Alvin Curran hraje na šofar již řadu let. Poprvé se legendární hudební nástroj Židů objevil v jeho hudbě koncem 80. let (v kompozicích For Julian a Crystal Psalms) a později ho zahrnul i do bizarního instrumentáře nově oživeného souboru Musica Elettronica Viva. Ze sedmi šofarových rág nového alba v jedné, Shofar Der Zeit, recykloval nahraný materiál z koncertu v r. 1990 s Michaelem Riesslerem na soprán klarinet a Arnoldem Dreyblattem na porouchaný akordeon, dalších šest zkomponoval a nahrál většinou sám teprve v letech 2008 a 2012. Nicméně, ve všech účinkuje šofar v doprovodu elektronicky generovaných či samplovaných zvuků a hlasů a v jednom také tamtamů Williama Winanta. Jako mýtický trubadúr Curran vyluzuje ze šofaru archetypální zvuky dávno zapomenutých časů, „kdy ještě hluk, dech, řeč a hudba byly jedno a to samé“. S obdivuhodnou erudicí prozkoumává možnosti využití archaického nástroje v podmínkách aktuální elektronické zvukotvorby, aniž by se zpronevěřil své poetice a současně vyřešil „kompoziční dilema, jak udržet hudbu zcela jednoduchou a zároveň současnou a podmanivou“.
Spojení archaického nástroje z beraního rohu s nejmodernější počítačovou technologií vystihuje heretické poetické krédo „skladatele zvuků odkudkoliv a o čemkoliv“, jak Curran s oblibou označuje svoji profesní kompetenci. Coby ateistický Žid přistupuje bez skrupulí i k tradicím svých předků, míchá již beztak hodně promíchané nánosy interpretací do eklektických koláží, jež dokonale korespondují s postmoderní tezí anything goes. Curran ale v žádném případě tento liberální princip, dominující naší „tekuté“ době, nezneužívá; naopak, vyvažuje ho vlastním talentem a zkušeností, což je patrné také ze všech šofarových rág. Stejně jako jeho kolosální klavírní cyklus Inner Cities, i ony jsou erudované koncentráty genia, letité píle a přirozeného muzicírování, které obstojí coby autonomní kusy i jako ucelený cyklus.
Již úvodní rága Shofar Puro Alap manifestuje obrovský zvukový potenciál tohoto zdánlivě primitivního nástroje. Jednoduchá melodie osciluje v alikvotách a dozvucích šofaru, vytvářeje majestátní mnohovrstevný prolog. Shofar X 17 na ni navazuje jednoduchostí melodie, posléze ji však multiplikuje v kánonu sedmnácti hlasů, který postupně přejde do chaosu elektronicky procesovaných a samplovaných zvuků hudebního i nehudebního původu. Následující Shofar T Tam je abstraktnější; evokuje potulky dezorientovaného šofaru po imaginární krajině, kde se ocitá v neznámých zvukových situacích. Struktura radikálního Alef Bet Gimel Shofar je celá utkaná ze samplů hlásek hebrejské abecedy, s nimiž se šofar marně snaží držet dech. Dvě verze Shin Far Shofar patří k nejdelším a „nejtradičnějším“ kusům alba. Dalo by se říct, že v nich autor řeší problém autentičnosti a rozmanitosti šofaru v interakci s recyklovanými archaickými židovskými zpěvy. Prvá vznikla jako vedlejší produkt zvukové instalace pro projekt Nového židovského muzea v San Francisku, ve druhé kromě šofarů a nasamplovaných lodních sirén a didgeridoo zaznívají působivé staré zpěvy z archivů institutu YIVO. Shofar Der Zeit je dvojitou improvizací: nahrávka původního Riesslerova a Dreyblattova expresivního muzicírování je tu dodatečně juxtaponovaná se samplovanými šofary v naprosto volném řádu.
Známý fakt, že Alvin Curran mistrovsky vládne nejen zvuky, ale též slovy, dokazuje dlouhý esej v bookletu, v němž reflektuje svou posedlost šofarem na pozadí vlastního životního příběhu i v širším judaistickém kontextu. Vskutku majestátný příspěvek do Zornovy léta budované kolekce „radikální židovské hudby“.
Tzadik, 2013, 60:49
