IQ + 1: IQ + 1
Nadnárodní souručenství IQ + 1 naprosto zabodovalo již svým pre-debutem Tváří v tvář v roce 2011 (viz dvojitá recenze v UNI 12/2011). Jejich první skutečně oficiální zdánlivě bezejmenné album z prosince loňského roku je jakýmsi anagramem bez přesmyček. Protimluv? Ani náhodou.
Čtyři tracky na daném nosiči totiž reflektují název formace v nejrůznějších přímkách i zaobleních s mnoha přesahy a přebujeními mimo daný vzorec. Výsledkem je ovšem fenomenální čtyřdílná suita. Písmeno I s patřičnými patkami ve mně reflektuje rozvětvení esenciální rozvrstvenosti témat, Q je filigránským rozrůzněním s patřičnými průlomy a rozběhy a znaménko + nikoliv nepodstatným intermezzem se vzdušnou paramelodičností ke konci. Číslice 1 na závěr není pak zdaleka jen drtivou matematickou ikonou, ale plíživým tsunami s katarzním účinkem. Osobně bych tentokrát nehledal jakékoliv vzory či přirovnání, neboť IQ + 1 jsou specifičtí právě svou originalitou, byť poučenou jednotlivými hráči v nejrůznějších konstelacích. Je to vyzrálé dílo několika svébytných muzikantů, kteří našli společnou notu a její pragmatické, hybridní i analytické rozmělňování a emulgování. Původem Armén Georgij Bagdasarov je zcela univerzální muzikant i filmař, který zde tvrdí muziku především na barytonsaxofon, houslistka a elektronička Jana Kneschke zúročuje své znalosti z industriální scény a novodobý trubadúr (tudíž zde trumpetista a klarinetista) relativně čerstvý protagonista současné pražské a potažmo i evropské svobodné improvizace Petr Vrba dodává tu správnou zahušťovací i nadýchanou jíšku. A to vše gejšlí analogové syntezátory a další přídavné nástroje Járy Tarnovského a Michala Zbořila. Vskutku hudebně-kulinářská pochutina nejen pro vyznavače avantgardních úletů, ale sofistikovaný opus plný zvláštně kořeněných chvil. A nádherně paraambientně-minimalisticky pojatý obal skvěle vyjadřuje celkové hudební milénium dané věci. Není celkově tudíž divu, že album bylo nominováno v současné době již prestižní soutěži Vinyla. Komu čest, tomu čest. A rozhodně se nedivím předcházejícím kritikům, že mají pocit, že si při každém dalším poslechu tohoto opusu přinesou do vědomí i podvědomí něco dalšího a jiného. Fenomenální nahrávka s lehkostí i ekvilibristikou, která by mohla přivést i zatím tápající „školáky“ k poslechu nového typu improvizace.
Polí 5, 2013, 46:46
CRITICON DUO: How To Get A Cold
Poněkud tvrdším oříškem bude pro svobodnou improvizací nezasažené posluchače ve Španělsku vydané bravurní CD How To Get A Cold, nahrané živě v Praze v kulturním prostoru Školská 28 a v klubu Pečená brambora, pod nímž jsou podepsáni Petr Vrba (zde trubka a objekty) a hráč na saxofon, elektroniku a objekty Tomás Gris. Nicméně i tato nahrávka má svůj nezvyklý sprit a charisma. Jenom se musíte ponořit hlouběji do hudební punkvy a vychutnat si strukturálně kromobyčejné výkruty a vzduchy a výdechy trochu niterněji. Jsou to improvizace plné fantomů a děsů, malotočů i kvílejících momentů, bablajících (není překlep, protože ne zcela bublajících) i přefukujících zákrut. Vlastně jemně hravé než drsně dravé a zároveň vzájemně opalizující záznam setkání v srdci Evropy. Hudební (de)konstrukce se záhadně romantickým podtextem a abstraktně geometrickou nadstavbou. Výsledek se může zdát dle názvu mrazivý, ale katarze při poslechu může být naopak hladivá až (ne)jemně hřejivá, nicméně pozitivní jehličky na zádech a brnění ve svalech nevylučují příklon k dobrým zážitkům. Ba přímo naopak.
Noplyn Records, 2013, 43:13