Amadou & Mariam – Hudba bez hranic

Pařížský hudebník Manu Chao, somálský raper K’Naan, německý zpěvák Herbert Grönemeyer nebo Damon Albarn, otec Blur, Gorillaz a dalších projektů. S těmi všemi se sešli – v nahrávacím studiu nebo na koncertním pódiu – kytarista Amadou Bagayoko a zpěvačka Mariam Doumbia, nevidomí manželé ze západní Afriky. Dvojice nadaných Bambarů platí ve světě nejen za etalon zamilovanosti (jejich hit Mon amour, ma chéri je jednou z nejkrásnějších manželských duetů vůbec), ale především za živou ukázku toho, že kvalitní a originální hudba se dá provozovat i s handicapem a že v hudbě neplatí žádné hranice. Amadou & Mariam vystoupí 14. června v Praze na festivalu Respect.

AmadouMariamM5_CREDIT_Benoit-Peverelli

Potkali se ve slepeckém ústavu v rodném Mali. Oba působili v místní kapele, ale Amadou byl vedle toho členem legendárních Les Ambassadeurs. Právě tam se poprvé setkal s hudbou jako bezbřehou veličinou, pro kterou neplatí žánrová ani politická či geografická omezení. Hranice mezi státy v Africe kreslili evropští kolonizátoři a i dnes umělci z Mali, Burkiny Faso nebo Pobřeží slonoviny poukazují na to, že Západoafričané, třebaže rozdělení do mnoha kmenů, tvoří jednu obrovskou rodinu. Tuto filozofii hlásá například skupina Debademba, která loni vystoupila na Colours of Ostrava, a na podobném principu fungovali i „Ambasadoři“, kteří – především v osobě kytaristy Kanteho Manfily – představovali pro Bagayoka velkou hudební školu.
Amadou, kterého v patnácti letech postihl šedý zákal, a o čtyři roky mladší Mariam, která oslepla v raném dětství po prodělaných spalničkách, svou velkou lásku zpečetili v roce 1980 sňatkem. Jak zdůrazňují v souvislosti se svým pozdějším albem Dimanche à Bamako, svatbu považují za důležitý rituál nejen v životě svém, ale obecně v životě Afričanů. Zmíněná deska měla fenomenální úspěch, avšak předtím si malijští manželé museli svou cestu ke slávě vyšlapat krůček po krůčku. I oni ignorovali vytyčené hranice. V 80. letech v Mali prakticky neexistoval hudební průmysl, a tak se po několika vystoupeních v rozhlase vydali do sousedního Pobřeží slonoviny. V zemi, která se rozvíjela pod taktovkou silného prezidenta Félixe Houphouëta- Boignyho, našli vybavená nahrávací studia a natočili své první magnetofonové kazety. Zvolili nejjednodušší možné aranže – pouze kytaru a zpěv („snažili jsme se, aby skutečně vynikla podstata naší hudby“). Až po třech komorních albech nahráli další tři kazety, tentokrát už s doprovodem kapely. Mimochodem tyto rané nahrávky vyšly o dvacet let později v limitované reedici na CD.
amadou_2Povědomí o talentovaném páru postupně začalo prosakovat z Afriky na další kontinenty. Manželů si všiml Stevie Wonder, podařilo se jim dostat na některé významné festivaly, ale opravdu celosvětový úspěch nastal až po podepsání smlouvy s nadnárodní vydavatelskou firmou v Paříži. Jejich prvního mezinárodního alba Sou Ni Tile se prodalo 100 000 kusů.
Skutečným přelomem v kariéře dvojice bylo už zmíněné album Dimanche à Bamako z roku 2004, které produkoval Manu Chao, již předtím velký fanoušek nevidomého páru. Setkali se v Paříži, odletěli natáčet do Mali a opět v Paříži desku dokončili. Chaův citlivý přístup spočíval v dotočení dalších kytar a především ve využití terénních zvuků, kterými podtrhl autenticitu nahrávky. Název alba (Neděle v Bamaku), jak jsme už naznačili, odkazuje ke svatbám, které v Mali probíhají tradičně právě v neděli. Dnes prý písně Amadoua a Mariam mají maliské svatební kapely ve svém repertoáru. Album však neobsahovalo pouze milostné songy. Skladba Politic Amagni, ke které rodiče inspiroval jejich syn-raper, například vybízí politiky ke slušnému jednání.
Album Welcome To Mali z roku 2008 produkoval Damon Albarn a jako hosté na něm vystupují například K’Naan nebo francouzský rockový kytarista a zpěvák -M-. Kontroverzní host se objevil na zatím posledním albu Folila. Na třech písních se jako spoluautor a interpret podílel Bertrand Cantat, někdejší zpěvák francouzské rockové kapely Noir désir. V té době měl za sebou odpykaný (a částečně prominutý) trest za vraždu své přítelkyně Marie Trintignant. Jak napsal ve své recenzi Jiří Moravčík, „Malijci [Cantata] nerehabilitují ani nezbavují odpovědnosti, pouze mu bez jakéhokoliv komentáře dávají novou šanci.“
Podobně jako západoafrické kmeny se i hudba, kterou Amadou & Mariam produkují, vyznačuje bořením hranic, v tomto případě žánrových. Kytarista vysvětluje, že od 60. do 80. let bylo v Mali prakticky nemožné sehnat nahrávky místních kapel. Naopak snadno dostupná byla hudba Jamese Browna, kubánských interpretů nebo – nesmíme zapomenout, že jde o bývalou francouzskou kolonii – „francouzského Elvise“ Johnnyho Hallydaye. „Dnes lidé v klubech běžně tančí na západoafrickou hudbu, ale to začalo až v 80. letech,“ říká Amadou. V knize Jiřího Moravčíka Když píseň tluče křídly do oken pak vzpomíná: „Když jsme byli mladí, poslouchali jsme blues, rock, obdivovali velké kapely jako Led Zeppelin, Pink Floyd a Jimiho Hendrixe.“ Když tedy později předskakovali předním anglosaským kapelám jako Blur, Coldplay, nebo dokonce U2, bylo to pro ně jasné splnění jednoho z dávných snů. Inspirace rockovými a bluesovými klasiky však na druhou stranu neznamená, že by Amadou & Mariam své vzory napodobovali. Epigony by ostatně nikdo nezval na festivaly typu Lollapaloozy.
Jak to tedy s hudbou nevidomého páru je? Manželé sice na jednu stranu skutečně v rozhovorech zmiňují blues a rock jako své prvotní inspirace a Amadou hraje na kytaru rozhodně lépe a déle než na loutnu ngoni, na kterou to pouze krátce zkoušel, ale africký přístup k rytmu a k hudbě obecně mají pochopitelně oba zakódovaný hluboko v sobě. Dale Berning z časopisu The Quietus poukazuje na to, že jejich směs blues a rock’n’rollu nemá mnoho společného s fúzemi, které dal světu v 90. letech WOMAD. Je to jejich vlastní mix, naprosto současný. „Je to hudba, kterou jsme si sami vytvořili,“ právem se pyšní Amadou a vysvětluje, že když vybírají pro svá alba hosty, zvou je do něčeho, co už je z větší části připravené. Tedy do písní, které existují samy o sobě a dvojice je na koncertech může hrát jak s hosty, tak bez nich.
To na druhou stranu neznamená, že by navázaná hudební přátelství brali na lehkou váhu. Spolupráce se Steviem Wonderem, Davidem Gilmourem nebo Robertem Plantem jsou totiž skutečně z kategorie splněných snů. A oba maliští hudebníci doufají, že sny se budou plnit dál: „Věříme, že najdeme více lidí, které bude zajímat, co děláme, a s nimiž budeme moci pracovat na svých dalších písních.“ Sympatičtí Afričané však ani po tolika úspěších nejsou zahledění do sebe. Jsou si vědomi toho, že sami dnes slouží za vzor mladším kolegům, a snaží se dělat vše pro to, aby dorůstající generaci afrických muzikantů skutečně pomáhali. Amadou vyjmenovává z pozice prezidenta Maliské federace umělců: „Organizujeme akce, propojujeme mladší a starší interprety. Naplňuje nás to radostí a pýchou. Když jsme začali hrát, jen málo mladých se u nás věnovalo hudbě. Lidé příliš nechtěli, aby se jejich děti oddaly muzice. Ale dnes chce hrát a natáčet desky každý, dokonce i ten, kdo nemá talent.“
Jako vyslanci africké kultury se Amadou & Mariam zapojují do nejrůznějších dobročinných projektů. Jedním z posledních byla loni na podzim osvětová kampaň v souvislosti s epidemií viru ebola v západní Africe („Ebola je skutečný problém. Vyhledejte lékaře!“). Pravidelně se účastní charitativních akcí proti hladu, v roce 2010 se dokonce stali oficiálními velvyslanci Světového potravinového programu. Ale nazpívali také – spolu s německým zpěvákem Herbertem Grönemeyerem – hymnu mistrovství světa ve fotbale v roce 2006 (Celebrate the Day).
Skvěle se doplňují: Mariam například nachází inspiraci v noci, Amadou ráno; ona prý potřebuje večer klid, on usne u zapnutého rádia. Přesto – nebo možná právě proto – jsou stále jeden druhému inspirací a jejich největším tématem zůstává vzájemná láska. „Když usínám, myslím jen na tebe. A když se probudím, myslím opět jen na tebe. Když tě nevidím, nemohu nic říkat. Nemohu nic dělat, nic nevidím, nechci nic vědět, má lásko, můj miláčku,“ zpívají ve svém velkém hitu. A svět jim věří i to, že oni dva navzájem se na sebe skutečně dívají.

Přidat komentář