Alternativa 2014: Supernova české avantgardy Stratocluster

Sobota 15. 11. 20:00, Malostranská beseda
Tenhle povedený ansámbl bude vystupovat na hlavní scéně závěrečného večera festivalu Alternativa. O co jim jde, jsme se zeptali dvou protagonistů Iana a Jana. Odpovědi nemohli spolu konzultovat, takže máte možnost sledovat dvě různé vize.

Ian Mikyska je skladatel a improvizátor. Studuje kompozici na londýnské Guildhall School of Music & Drama, v současné době je na stáži na Centru Audiovisuálních Studií FAMU. Zabývá se zejména multimediální tvorbou, divadlem, hraničními podobami zvuku.

Jan Faix je hudebník, středoškolský pedagog a hudební publicista. Jako hráč experimentující s klávesovými nástroji a elektronikou působí momentálně vedle Stratoclusteru například též ve formacích Skrytý půvab byrokracie, Let’s Bomb the Hell, Unifiction a Pražský syndrom. Vystupuje a natáčí také sólově pod jménem Count Portmon (nahrávky publikovány na labelech Polí5, Clinical Archives, Hluková sekce, Blood in the Boat…). V minulosti hrál například v kapelách Bob Saint-Claire, Tembryo či v improvizačních sestavách okolo kytaristy Borise Gagloeva. Spoluzakladatel a dramaturg netlabelu Signals from Arkaim.

Kdy a kde vznikla myšlenka založit toto hudební uskupení?
Ian: Myšlenka nikdy nevznikla, jen činy. V létě 2013 jsme se sjeli do domu kousek za Prahou za účelem si zahrát, opéct lilky a nadýchat čerstvého kouře, a měli jsme s sebou nahrávací zařízení. Celá skupina i její obsazení jsou tedy jen náhodným výsledkem toho, kdo zrovna v ten den mohl dorazit.
Jan: S Ianem Mikyskou jsme měli v plánu něco společně podniknout už od chvíle, kdy jsme se náhodou dali do řeči v nočním autobuse 511 ve směru domů na Střížkov. Složení Stratoclusteru pak vzešlo z těch lidí, kteří byli v létě 2013 ochotni za Ianem dojet na jeden zahradní mejdan spojený s obývákovým nočním jamem. Asi v tom měl Ian vymyšlenou nějakou strategii.

Proč jste zvolili název Stratocluster?
Ian: Vzniklo to už na tom prvním večírku na základě asociativních komických klání. Možná se nám líbila kombinace odkazů na avantgardní vážnou hudbu (klastr, tedy souzvuk o třech a více sousedících půltónech) a na hudbu populární (stratocaster, tedy oblíbená kytara rockerů a popařů), možná jsme si jen uvědomili ohromný potenciál kapely pro swingers akce Stratoclusterfuck.
Jan: Tuhle slovní hříčku někdo vymyslel během toho mejdanu, zalíbilo se nám to spojení kosmična a zvukovosti/ hlukovosti. Během toho jam session, z něhož vzešla naše první deska, to ostatně vypadalo trochu, jako kdybychom se snažili všemi dostupnými prostředky naladit nějaké vysílání ze Saturnu. Kluci sice okamžitě také zjistili, že už to slovo vymysleli nějací hudebníci před námi, ale po zavržení delší varianty Gender Stratocluster jsme už u tohoto jména zůstali. Začalo si rychle žít vlastním životem a to je fajn. Naveden Lukášem Jiřičkou nás Petr Vrba ve svém rádiovém pořadu dokonce překřtil na Stratoklystýr. Myslím, že jim tady oběma mohu za celou kapelu poděkovat.

Jak dalece je obsazení stálé či proměnlivé a od čeho se to odvíjí?
Ian: Obsazení je relativně stálé, občas s námi vystupují hosté jako Jorge Boehringer, Matthew Goodheart, Ondřej Komárek či Lucka Páchová a v říjnu se na post stálého saxofonisty přidal Marcel Bárta – zakládající saxofonista Ben McGarr se totiž odstěhoval do Malajsie.
Jan: Mělo být nejspíš naprosto neměnné a vydržet déle než Visací zámek, kdyby nám ovšem hned po prvním roce nezmizel Benjamin McGarr na druhou stranu planety a dechy by nám myslím dost chyběly. Od letního koncertu na festivalu vs. Interpretation s námi spolupracuje Marcel Bárta a tak vidíme sestavu jako zase pěkně celistvou. Zároveň ale skoro vždycky rádi spolupracujeme s různými hosty, s hudebníky, spisovateli, cirkusáky, výtvarníky, performery apod.

Jaká je základní strategie kapely?

Ian: Improvizovat.
Jan: Nejlépe to říká maestro Jan Švankmajer svým heslem Svobodu imaginaci! Neustále se snažíme posouvat představy o tom, co bychom mohli zařadit do našich společných aktivit a jak se umělecky shodit naráz před co možná největším množstvím lidí. Ohledáváme hranice umělecké svobody s touhou dobrat se výsledku asi podobnou jako má běžně tantrický sex a s cílevědomostí shodnou s invalidními důchodci v prózách Egona Bondyho.

Je strategie kapely odlišná od filozofie kapely?
Ian: Filozofie kapely se začíná vyvíjet až v posledních měsících. Jestliže nás nejdříve zaujala kombinace elektronického a akustického zvuku a pak nás překvapila síla mírně divadelních prvků (opakovaných pohybů spojených se zvukem), tak se v posledních pár měsících dostáváme blíže ke spojení improvizace v různých médiích. Nejdříve jsme začali používat meotar, projektor, který se dlouho využíval ve školách, u kterého se střídáme všichni. Posléze jsme začali zapojovat i verbální a hlasovou improvizaci, slovníky, internet – uvidíme, jak daleko se dostaneme. Já doufám, že to bude směrem k intenzivnímu soustředění výrazového tance pro celou kapelu.
Jan: Pardon, ta minulá odpověď je spíš popis filozofie než strategie. Strategie je spíš dosáhnout tohoto všeho nějakou efektivní cestou, při které se můžeme všichni nějak snadno věnovat i jiným věcem, rodinám, dalším více či méně obskurním uměleckým projevům apod.

Jak dalece stavíte na nějakém konceptu, jak dalece vstupujete do pozitivně bezbřehé improvizace?
Ian: Stavíme na konceptu pozitivně bezbřehé improvizace, haha. Vznik i průběh existence kapely byly naprosto neplánované a improvizované, což se snažíme zachovávat, mě ale zároveň začaly zajímat možnosti přesahu nad hudebním médiem, a tak jsem to do Stratoclusteru jakožto skupiny skvělých improvizátorů začal vnášet, a i přes počáteční odpor se to uchytilo. Teď se vývoj snažíme směřovat k většímu propojení, integraci jednotlivých složek vystoupení a také většího zapojení publika.
Jan: Ian nám často nějaký koncept přednese a někdy ho i cvičíme a zkoušíme. Například propojení hudby s improvizovanou projekcí přes meotar nebo třeba s recitací klasické či soudobé prózy či poezie někým z nás či přímo autorem. Někdy jsou to pro nás až fyzicky náročné pohybové kreace závislé na Ianově nenápadném pohybování trsátkem z jednoho koutku úst do druhého. Když při koncertech občas někdo trochu podvádí a koncept opustí nebo ho necvičil a nebo nepochopil, Ian to většinou asi ani nepozná nebo se alespoň tváří dostatečně sebejistě, i když má zrovna nad děním na pódiu pramalou kontrolu. Jinak s formulací této otázky mám drobnou potíž. Bezbřehost si protiřečí s významově užším pojmem pozitivní. Vyabstrahovat z bezbřehosti jen její pozitivní složku myslím logicky není možné. Bezbřehost je spíš z podstaty pozitivní i negativní a do takové při improvizaci vstupujeme rádi ze všech bezbřehů.

Jak se liší vystoupení od vystoupení jiného?
Ian: Primárně se liší podmínkami na místě konání, a co jsme pro ně schopni připravit – jaký je tam zvuk, jaké jsou možnosti obrazu, jací jsou lidé a kolik jich je. Je velmi osvěžující, když občas „musíme“ zahrát koncert jen se zvukem, a třeba ještě jen z vlastní aparatury. Někdy stačí jen prostředí: když jsme hráli na squatu Cibulka na festivalu Ruins of Intolerance, tak jsme sice používali slovníky a básně Oldřicha Mikuláška, ale to nám nezabránilo zahrát první dubovou pasáž naší existence.
Jan: Skoro ve všem, počínaje rychlostí částic, fluktuující silou a frikčním koeficientem, konče pak zvolenou lokalitou. Zatím jsme v podstatě z těžko vysvětlitelných důvodů neměli možnost naše vystoupení provést znovu na témže místě. Café v lese přitom počítám celkově za chybu v časoprostorové logice. Co bylo naopak zatím na všech koncertech naprosto stejné, byla zřejmě akorát tma venku a silné odhodlání všech provést publiku nějakou co největší hudební lobotomii.

Prý máte nějakou novou fixní ideu. Jaká je a kdy se začne fixovat?

Ian: Zatím jsem o ní neslyšel, ale předpokládám, že půjde o již zmíněné propojování více médií, a zároveň o větší propojování lidí. To druhé je spojené také s uměleckou skupinou hra94, do níž patří i všichni členové Stratoclusteru. S tou organizujeme akce s účelem znejasnit hranice mezi performery a členy publika – první proběhla v červnu tohoto roku v Praze. To ale jde ruku v ruce s tou „intermedialitou“, při níž jsou nejasné hranice mezi hudebníky, performery, básníky, výtvarnými umělci…
Jan: Předně musím říct, že od školkového věku těžko snáším, když v mém okolí někdo používá slovo či slovní základ „fix“. Jinak nám jde asi stále o co nejširší multidisciplinaritu. Kde tento vývoj skončí a kde ho zafixujeme i pro chystané CD, to ještě vůbec nevíme, možná to ví leda náš pan kapelník.

Co speciálního chystáte na festival Alternativa?

Ian: Vzhledem k tomu, že na Alternativě budeme hrát jako „vedlejší program“, a náš koncert začne hned po skončení jedné z hlavních kapel v hlavním sále, jsme se rozhodli, že vystoupení začne hned za dveřmi sálu a postupně provedeme návštěvníky o patro výš, kde se bude odehrávat druhá polovina koncertu. Těšit se můžete také na kosatčí stream, živou performanci z webkamery v Chocni či YouTube videopárty.
Jan: To si všichni plně uvědomíme a předvedeme až na místě, při akci samotné. Můžeme se například rozpadnout na šest samostatných kabinetů kuriozit, kdy Ian Mikyska provede svůj Koncert Es-dur pro dirigenta bez orchestru, Honza Kulka vymyslí zmenšovací stroj a zmenší jím fotbalové teamy Sparty a vršovické Bohemky, aby mohly odehrát přátelský zápas na jeho meotaru. Tomáš Mika si zapomene sundat tu koňskou hlavu, s níž si vydělává na Václavském náměstí, Mikuláš Mrva konečně přeprogramuje svůj chytrý telefon na hloupý světelný meč a vyzve mne a můj světelný ribbon na IQ test, který prohraju. Marcel Bárta možná kvůli chybce v diáři dorazí omylem také s koňskou hlavou a samohrajkou. Opravdu nic nevím a nic z toho, co jsem uvedl v tomto rozhovoru, neodpovídá realitě. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, jejich osudy a uměleckými záměry je čistě náhodná. Ale někde mám na kazetě z diktafonu nahranou Ianovu otázku na vztah k alkoholu a je tam i má odpověď. Tak, že bych to našel a v Malostranské besedě zveřejnil jako mezihru mezi hrátkami s mou sbírkou ezoterických audiokazet z éry ČSFR?

Zanechte komentář: