Měl to svého času hodně nahnuté. Anglický folk poslouchali jen staří, věrní a otrlí. Od konce 90. let ale england folk music představuje instituci ochotnou si přiznat, že beze změn by zůstala všem jenom pro smích. Otevřela proto „moderní laboratoř a oddělení zahraničních styků“ a bohorovně, bez zděšeného křiku jako třeba kdysi v souvislosti s punkem, přehlíží, že kolem ní obcházejí další vetřelci: elektronika, minimalismus, fanoušci Michaela Jacksona a psychedelie.
Kdo ale tu instituci řídí? Prozřelí tradicionalisté? Nedělejme si iluze, ti si dál vedou svou a každoroční výsledky BBC Folk Awards se proto pohybují v mezích mírného pokroku. Sedí na ně jeden vousatý vtip: kolik z nich je potřeba k výměně žárovky? Tři, jeden šroubuje a další dva vedou vážnou dišputaci o tom, nakolik byla ta stará – tradiční – kvalitnější.
Takže komu patří v anglickém folku díky za to, že je najednou zase ve hře? Mumfords & Sons s Laurou Marling? Ale kdeže, ti nemají s touto scénou nic společného, symbolizují mládežnický trend návratu k přírodě, kdy se jako vhodná hudba ukázaly být folkově laděné písně s akustickými kytarami a banjem, za které se rozdávají Grammy.
„Pop music je reaktivní. V éře populárních karaoke soutěží Factor X se lidé vydají hledat jinou hudbu. Takovou, kdy mají pocit, že ji sami objevili. Mumford & Sons vypadají skutečně, příjemně zanedbaně, mazlivě a mají pěkné melodie, ale sorry, nejsou zakotvení v tradici. Možná přijde doba, předpokládám po apokalypse, že jedna z písní Laury Marling skončí v lidovém zpěvníku. Dejme tomu ale raději pár set let,“ řekla Eliza Carthy. Anglický folk je marginální součástí světové hudební scény, nicméně důvod proč se o něj zajímat hledejme u generace Elizy, která s ním pořádně zatřásla, až se na anglický folk začaly sypat nominace na Mercury Prize.
Kdysi se předpokládalo, že „správný“ anglický folkař musí mít dobrý folkový rodokmen, minimálně od čtyř let se s rodiči toulat po festivalech a namísto detektivek si číst ve sbírkách lidových písní. O zapovězenosti elektrických kytar takový folkař nepochyboval a tradičních kánonů se držel, protože ho k tomu od mládí vedli. V 90. letech začala nejprve zlobit Eliza, po ní další, a když už si to sedlo a „povstání“ překrylo smířlivé přesvědčení, proč by koneckonců i anglický folk nemohl být sexy nebo alespoň daleko víc přitažlivější než dosavadní mediální obraz pupkatého chlapa s kytarou, přišel vystudovaný klasik Jim Moray a vedle toho, že takřka nedotknutelné lidové skladby převedl do artrockového modu, vydal sebevědomé proroctví: po mně přijdou další, kteří za sebou nemají vážené rodinné klany, a do folku se zblázní bez jakýchkoliv hlubších znalostí jeho historie. Dosavadní příkazy a zákazy sice zmačkají jako papír, ale začnou se dít věci strhávající s sebou i mládež s předurčenou folkovou kariérou. A měl recht.
Nová generace folkařů se ani ne tak staví do opozice tvrdému jádru, v jejím počínání nehledejme snahu o jeho dekonstrukci a nikdo z ní nemá v úmyslu vyhodit Cecil Sharp House do vzduchu. Vytvářejí spíš často záměrně provokující, minulostí nezatíženou variantu „kontrafolku“, který ale ve finále není ničím jiným, než uctivou poklonou jeho staleté tradici. Tu nikdo z nich totiž nezpochybňuje, přijmout ji bez myšlenky na její přetlumočení do současnosti ale čerství folkaři nedokáží.
I takový Martin Carthy často připomíná, že tu nejhorší věc jakou můžete tradiční hudbě udělat, je ji nehrát a je přitom úplně jedno jakým způsobem. A sám šel příkladem: stal se zásadním členem multikulturních, elektronikou nadupaných The Imagined Village. Carthy je asi ten největší žijící kurátor staleté tradice, gesto které učinil vstupem do Imagined Village, kde navíc hrají Asiaté, lze od něho proto vnímat jako vlivné a důležité posvěcení proměn anglického folku.
Nedospělí osvícenci ho ale uvádějí do nepravděpodobných kombinací ani ne tak z nutnosti punktovat nějakou revoluci. Zkrátka ho vnímají optikou hudby, jakou dosud poslouchali: a tím byly rock a popmusic. Kdo dnes anglickou folkovou instituci řídí, tedy není ta správná otázka, protože nikdo takový pochopitelně neexistuje. Vypadá to ale, že z bludného kruhu ji nejvíc vyvádějí a v objekt pozorného zájmu mění opravdu hlavně experimentátoři. A pokud budete pochybovat jestli se u nich ještě pořád jedná o anglický folk, bude to bod pro níže uvedené.
„Chci dělat hudbu pro lidi, kteří předtím folk nikdy neslyšeli, uvést ho v docela nové podobě a zpochybnit to, co si pod ním dosud představovali,“ tvrdí jeden z nich: tanečník z burlesky, sociální antropolog, promotér a výtvarník Sam Lee.
Můžeme mu věřit, když víme, že před sedmi lety ještě ani nezpíval? Měli bychom: s letošním debutovým albem Ground of Its Own získal nominaci na Mercury Prize, pozvání na veletrh WOMEX, ocitl se na obálce magazínu fRoots a tím to zdá se nekončí.
Sam Lee: stačí zapalovat svíčku od svíčky
Je to pro anglický folk dosud neznámý a nečekaný moment: vytáhlý židovský kluk ze severního Londýna debatuje na úrovni s kapacitami o hudbě, o které přece obdivovatel Michaela Jacksona – ano, Sam patřil mezi ně – nemůže přece nic vědět!
Téma jeho diplomové práce Vztah muže a divočiny, kursy pro přežití v přírodě u Raye Mearse, čuchání k léčivým rostlinám a duchovnímu šamanismu a zájem o písně kočovných Cikánů, je navíc přímá „cesta z města“ do tábora Mumford & Sons. Všechno je ale jinak. Sam Lee předtím hudbu opravdu nikdy aktivně neprovozoval a po studiu sociologie si namísto kostkované košile navlékl síťované punčocháče a začal tančit v burlesce. Zcela náhodný poslech legendárního zpěváka Harry Coxe a dalších tradicionalistů z východoanglického Norfolku ho ale dostal: „Nedokážu vysvětlit proč. Odlišovali se od všeho, co jsem dosud poslouchal. Něco se ve mně hnulo a já se tuhle hudbu chtěl naučit.“
Za transformací introvertního náruživého sběratele rocku a popu v naslouchaného folkaře se přitom skrývá spousta cílevědomé a upřímné chuti do práce, což okamžitě všichni pochopili.
Věhlasný anglický sběratel a propagátor tradiční hudby Peter Kennedy (představte si Alana Lomaxe) by si od nějakého trendaře nenechal třídit celoživotní archiv terénních nahrávek, vedení Cecil Sharp House by si Sama Lee těžko najalo k digitalizaci filmových záznamů a prezentaci na festivalech a hlavně, psáno raději HLAVNĚ: Stanley Robertson ze skotského Aberdeenu, zřejmě poslední velký strážce hudební a orální historie oficiálně uznaného kočovného etnika Scottish Gypsies/Travellers by se jen tak nerozhodl ve svém domě čtyři roky před svou smrtí učit nedůvěryhodného mladíka.
Robertson uplatňoval stejně tak náročná kritéria, jaká na něho při výuce kladla jeho teta Jeannie Robertson, podle Alana Lomaxe „monumentální postava lidové hudby 20. století“. ¨
Než v roce 1975 zemřela, předala prakticky nevzdělanému rybářskému dělníkovi ústně podstatnou část raritního dědictví komunity, jejíž identita se – podobně jako v celém anglickém folku – skrývá v písních a příbězích.
„Travelleři se s majoritní společností nikdy nestýkali, protože jejich způsobem života opovrhovali,“ napsal Robertson v předmluvě své poslední knihy Reek Roon A Camp Fire, mezi jinými dedikované také Samu Lee. Nemohl najít vhodnější způsob jak naznačit, že porušení zvyklostí cikánských travellerů z jeho strany znamená vlastně jediné: předání pochodně vyvolenému, někomu, komu se dá věřit, že ji nezadusí, jakkoliv pochází z vně komunity.
Než Robertson v devětašedesáti letech zemřel náhle na infarkt, naučil Sama skoro tisíc písní. Netrval na intonaci a výrazu, nekladl důraz na napodobování starých zpěváků, ale na výklad příběhů.
„Seznámil mě s dalšími starými zpěváky. Písně se staly mým pasem do komunity, které hrozí civilizační zánik. Když sedíte s někým, kdo zpívá pět set let starou píseň, kterou se naučil od předků, a mimo travellerů ji možná nikdo nikdy neslyšel, cítíte se nesmírně privilegovaně. Držíte v rukách vzácnou orchidej kvetoucí jednou za pár let,“ řekl v rozhovoru pro Folk Radio Sam Lee.
Po učitelově smrti pokračuje v Anglii, Skotsku a Irsku ve sběru. Klepe na dveře karavanů, představuje se jako zpěvák starých písní a než mu otevřou, dostává jednoduchý test: zazpívej ten nebo ten příběh a když uspěje, pozvou ho dál. Sbírka se mu proto rozrůstá – má s ní velké plány – a repertoárovou nouzí netrpí.
Mezitím založil v Londýně folkový klub Magpie’s Nest, oceněný v BBC Folk Awards 2010 jako ze všech nejlepší a vloni – coby vítěz v sekci lidová hudba – získal od Arts Foundation deset tisíc liber. Ideální čas na albový debut.
Na Ground Of Its Own se nestylizoval do zpívajícího travellera a dost revolučně přeobsadil dosavadní nástrojové priority folku: namísto prý přežitých kytar použil indické harmonium, brumli a banjo. Irský producent Gerry Diver pak samply, housle a do studia přizval hráče na trumpetu, autoharfu, klavír nebo kovový hang. Se značným rozptylem: jazzový improvizátor, klasik, avantgardista, Michael Wright je britská ikona jewish harp, Saul Eisenberg hudební performer, Johnny Bridgwood hraje léta baskytaru pro Morrisseyho, Francesca Ter-Berg na cello klezmer. Než začnete přemýšlet: folkaře mezi nimi nenajdete.
Diver ubírá a zvyšuje jejich nástrojový vklad, pružně s ním kombinuje a vytváří nervní, tajemné a podivuhodně roztřesené zvukové koláže aniž by vymazal to nejdůležitější: pocit, že pořád posloucháte písně. Nasbírané a obecně známé je Sam Lee zpívá měkkým hlasem bez odklonu od obsahu a nedůstojného vnucování vlastního ega. Následuje slova a emoce tím pronikají na povrch bez nepříjemné přeexponovanosti. Neanglické, dokonce až neevropské hudební vyznění osmi skladeb má původ v Samově přiznané nepřílišné orientaci ve folku a oblibě world music, rád například vyzdvihuje severskou, náladami rozkomíhanou hudbu a umění sibiřských hráčů na khomus, po našem brumli. Na albu se také střetávají dva světy, jenom zdánlivě oddělené desítkami let: záštita Joea Boyda a zvukový mix Johna Wooda reprezentují mysticismem, hippie mantrami a LSD protknutou vizionářskou éru nástupu Incredible String Bandu, Fairport Convention, Nicka Drakea nebo Pink Floyd (se všemi oba v 60. a 70. letech pracovali) a nekonvenční produkce Gerryho Divera dnešek, v lecčems navazující na oba velikány. Sam Lee tomu – vztaženo i k jeho úsilí – říká: „Není nutné vymýšlet něco nového, 
stačí zapalovat svíčku od svíčky.“ Gerry Diver: tradice prošlá mixérem Stevea Reicha Multiinstrumentalista, programátor a producent je Irem do morku kostí. Píchnout ho mezi Angličany by se proto dalo stěží obhájit. Kdyby ale nebylo vyhnutí: v jeho londýnském studiu vyprodukované desky pro manželku Lisu Knapp a Naomi Bedford po sobě totiž na anglické folkové scéně zanechaly až příliš zřetelnou stopu. Ne, Diver sem patří: i třeba k dovysvětlení zvukového pozadí Samova alba. Možná by stačilo uvést, že Diver působil v řadách irské skupiny Sin É experimentující s exotickými příměsemi a taneční elektronikou a pracoval pro Laurii Anderson, Alasdaira Robertse nebo Martina Glovera (Youth) a někomu by snad svitlo, proč ty šumy, nasamplovaní slavíci a s cikánským potulováním se míjející klavír. To by ovšem předtím nesměl Diver odkrýt karty důrazněji: jeho loňské album Speech Project je také fantazijní hrou se zvuky, konkrétně s intonací, frázováním a rytmem lidské řeči. Při běžném poslechu vyprávění už nežijícího irského akordeonisty Joe Cooleyho ke svému překvapení zjistil, že „mluví v b-moll a v rytmu irského jigu“, a do rána jeho hlas zakomponoval do hudebního doprovodu. Během následujících čtyř let pak s vědomím, že tónové výšky hlasu odvisejí od emocí, vedl rozhovory s krajany. Martina Hayese se vyptával, jaké barvy vidí, když hraje, Damiena Dempseyho nechal mluvit o prostoru, kde už necítí žádnou bolest, a Christyho Moora o zkušenostech s účinky bílého světla na podiu. Paddy Moloney vzpomínal na život s The Chieftains, Shane MacGhowan zasmušeně tesknil o irské diaspoře a z archivu vyjmutá Margaret Barry dojemně popisuje matčinu smrt.
Z nahrávek Diver extrahoval klíčové fráze, zrychloval je nebo zpomaloval, přes loopstation násobil a využíval rytmickou kadenci hlasů. Vše vloženo do vzdouvajících se i minimalistických smyčcových stěn, doprovodu flétny, klavíru a ambientní elektroniky způsobem, „jako by irská tradiční hudba prošla mixérem Stevea Reicha.“
Diver se srovnání s Reichovým slavným albem Different Trains z roku 1988 nebrání, specifičnost Speech Projectu prý ale souvisí s irskou duší. Inu, patriot.
Spiro: jízda v minimalistických smyčkách
Už v půlce alba Kaleidophonica pochopíte, jak to myslel novinář Simon Broughton, když před akustickým kvartetem z Bristolu varoval: připomínají kobru připravenou udeřit. Jane Harbour (housle), Jasonu Sparkesemu (akordeon, klavír), Alexu Vannovi (mandolína) a Jonu Huntovi (kytara, cello) trvalo osmnáct let, než se jim podařilo vynalézt vysoce toxickou, nezabranitelně útočící experimentální folkovou symfonii dalece vzdálenou běžným představám o tradiční taneční hudbě (english tunes).
Spiro ji hrají, což o to, ale v modu systémové hudby: komplikovaně vrství repetitivní riffy a melodie a nečekaně, v různých intervalech nebo naopak pozvolna mezi nimi obměňují rovnováhu. Spiro nezpívají, nesólují, nepřitahují pozornost k jednotlivým nástrojům, ty u nich srostly do homogenního zvukového masívu. Znějí jako výrazně melodická minimalistická smyčka, jako složitě naprogramovaný elektronický set, v němž nemá ani na vteřinu místo improvizace; vše je pečlivě domyšlené, na zkouškách těžce vydřené a s téměř nelidskou bravurou odehrané.
„Do tradiční hudby jsme absorbovali extázi elektro taneční scény, kterou máme rádi. Není omezená lidským faktorem, se sequencery si můžete dovolit, co vás napadne, ale my chtěli dokázat totéž s akustickými nástroji, kdy hrajeme všichni dohromady. I ve studiu,“ vysvětlila v rozhovoru pro magazín Songlines Jane Harbour.
Už coby jedenáctiletá v Japonsku studovala u proslulého houslisty Shinichi Suzukiho, doma v Oxfordu Bartóka, Stravinského a Brittena. V mládí nedala dopustit na Beatles, punk a King Crimson a v dospělosti na Philipa Glasse a detroitské techno. „Nejraději bych skládala hudbu, která nemá žádné melodie, pouze riffy a groove,“ přiznává Jane.
Jason s Alexem za sebou mají punkové i rockové zkušenosti a jediný, kdo se v mládí pohyboval ve folkových klubech, byl Jon, dodavatel tradičních nápěvů. Spiro svou tvůrčí skladatelskou metodu přirovnávají k hrnci: každý do něho něco přidá. Sešli se v roce 1993 v bristolské hospodě, pojmenovali Famous Five a zpočátku měli baskytaristu. Od té doby ustavičně rozvíjejí svůj jedinečný zvuk. Ten je sice na folkové scéně občas omezoval – to ta bezeslovnost – ale nehodlali na tom tvrdošíjně nic měnit; naopak, nebrali na nikoho ohledy a struktury skladeb ještě víc zašifrovávali do minimalismu.
Živili se skládáním hudby pro divadla, televize a filmy; cestu k uznání si nezametali kompromisy a na jejich dvě raná alba si už málokdo vzpomene. Pak se skladba Wild Heart objevila v populárním televizním přírodovědném cyklu A Year on Exmoor, natočeném pro BBC Johnny Kingdomem, a prvním, kdo zbystřil pozornost, byl kupodivu Peter Gabriel. Nabídl jim studio Real World a producenta Simona Emmersona (Afro Celt Sound Systém).
Album Lightbox je před třemi lety konečně proslavilo, letošním v dynamice vygradovanějším Kaleidopho-nica si ovšem řekli o razatní titul: Kronos Quartet anglického folku.
Pokračování příště, Foto archiv
