnost sama (jemné afrokeltské pnutí mezi bluesovým pianem a horalskou baladou bude nejspíše pod rozlišovací schopnosti příznivců world music). To vše by bývalo doplnilo předcházející dvě countryová alba a rozhodně by to nebyl žádný shit, snad jen – v atmosféře tehdejších přemrštěných očekávání – trochu slabší káva. Každopádně je opravdu radost slyšet třeba Copper Kettle bez uhuhlaného aranžmá.
Tato, možno říci folková, linie je napříč Another Self Portraitem narušována řadou až kuriózních, vesměs hřmotnějších záležitostí: rockabilly Workin On a Guru s Georgem Harrisonem (pohodička), If Not for You s houslemi (lahůdka), New Morning s dechovou sekcí (úlet), Sign On the Window s orchestrem (očekávatelný shit).
Jak dnes víme, nakonec tehdy vznikly dva kontrastní tituly: kontroverzní Self Portrait a ambiciózní New Morning. Nový bootleg prozrazuje, že jejich vznik byl ještě provázanější, než jsme tušili: písničky pro „NM“ přicházely na svět již během práce na „SP“ a naopak během nahrávání „NM“ opožděně zaznělo leccos, co by bývalo dodalo starému Self Portraitu lesku, jako například skvělý holler Bring Me a Little Water, zpívaný – uprostřed pěvcova hedvábného vokálního období – extrémně rašploidnímtémbrem. A pokud se vždycky zdálo, že nápad se scatem v If Dogs Run Free byl krokem zpět – na úroveň méně nadaných kolegů –, zde to máte digitálně na stříbrném: tahle verze sice není tak nóbl, ale zato je to čistá bobmusic.
Rozháranost Another Self Portraitu je evidentně výsledkem snahy vytvořit koláž podobnou jeho dávnému předchůdci: i zde jsou některé věci opakovaně, vlastní skladby se střídají s tradicionály, coververzemi a tvorbou písničkářských kolegů (tentokrát T. Paxtona a E. Andersena, dosti ostudné kousky). Koncepci alba lze vytknout pouze nefunkční chronologické přesahy před a za rámec obou původních alb. Minstrel Boy je ve sklepní verzi jedinečný, ale patří zkrátka jinam. A co znamenají dva, či spíše jeden a půl nevýznamných pokusů z okruhu Nashville Skyline, je záhada – snad kouřovou clonu nad skvělými nahrávkami Dylana s Cashem z téhož období, které si zřejmě Columbia schovává na horší časy. Pokud to měl být pokus o charakteristiku celého širšího období, je zkrátka nereprezentativní. Stejně jako nahrávky vzniklé po dokončení New Morning tyto věci patří na další, samostatné tituly. Podle některých ohlasů nově objevené nahrávky zcela redefinují Autoportrét původní – teď teprve je jasné, jak to už tehdy bylo veskrze geniální! Inu, nové album je na poslech svěžejší, má perlivější zvuk, nedusí se pod vrstvami overdubů a některé z tracků jsou zjevně lepší než to, co šlo před těmi pětačtyřiceti lety do obchodů. Na pokusných králících a (abychom byli korektní) též i ramlicích bylo prokázáno, že Another Self Portrait mohou s chutí konzumovat i ti, kdož Dylanovu starou Vlastní podobiznu nepamatují. A pro experty je tu materiálu více než dost: zde vyskočí spojení „tell ol’ Bill“, onde nám Bob zahraje Spanish Is a Loving Tongue s hodně pěkným piánkem, a zase jinde nám vytře sluch baladou Pretty Saro – jestli ta vás nepoloží, tož to jste zřejmě po smrti. Takže ať už to před čtyřiceti lety bylo jakékoliv, tentokrát to není shit ani omylem.
Columbia, 2013, 51:00 + 62:00
