Amazing Grace

Náš další příběh je dost neuvěřitelný, a přece zcela pravdivý. Text světoznámé písně Amazing Grace totiž napsal bývalý kapitán otrokářské lodi, jenž se po jedné zvláště kruté noci na moři roz hodl, že zanechá špinavého řemesla, stane se kazatelem a začne proti obchodování s otroky bojovat. Samozřejmě, že cesta Johna Newtona k Boží spáse byla ve skutečnosti trochu složitější. Ale to už by se v teologických pojednáních tak dobře nevyjímalo.
„Narodil jsem se 24. července 1725 v Londýně,“ prozrazuje John Newton ve svých pamětech An Authentic Narrative (Věrné vyprávění), které sepsal coby sedmdesátiletý anglikánský pastor. „Mí rodiče nebyli bohatí, ale přesto požívali vážnosti. Otec dělal mnoho let kapitána lodi obchodující ve Středomoří. Matka byla protestantka, zbožná žena a členka farnosti zesnulého Dr. Jenningse.“ Stojí za zmínku, že farář Jennings se přátelil s Isaakem Wattsem, jemuž se přezdívá „otec anglických hymnů“. V době, kdy John Newton vyrůstal, ještě nebylo běžné, aby se liturgické texty zpívaly. Někde se tato praxe vůbec nepovolovala, ba dokonce měla své pronásledovatele. Vnímavý chlapec si ji ale dobře uložil do paměti a později jí vzdal hold tím, že vytvořil jedny z nejznámějších hymnů v církevních dějinách.
Matka Elizabeth měla na malého Johna velký vliv. Když jí však bylo třicet a jemu šest, zemřela na souchotě. Kapitán John Newton starší se krátce nato znovu oženil. „Má nová matka byla dcerou zámožného dobytkáře z Aveley v Essexu,“ píše Newton. „Zdálo se, že mne ráda přijme za vlastního a bude vychovávat. Ale po dvou nebo třech letech se jí narodil vlastní syn, jenž upoutal veškerou pozornost starého pána. Můj otec byl velmi citlivý a ctnostný muž, ale ani on, ani má nevlastní matka neměli vztah k víře. Byl jsem tedy víceméně ponechán svému osudu, zapletl jsem se s lajdáky a darebáky a brzy si osvojil jejich způsoby.“
Tehdy žili otec a syn Newtonovi v domě své nové rodiny v Averley, odkud byl John poslán do internátní školy v blízkém Stratfordu (dnes součást východního Londýna). „Do školy jsem chodil jen asi dvě léta, od osmého do desátého roku mého života. I když mne otec nechával většinu času běhat po ulicích, ve chvílích, kdy na mne dohlížel, si ode mne udržoval velký odstup. Jsem přesvědčen, že mne miloval, ale zřejmě to nechtěl dát najevo. Když jsem byl s ním, bál jsem se a cítil se svázaný. Jeho strohost, spolu s přísností mého učitele, mne zlomila, zastrašila a málem ze mne udělala hlupáka, takže jsem během těch dvou let ve škole místo dělání pokroků zapomněl téměř vše, co mne má dobrá matka naučila.“
Na druhé straně, mít tátu kapitána může být výhoda. „V den mých jedenáctých narozenin jsem nastoupil na otcovu loď v Longreach. Podnikl jsem s ním pět výprav do Středomoří.“ Roku 1742 dal kapitán Newton moři defi nitivně vale a přál si, aby totéž učinil i jeho syn. Proto napsal svému známému, liverpoolskému velkoobchodníkovi Josephu Manestymu, aby si ho vzal pod patronát. Manesty nabídl sedmnáctiletému Johnovi místo dozorce nad otroky na jamajské plantáži s příslibem, že by se zde do třiceti mohl stát plantážníkem. Newton sice nabídku přijal, ale pár dní předtím, než měl na Jamajku odplout, dostal dopis od Elizabeth Catlettové, sestřenice a blízké kamarádky své matky. Psalo se v něm, aby se u ní zastavil, kdykoli se bude nacházet v hrabství Kent. Johnův otec této příležitosti využil a pověřil ho vyřízením jisté obchodní záležitosti poblíž Chatlamu, kde Catlettovi bydleli. John příbuzné navštívil a byl okouzlen čtrnáctiletou dcerou své hostitelky. Jmenovala se Mary, ale říkalo se jí Polly. Přestože o sobě Newton zpětně pro-hlašoval, že byl v té době „velice zkažený, a proto i velmi bláhový“, k této lásce svého života se už nikdy nepřestal vracet a nakonec se s ní oženil.

KOSA NA KÁMEN

Loď směřující na Jamajku mládenec zmeškal. Po třech týdnech strávených v domě Catlettových se schlíple vrátil k otci, jenž ho potrestal tím, že mu přikázal plavit se na Střední východ jako řadový námořník. Alespoň mu však na lodi zajistil důstojnické lůžko. Před odplutím dostal John svolení, aby ještě jednou navštívil Catlettovi, otec ho však varoval, že dokud neobdrží potvrzení, že patří na obchodní loď, mohou se ho na pobřeží kdykoli chopit verbíři a odvést ho do armády (toho roku kulminovaly koloniální boje Anglie s Francií, stojící na počátku celoevropských Válek o rakouské dědictví). Milý John se od Polly opět nemohl odpoutat a svou loď zase pro pásl. Nanejvýš rozzlobený kapitán Newton mu tedy našel jinou, a protože do jejího odplutí ještě zbývalo několik dní, vydal se John za otcem a nevlastní matkou do Essexu. Odtud to měl jen kousek k přívozu, s jehož pomocí se mohl dostat do sousedního Kentu – kam jinam než za svou Polly.
Jenomže tentokrát padla kosa na kámen. 4. března 1744 narazil John u přívozu na verbíře, kteří ho násilím odvlekli na padesátidělovou loď Jejího Veličenstva Harwich. Krátce předtím vypukly první boje a do měsíce byl vyhlášen válečný stav. Starý pan Newton orodoval u kapitána lodi Cartereta, aby byl k jeho synovi shovívavý, a Carteret mu rád vyhověl. John tedy unikl nejtvrdším podmínkám, panujícím mezi řadovými námořníky v podpalubí, ale přesto svému veliteli nedokázal být vděčný. Když o Vánocích roku 1744 zjistil, že Harwich se chystá na cestu do východní Indie a nevrátí se dřív než za pět let, přesvědčil kapitána, aby ho ještě před odplutím pustil na břeh. Dostal jednodenní vycházku, ale vrátil se až prvního ledna. Číše Carteretovy trpělivosti tím přetekla a Newton u něj zcela pozbyl důvěry.
Na konci února se Harwich dostal do bouře, byl poškozen a musel zakotvit v přístavu Torbay na jihozápadě Anglie. Počátkem dubna dostal John příkaz, aby si vzal člun a odplul do Plymouthu pro proviant. Přirozeně tuto příležitost využil k útěku. Svobody si ale užíval jen dva dny; pak ho zajala skupinka cizích námořníků, načež ho vrátila na jeho loď. Nyní záleželo na kapitánu Carteretovi, jak se k přečinu postaví: za dezerci byl provaz, nedovolené opuštění lodi mohl potrestat podle svého uvážení. Newtona tedy vyvedli na palubu, svlékli ho a zmrskali. Byl degradován a do služby se vrátil jako prostý lodník. Cítil se tak bídně, že se pokusil o sebevraždu. Po čase se mu však přece jen podařilo Harwich legálně opustit, to když Carteret v portugalské Madeiře před dlouhou cestou k Mysu Dobré naděje najal dva silné muže z obchodní lodi Guinea a na oplátku musel vybrat dva ze svých lidí, aby posádka obchodního korábu zůstala kompletní. Newton udělal všechno pro to, aby se jednou z těch dvou osob stal právě on. Carteret se ho zřejmě rád zbavil, takže za chvíli už neposlušný námořník putoval na palubu Guiney, jejíž kapitán znal jeho otce a mladíka propustil ze svých služeb, jakmile loď dorazila k anglickým břehům.

KRUTÁ PRINCEZNA

Zdálo by se, že po této zkušenosti už John Newton po moři nezatouží, ale chyba lávky! V letech 1745 až 1755 se více než ochotně angažoval v Triangulárním obchodu mezi Evropou, Amerikou a západní Afrikou. V rámci této spolupráce se obchodovalo s lecčím, především však s černými otroky, kteří byli sváženi pochopy afrických náčelníků a králů do takzvaných ,obchodních stanic‘ nebo ,skladů‘ na pobřeží, kam si pro ně připlouvali bílí, mimo jiné z Liverpoolu, Bristolu a Londýna. Na jedné takové otrokářské lodi se plavil i Newton; šest měsíců obrážel pobřežní sklady a přebíral lidský náklad. Poté vstoupil do služeb spolumajitele korábu, jistého pana Clowa, jenž se rozhodl pokračovat v transakcích na pevnině. Clow ho vzal s sebou na největší ze tří ostrovů v říční deltě Sierra Leone River, zvaný Plantains, kde hodlal zřídit novou obchodní stanici.
Pan Clow měl milenku – černou Afričanku, kterou oslovoval pouze iniciálami P. I. a říkal jí „princezna“. Tato podivná žena ho ovládala, a skrze něj i celý ostrov. Newton si s ní z jakéhosi důvodu nepadl do oka a jednou, když dostal vysoké horečky a Clow se zrovna nacházel mimo Plantains, se jejich vztah vyostřil. Princezna P. I. ho přestěhovala z pohodlné chatky do ubohé boudy pro otroky a jeho denní příděl jídla zredukovala na hrst vařené rýže. Musel se živit kořínky a tím, co mu přenechali ostatní otroci. Po Clowově návratu si Newton stěžoval, ale obchodník mu nevěřil. Když pak společně vyrazili na další cestu, upozornil Clowa jiný kupec, že ho Newton podvádí, a tomu už jeho pán věřil. „Byl jsem obviněn bez důkazů,“ postěžoval si Newton později. „Od té doby se mnou Clow zacházel velice drsně. Kdykoli opustil loď, držel mě pod zámkem v podpalubí. K jídlu jsem měl na celý den jen holbu rýže.“
Podobně se k němu Clow choval i na pevnině. Newton musel vydržet strašné zacházení ještě další rok. Teprve pak se jeho otci podařilo s pomocí Josepha Manestyho nebohého mladíka vysvobodit. Clow ho nechal odejít do 160 km vzdálené zátoky Kittam k jinému obchodníkovi, panu Williamsovi, jenž se k němu choval slušně a časem z něj udělal svého správce. Johnovi nastaly lepší časy, dokonce tak dobré, že když se v roce 1748 dozvěděl, že kolem ostrova proplouvá loď Greyhound s nákladem zlata, slonoviny a včelího vosku, na kterou by mohl nastoupit, ani se mu zprvu příliš nechtělo. Pak si ale vzpomněl na Polly a vidina života s ní převážila.

JONÁŠOVO VYSVOBOZENÍ

Cesta Greyhoundu do vlasti trvala dlouho. John se svým zachráncům snažil být užitečný, jinak se ale vrátil ke starým zlozvykům. Na palubě ho skoro nikdo neměl rád: pořád klel, vymýšlel si nadávky, nad nimiž kroutili hlavou i otrlí mořští vlci, a vysmíval se každému, kdo před ním dal najevo svou křesťanskou víru. Jednou v noci hrál s pěti kumpány hru spočívající v tom, že všichni pili na střídačku gin a rum z veliké lastury. Vtom mu vítr odfoukl klobouk a namol opilý Newton se pro něj pokusil skočit do moře. Ostatní ho na poslední chvíli zadrželi. Je známá věc, že spousta tehdejších námořníků neuměla plavat, a on nebyl výjimkou.
Navenek John víru zesměšňoval, potají si však četl v jedné z mála knížek, které byly na lodi k dispozici. Jednalo se o knihu The Christian’s Pattern vycházející z převratného díla Následování Krista (De imitatione Christi) augustiniánského mnicha a mystika Tomáše Kempenského, což byla jedna z nejčtenějších křesťanských příruček pozdního středověku. Uvědomíme-li si, z jakých základů Newton vycházel a čím vším stačil do svých třiadvaceti let projít, můžeme alespoň zčásti pochopit, co se mu na lodi Greyhound přihodilo.
Pokud nepočítáme historku s kloboukem (kterou si Newton později vykládal jako jeden z prvních zásahů vyšší moci do jeho života), divné věci se začaly dít 9. března 1748. „Té noci jsem uléhal s obvyklou sebejistotou a nevědomostí. Ale ze spánku mne probudil zvuk rozzuřeného moře, které se vlilo na palubu. Dolů se dostalo tolik vody, že zatopila celou kajutu. Za poplašným signálem následoval křik, že loď klesá, nebo že se potápí. Na jednom boku vyrvalo moře z přídě žebroví a za pár minut se z lodi stala pouhá troska.“ Přivázáni ke všemu, co jakž takž drželo, se námořníci v hrozném vichru a dešti namáhali dlouhých devět hodin u pump, a v jednu chvíli John vykřikl: „Jestli to nepomůže, měj s námi, Bože, slitování!“
K ránu vítr zeslábl a posádka zavátá kamsi na západ Irska zjistila, že sice přečkala bouři, ale přišla o všechny zásoby, a tudíž jí hrozí smrt hladem. Protože poničené plavidlo nešlo ovládat, moře jej odnášelo mimo kurs, směrem k Hebridám. Newtonovi nepřidal na náladě ani fakt, že ho pověrčivý kapitán považoval za „Jonáše“, tedy toho, kdo může za jejich neštěstí, a vyhrožoval, že ho hodí přes palubu. 8. dubna 1748, a pro Johna doslova za pět minut dvanáct, se lodi naštěstí podařilo doplout do irského přístavu Lough Swilly. „Někdy v té době jsem si začal uvědomovat, že Bůh slyší a vyslyší mé modlitby.“ Ještě než z Irska odcestoval, utvrdil se Newton ve své nově nabyté víře další zvláštní příhodou: během honu v Londonderry, jehož se zúčastnil, jeho lehká brokovnice nečekaně spustila a udělala mu díru do klobouku – ano, do toho, pro který chtěl skočit přes palubu Greyhoundu.

FARÁŘ A BÁSNÍK

V pouhých 23 letech, a životem už tak zmordovaný, se John Newton vrátil do Kentu a začal se ucházet o ruku své milované Polly. Nejprve se zdráhala, ale po nějakém čase souhlasila. Netrpělivý mladík mezitím znovu vyrazil na moře – mimo jiné doplul i do Sierra Leone, kde s ním při minulé návštěvě jednali jako s otrokem. Je těžko pochopitelné, že ačkoli Newton na vlastní kůži zakusil, jaké to je, být nesvéprávnou živou věcí, přesto dál pokračoval v tomto hanebném obchodu. Cestou z Angoly, během níž studoval Písmo svaté, mu vinou špatného zacházení s jeho lidským nákladem pomřelo 62 z 218 přepravovaných otroků.
rvního února 1750 mu Polly Catlettová konečně řekla své „ano“ u oltáře. V srpnu vyplul na další výpravu, tentokrát už jako kapitán lodi Duke Of Argyll, a dva roky nato velel otrokářské lodi Afcan. Díky jeho pozvolné konverzi ke křesťanství (které ostatně otroctví nezakazovalo) se dostal do bizarní situace: na jedné straně se nechtěl vzdát výhodného byznysu, na straně druhé požadoval, aby jeho posádka zacházela s otroky citlivě. V praxi to znamenalo, že námořníci omezili bití a jednou denně své černé zajatce na palubě hromadně polili vodou (umyli). Také už tolik neznásilňovali, na rozdíl od dřívějších časů, kdy se to od nich přímo vyžadovalo, neboť těhotná otrokyně měla na trhu cenu dvou pracovních sil.
Asi si říkáte, kam se nám v tomto příběhu ztratila písnička Amazing Grace. To je tak: po dvou plavbách na Africanu se John Newton v roce 1755 usadil v Liverpoolu, kde se vytrvale pokoušel stát se knězem anglikánské církve. Jeho žádost byla vzhledem k jeho minulosti několikrát zamítnuta. Teprve roku 1764 oslovily jeho zbožné listy, plné mučivé seberefl exe, biskupa z Chesteru, jenž Newtonovi svěřil farnost v městečku Olney v hrabství Buckinghamshire. Newtonova sváteční kázání měla takový úspěch, že zdejší kostel praskal ve švech a bývalý kapitán otrokářské lodi musel začít dojíždět i do jiných měst. V Olney se Newton také seznámil s básníkem Williamem Cowperem, jenž by možná patřil k nejvyhlášenějším poetům Anglie (alespoň Wordsworth i Coleridge si to mysleli), kdyby ho v rozletu nebrzdily silné deprese přerůstající ve vážnou duševní chorobu. Nábožensky založený Cowper pomáhal nevzdělanému námořníkovi s formulací jeho projevů a pomohl mu napsat slavnou sbírku hymnů Olney Hymns. Právě v ní byla počátkem roku 1779 poprvé otištěna báseň Amazing Grace. Tehdy ovšem ještě nesla název Faith’s Review And Expectation (Odkud pochází a k čemu se upíná má víra). Pastor John Newton ji přednesl svým ovečkám na ranní novoroční mši, kterou sloužil prvního ledna 1773. Podle vlastních slov při jejím psaní vycházel z knihy Paralipomenon, kde Hospodin zvěstuje králu Davidovi: „Byl jsem s tebou, ať jsi šel kamkoli.“

AMAZING GRACE

Amazing Grace, how sweet the sound,
That saved a wretch like me.
I once was lost but now am found,
Was blind, but now I see.

T’was Grace that taught my heart to
fear.
And Grace, my fears relieved.
How precious did that Grace appeal
The hour I fi rst believed.

Through many dangers, toils and
snares
I have already come;
‚Tis Grace that brought me safe thus far
and Grace will lead me home.

The Lord has promised good to me.
His word my hope secures.
He will my shield and portion be,
As long as life endures.

Yea, when this fl esh and heart shall fail,
And mortal life shall cease,
I shall possess within the veil,
A life of joy and peace.

When we’ve been here ten thousand
years
Bright shining as the sun.
We’ve no less days to sing God‘s praise
Than when we’ve fi rst begun.

ÚŽASNÁ MILOST

Úžasná milost, jak sladce zní,
že zachránila ničemu, jako jsem já!
Kdysi jsem byl ztracen, ale teď už vím,
jak dál,
byl jsem slepý, ale teď už vidím.

Ta milost naučila mé srdce, co je
strach,
a pak mi od něj pomohla.
Jak skvostnou se jevila,
když jsem prvně uvěřil!

Kolik nebezpečí, dřiny a nástrah
jsem už přečkal…
Pod její ochranou jsem došel tak
daleko,
ona mne také dovede domů.

Pán mi slíbil, že bude dobře,
a jeho slovo mi dává jistotu,
že mne ochrání a nenechá napospas,
dokud potrvá můj život.

Až toto tělo a srdce uchřadne
a můj pozemský život skončí,
dostanu tam za oponou nový,
plný radosti a míru.

I kdybychom tu byli tisíc let
a pořád zářili jak slunce,
pěli bychom Bohu chválu stejně
vroucně
jako v ten první okamžik.