Klezmer, ještě před dvaceti lety zapomenutá hudba z východoevropských židovských osad, má překvapivou vitalitu. Kontinuitu židovské kultury v Evropě přeťal holocaust a k její obnově přispěli potomci imigrantů ve Spojených státech. V čele revivalu stojí newyorská skupina Klezmatics, která svá první alba natáčela v Berlíně, městě, které bylo kdysi řídícím centrem holocaustu.
O NÁVRATU ŽIDOVSKÉ KULTURY
S DANIELEM KAHNEM I JONATHANEM WALTONEM
Z úsilí hrstky izolovaných sběratelů a nadšenců se stal trend, jehož vývoj připomíná sněhovou kouli. Dokumentoval to i loňský ročník festivalu Folkové prázdniny, s nápadnou převahou židovsky orientovaných skupin, která byla dána spíše expanzí žánru samotného nežli plánem pořadatelů. Mezi účinkujícími byla česká, v Torontu žijící zpěvačka Lenka Lichtenberg, zaměřená na repertoár v židovském jazyce jidiš, skupina Moishe’s Bagel ze Skotska, i Shtetl Superstars, nový projekt anglického trumpetisty Jonathana Waltona, který u nás před lety koncertoval se skupinou Oi-va-voi. 
„Ten fenomén skutečně roste,“ říká Walton, „umělci se vzdalují od tradičních forem a vytvářejí nové tematické projekty založené na fikci či vyprávění, čerpají z divadla nebo z literatury v jidiš. My se snažíme převyprávět klasické klišé židovské migrace, jak ho třeba zachycuje muzikál Šumař na střeše. Posouváme ho do satiry na antiimigrační politiku, která teď zachvacuje Evropu.“ Častým tématem jeho písní jsou příběhy přistěhovalců, menšin, problémy s vízy, i ne zcela legální cesty, jak pravidla obejít – jedna z jeho písní se například jmenuje Shengen Wedding, tedy svatba, která umožní jednomu z partnerů získat rezidenci v schengenské oblasti. Walton žil nějakou dobu v Rusku i v Jeruzalémě, plynně mluví srbochorvatsky, ale s češtinou teprve začíná. Jak se tedy vypořádal s jazykovou bariérou před českým publikem? Každý zahraniční účinkující na festivalu má svého českého průvodce, který řeší veškeré jazykové i kulturní překážky. V tomto případě měla tuto funkci moravská písničkářka Lucie Redlová, a když ji Jonathan požádal, aby 
přeložila do češtiny jeho text Funny English o problémech přistěhovalce ve Spojeném království, který mluví směšnou angličtinou, nikdo by to nezvládl lépe než ona. Skladbu nejen otextovala, ale skupinu naučila i českou výslovnost. Dalším favoritem festivalu byl Daniel Kahn, zpěvák a akordeonista původem z Detroitu, žijící v Berlíně. Vychází nejen z tradic klezmeru, ale i evropského kabaretu. Jako student začínal u divadla, fascinoval ho Bertolt Brecht stejně jako Clash či Neil Young. Tradiční repertoár klezmerbandů posouvá do nové polohy, střídá jidiš s němčinou i angličtinou, objevuje meziválečné protestsongy židovských autorů, které lze brát jako dosud málo známou evropskou paralelu amerického písničkáře Woody Guthrieho. V Berlíně založil kapelu Painted Bird, pojmenovanou podle kontroverzní knihy polsko-amerického autora Jerzyho Kosińského. Kahn je mistrem v politické nekorektnosti, své poslední album nazval Lost Causes, Prohrané kauzy. Tou nejsnadnější cestou do jeho krutě ironického světa je pilotní skladba March of the Jobless Corps, kterou snadno najdete na You Tube. Původně to byl pochod nezaměstnaných z Krakova z období Velké hospodářské krize.
Když se řekne židovská hudba, každý pod tím vidí něco jiného: klezmer z Evropy, sefardské písně ze Španělska, anebo hudbu z dnešního Izraele, která je tak pestrá, že na ni žádná kategorie nestačí. Jak to vidíte vy?
Když jsem studoval jidiš kulturu, přednášející začal slovy: Židovská kultura neexistuje. Ale existuje celá rodina kultur židovské diaspory – od Jemenu přes Sýrii až po klezmer i Španělsko. Židovskou hudbu definujeme, když ji zpochybníme jako kategorii a začneme klást otázky. Faktor, jestli tu hudbu hrají Židé, není podstatný. Je Bob Dylan či Leonard Cohen židovská hudba? V jistém smyslu ano, v jiném ne. Já osobně mám rád blues, rock and roll, jazz, gospel, irskou hudbu.
Vzpomínáte si na nějaký rozhodující moment, kdy jste se rozhodl sledovat židovskou kulturu?
Klezmer jsem objevil v New Orleansu, díky pouličním muzikantům, což byli místní jazzmani. Tehdy jsem objevil 
židovskou kulturu v ne-židovském kontextu a zjistil, že klezmer má veškeré kvality funku, dobře se na to tancuje. Já tehdy hrál taky na ulici na akordeon, a najednou jsem objevil, že hudba Toma Waitse či Nicka Cavea má východoevropské kořeny. Začal jsem se učit klezmerový repertoár i hudbu z her Bertolta Brechta. Když jsem se vrátil do Michiganu, připravil jsem inscenaci jeho Žebrácké opery. Někdo mi poradil, abych jel na přehlídku KlezKanada, to je letní tábor pro všechny generace, a tam jsem potkal dva velké znalce, Alana Berna a Michaela Alperta ze skupiny Brave Old World. Ti mě navedli na správnou stopu. A sice, že kultura jidiš není muzeální artefakt, který se jen studuje, ale cosi věčně proměnlivého a živého. Alan se usadil v Německu, řídil festival Yiddish Summer Weimar a navrhnul mi: „Proč se neodstěhuješ do Berlína? Můžeš převzít můj byt.“ Berlín mě lákal i kvůli tomu, že tam žili David Bowie, Nick Cave i Bertolt Brecht. Tak jsem se přestěhoval, navštívil festivaly ve Výmaru a v Krakově a definitivně mi došlo, že jidiš není nostalgie, kýč a staré šlágry, ale vitální kultura se spoustou tajemství, humoru a radikálních myšlenek. Když člověk žije v Americe, tak snadno zapomene, že je Žid, stejně jako když žije v Izraeli, ale není snadné na to zapomenout v Berlíně. Ta historie je tam stále přítomná. Ocitnete se tam v komunitě spřízněných umělců, v jakési virtuální zemi zvané jidiš land.
Co to tedy vlastně je jidiš?
Velmi dobře to zformulovala už neexistující skupina Black Ox Orkestar z Montrealu: „Unikátní mix hebrejských, německých a slovanských prvků, po staletí každodenní jazyk východoevropských Židů.“ V 19. a počátkem 20. století to byl navíc hlas židovského politického radikalismu. K hnutí patřily sufražetky, které bojovaly za ženské volební právo, aktivisté z továren, anarchisti, moderní básnící. Poté když Židé z východní Evropy začali utíkat před pogromy do USA, se ta kultura průběžně vracela zpět, prostřednictvím židovských tiskovin. Písně napsané v New Yorku se zpívaly i v Rusku, Polsku.
Jako třeba Parochod Titanik z repertoáru Klezmatics?
To je téma velmi časté, protože loděmi cestovala do Ameriky spousta židovských imigrantů, ty parníky byly jejich životní nadějí, a příběh o tom, jak se chudí utopili a bohatí byli zachráněni na člunech silně rezonoval s židovskými komunitami. Píseň původně vznikla roku 1911 v Lodži v Polsku, patřila do žánru, jemuž se anglicky říká broadside, populární písnička, která popisuje soudobé události podobně jako noviny. Jmenovala se Die Amerikanische Schiff, stala se velmi populární, a když se Titanic o rok později potopil, tak jen změnili jméno a píseň byla ještě populárnější. Ta píseň žije dodnes vlastním životem. Když přišel hurikán Katrina, bydlel jsem už v Berlíně, ale své začátky v New Orleansu jsem měl ještě v čerstvé paměti, a tak jsem změnil pár slov a z písně o Titaniku se stala píseň o hurikánu.
Vraťme se ale k jidiš. Jedná se přece o mrtvý jazyk, má tedy nějaké šance k další existenci?
Rozkvět moderního jidiš mezi evropskými umělci a radikály byl přeťat nejen holocaustem, ale i vznikem státu Izrael, který zvolil jako oficiální jazyk hebrejštinu. Jidiš byl skutečně prohlášen za mrtvý, ale když se v 70. letech začal rýsovat revival, otevřel se nový prostor pro židovský radikalismus.
Tedy Radical Jewish Culture, jak to proklamuje John Zorn v New Yorku v produkci své značky Tzadik?
To je ta nejviditelnější vrstva širšího hnutí, které zkoumá různé varianty života v židovské diaspoře a zpochybňuje centrální a dominantní roli židovské kultury zakotvené v Izraeli. Hledá alternativy ke státní kultuře. Jidiš je kód, který dešifruje zprávy z minulosti. Jidiš nikdy nebyl pro izolaci a dominaci, ale pro vzájemnou komunikaci.
Dnešní generace si s tím jazykem spojí nejčastěji Isaaka Bashevise Singera, jednoho z posledních spisovatelů, který v jidiš psal a získal Nobelovu cenu.
Já nosím jednu z jeho knížek stále u sebe a miluju zvláště to, co píše o sobě a New Yorku. On své knihy psal vždy ve dvou verzích, nejprve v jidiš a pak v angličtině, přičemž ty anglické verze byly koncentrovanější, hutnější i kratší – a sloužily jako podklad k překladu do dalších jazyků. Podobně to dělal třeba Elie Wiesel, jeho Noc je v jidiš dokonce třikrát delší.
Když jste se usadil v Berlíně, skládáte také písně v němčině?
Jedna moje píseň, Görlitzer Park, je částečně v němčině, tématem je nádraží, které po stržení Berlínské zdi ztratilo svůj význam, a tak na 
jeho místě vybudovali park, který má ale stále nehostinnou atmosféru jako to dřívější nádraží. V té době jsem měl německou přítelkyni, mluvili jsme spolu podobně jako v té písni napůl anglicky, napůl německy. A v Berlíně jsem si koupil akordeon, je z roku 1939 takže je to vlastně nacistický akordeon, do hudebního obchodu byl prodán s datem 21. dubna 1939, což je přesně jeden den po Hitlerových narozeninách a den před Leninovými.
V té době byla mezi německými vojáky velmi populární píseň Lily Marlen, kterou jste přeložil. Není to další dobře mířená provokace vůči strážcům politické korektnosti?
Když přeložíte skladbu z jiného jazyka do jidiš, významově ji posunete. Ta píseň byla hitem mezi německými vojáky, vysílala se na německém radiu v okupovaných zemích, ale později ji od té nacistické příchuti osvobodili Američané a Britové v Itálii, vznikla anglická, ruská i další verze, takže to byl hit i mezi Spojenci, navzdory tomu, že původně patřila Wehrmachtu. Ve své podstatě je to nostalgická milostná píseň mezi vojákem a prostitutkou. Mně ten překlad přišel jako sympaticky podvratný nápad, v duchu italského rčení Traductore, Traitore, překladatel je zrádce. Chtěl jsem tím mým překladem kriticky zaútočit na původní verzi.
Nezvažoval jste vedle Berlína i jiná evropská města, kde se usadit? Jeden váš klezmerový kolega, Bob Cohen, se ze Spojených států vystěhoval do Budapešti.
Nechtěl bych teď být Žid v Budapešti. Tam není vůbec bezpečno. Já se vždy stýkal s menšinami, v New Orleansu s černochy, jinde s Židy a homosexuály, nechtěl bych bydlet ani v Moskvě, ani v Budapešti či jiném městě, kde se jako Rom či černoch musíte pořád dívat přes rameno, jestli vás někdo nechce zmlátit. O Budapešti vznikla dokonce protirasistická píseň: „Gypsy, Jewish or gay, Budapest is the place to stay,“ natočila ji berlínská skupina Rotfront složená z východoevropských přestěhovalců. Násilí vůči menšinám či imigrantům je jen současnou variací na antisemitismus a pogromy před sto lety. Má tytéž příčiny: paranoiu, nacionalismus, hledání obětních beránků. Fašistický populismus. Názor, že sociální cítění je zlo, se ve Spojených státech stává přijatelným mainstreamem.
Vy jste svoji skupinu Painted Bird pojmenoval podle kontroverzní knihy Jerzyho Kosińského. Proč?
Protože to je dobré jméno pro punkovou kapelu, v tradici názvů podle hrůzných věcí či jevů, jako například Joy Division. Mám ještě další projekt se zpěvákem z Moskvy, jmenuje se Psoj Korolenko, je to duo s názvem The Unternationale, což je inspirováno Internacionálou. Pohráváme si s nejrůznějšími ideologiemi, hrajeme komunistické písně, socialistické písně, sionistické písně, ateistické, alkoholické i chasidské písně, Rolling Stones v ruštině i v jidiš. A Psoj Korolenko je opravdický šílenec.
Ve stejném smyslu jako Gogol Bordello?
Ne, to jsou švindlšílenci, on je autentický. Psoj je ve skutečnosti excentrický vzdělanec, trochu jako Slavoj Žižek, ale navíc umí zpívat.
Psoj je jeho skutečné jméno?
To jméno sice působí groteskně, ale skutečně existuje, i když v Rusku tak nikoho nepokřtili už po několik století, díky zjevné spojitosti se slovem pes, pjos. On se původně jmenoval Pavel Lion a inspiroval ho Vladimír Korolenko, radikální intelektuál z 19. století, Psoj o něm napsal disertační práci. Korolenko si stěžoval svému bratrovi, jak mají všichni křestní jména vybraná z kalendáře, a že kdyby on se narodil v den Svatého Psoje, který skutečně v Rusku existuje, tak by byl Psoj a ne Vladimír Korolenko.
Vy jste nezačínal u hudby, ale u divadla. Co vás přimělo změnit formu?
Skutečně jsem studoval divadlo, poezii a politiku, a jako student jsem udělal několik představení, líbil se mi Bertolt 
Brecht i radikální divadlo Augusta Boala z Brazílie, ale jakmile jsem absolvoval, rozhodl jsem se, že chci jen skládat a zpívat a vystupovat v barech. Leonard Cohen to udělal podobně. Když už byl slavným spisovatelem a žil v Řecku, postavil se na břeh moře a tajemný hlas mu poradil: Běž do Nashvillu a staň se country zpěvákem. Což se stalo, svá první alba natočil v Nashvillu s country muzikanty. Mám rád Cohena i Dylana.
A co Fugs, anarchistickou skupinu z New Yorku? To je stejná generace, i když oni byli daleko extrémnější.
Fugs já miluju, byli naprosto úžasní, Tuli Kupferberg je můj idol, stejně jako Allen Ginsberg, který s nimi příležitostně vystupoval. Tuli zpíval i v jidiš a věděl vše o židovských anarchistech. Jejich nejslavnější píseň začíná Sunday Nothing, Monday Nothing a jde dál přes všechny dny v týdnu, pak pokračuje v jidiš a ve španělštině, nakonec se do toho zamíchají filozofické koncepty a spousta nemravností. Ale skutečný příběh za touto nihilistickou hymnou dnes už málokdo zná. Původně to byla židovská písnička, tématem nebylo „nothing“, ale brambory, v jidiš bulvis. Verše Zuntik Bulvis Montik Bulvis popisovaly jednotvárnost jídelníčku v chudých štetlech východní Evropy. A Tuli, vlasatý anarchista z New Yorku, to změnil na Nothing. Já mám rád punk rock, a podle mojí teorie právě tato píseň punkrockovou éru začala, i když neoficiálně. A my jsme na ni nedávno navázali.
Jak konkrétně?
Já a Psoj jsme byli nedávno v Izraeli, vedli jsme tam spoustu politických diskusí, s lidmi s pravicovými názory, s osadníky, kteří staví na Západním břehu, i s levicovými intelektuály. Je to konfliktní zóna, všichni agresivně zvyšují hlas. Jeden večer jsme toho měli po krk a začali jsme zpívat: Israel Nothing Palestine Nothing, Hamas and Fatah Nothing. Každou posvátnou krávu jsme vsunuli do textu, i vše nedotknutelné z písemností jako Korán či Tora, chrámy i Mohameda a natočili jsme to. Bylo nám až trochu úzko z té kumulace tolika politických nekorektností do jedné písně. Psoj to uzavřel: „Říct o něčem, že to je Nic, to je docela snadné, ale pokud to chceš doopravdy shodit, musíš o tom říct, že to je Něco.“ A tak jsme to otočili, Israel Something Palestine Something – celé to zašlo trochu daleko, což definuje další slovo z jidiš: mešuge. Předpokládám, že se používá i v češtině…
Velmi často. Takže ta píseň je natočená, ale nevydaná?
Kdybychom ji zpívali veřejně anebo vydali, to by nás určitě zabili.