Měl to svého času hodně nahnuté. Anglický folk poslouchali jen staří, věrní a otrlí. Od konce 90. let ale england folk music představuje instituci ochotnou si přiznat, že beze změn by zůstala všem jenom pro smích. Otevřela proto „moderní laboratoř a oddělení zahraničních styků“ a bohorovně, bez zděšeného křiku jako třeba kdysi v souvislosti s punkem, přehlíží, že kolem ní obcházejí další vetřelci: elektronika, minimalismus, fanoušci Michaela Jacksona a psychedelie.
The Unthanks: pocta Antonymu Hegartymu, horníkům a holubovi
Sestry Rachel a Becky Unthank na podiu vylétnou z bot, nazouvají dřeváky a nohy rozkmitají v tradičním dupáku z rodného Northumberlandu. Poslední dobou je to jeden z mála záchytných bodů k jejich folkovému prapůvodu. Také na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou leckoho z méně obeznámených posluchačů The Unthanks zarazili: s pseudoklasickým, až minimalistickým klavírem, houslemi a kytarou temné sociální balady s nádhernými hlasy doslova mrazily, až nebylo po koncertě snadné jen tak vstát a odejít.
V profilu skupiny Písně namísto pohřebních věnců, zahrnujícím i poslední album Last, jsem se v loňském květnovém čísle UNI pokusil naznačit, proč a čím si The Unthanks vysloužili tak obrovskou pozornost, bez tušení, jak ještě víc se za pár měsíců z folkové trasy odchýlí ve volném cyklu Diversion.
První album The Songs of Robert Wyatt and Antony & The Johnsons – předloňský záznam dvou koncertů z londýnského kostela Union Chapel – dokumentuje obdiv k intimní tvorbě obou autorů i její naprosto nevšední uchopení se smyčcovým kvartetem, trumpetou a dvěma klavíry. Majestátnost se tu nekříží s intenzitou dvou emotivních hlasů a důvěra v cizí myšlenky a slova s osobním přednesem, Wayttovo politikaření s androgynní něžností Antonyho.
Aranžér Adrian McNally sice vše shazoval – „začalo to jako blbý nápad, který nás neopustil“ – nicméně si dobře uvědomoval, co to ve výsledku může znamenat, když Rachel s Becky nechá zazpívat Antonyho vyznání You Are My Sister (Becky se publiku se smíchem svěřila, že její přítel to rovnou označil za nechutné). A co teprve srdcervoucí For Today I Am A Boy! Tehdy Rachel dá k dobru vzpomínku na mládí, kdy počítala s tím, že když dospěje do věku staršího bratra, stane se klukem.
„Antony i já jsme byli požehnáni anděly,“ řekl po koncertě Robert Wyatt, od něhož nezapomněly sestry zazpívat svou už dávno proslavenou verzi jeho skladby Sea Song a osm dalších. Od Antonyho pak šest z alba I Am A Bird Now a s klavírem hostující Jonny Kearney.
Než se McNally na naléhání manželky Rachel k sestrám připojil a z Rachel Unthank & The Winterset se stali The Unthanks, neměli o uznání nouzi: za album The Bairns se dočkali nominace na Mercury Prize a dalších významných cen. Následující Here’s the Tender Coming a Last – už plně v režii McNallyho – ale zvukově zmohutněla a odvážně vzdalovala běžnému folku.
Uvážíme-li, že nápady nezvládá zapisovat do not a podle svých slov se v nich vlastně moc nevyzná a všechno to za něho dělá houslistka Niopha Keegan, nestačíme se divit, že se pouští do tak náročných projektů: Diversion Vol. 2 The Unthanks with Brighouse and Rastrick Brass Band sloučil na turné skupinu s třicetičlennou dechovkou.‘
„Jsme stále zvyklí říkat ‚ano prosím‘ věcem, o nichž nevíme, jak je udělat, a teprve později přicházejí starosti, jak na to,“ řekl v rozhovoru pro Guardian McNally, ale jasných vodítek ke společnému vystoupení existuje hned několik: očekávání narození syna George (stalo se tak měsíc po koncertě), mládí strávené za zvuků hornických dechovek, nenaplněné přání zahrnout konečně do hudby skupiny „dvacetiletou posedlost Milesem Davisem“ a konečně, a to není snad ani třeba připomínat, The Unthanks na předešlých albech nazpívali víc než dost skladeb s příběhy zakotvenými v hornickém prostředí.
Zkusme to vidět i v souvislostech toho, že dechovky mají v Anglii tradici jako hrom a Brighouse and Rastrick Brass Band se sto třicetiletou historií patří nejen k národním šampiónům, ví se o nich po celém světě. Ačkoliv na folkovou scénu uvedl kdysi ujetou dechovku Brass Monkey Martin Carthy a aktuálně na ní boří sály Bellowhead, McNally docela zariskoval: bujné a robustně znějící dechy si s temnými baladami dokázal představit málokdo, přesto s nimi jejich účinek nakonec umocnily a ne vždy nutně hromovým nasazením.
Skladbu King Of Roma o nejslavnějším závodním holubovi, ale spíš o nebezpečí, jaké ptákům během dlouhých přeletů hrozí, napsal v 80. letech Dave Sudbury a v klenot ho proměnila June Tabor. Po sedmiminutové verzi The Unthanks se vzdouvajícími fanfárami trumpet přichází katarze: sláva všem hrdým holubím letkám a věčné zatracení majitelů. To je zkrátka skladba, kdy sedíte jako zařezaní, vrchol alba natočeného naživo v sálech a katedrálách Anglie.
Neméně dramaticky podaná Trimdon Grange Explosion (od Tommyho Armstronga) vyrazí v pochodovém tempu Armády spásy, přejde však do folkového pohřebního rozjímání nad důlním neštěstím, při kterém v roce 1881 zemřelo bezmála sedmdesát horníků, včetně dětí.
Protipól tvoří čtyřdílná McNallyho suita pro syna (George, Jack Elliott, George II. a Father Song) od Ewana McColla s novou, jemně vznosnou hudbou a původním textem: „Další den je pryč, synu, zavři oči a jdi spát. Neboj se strašáků. Obři jsou jen stíny na zdi. Nejsou žádní lidožrouti ani zlé čarodějnice, jenom zkurvysyni čekající venku.“
Snad na oslavu a s díky za vše, nechal McNally tradiční skladbu My Lagan Love zazpívat Niophu Keegan a Queen of Heart pro basistu Chrise Price zaranžoval, jako by se jí měl ujmout Frank Sinatra, čímž napjatou atmosféru v sále skvěle shodil a dechovce umožnil pořádně si zaswingova
Tím úkroky stranou pro The Unthanks neskončily: Diversions Vol. 3 Songs from The Shipyards je soundtrack k stejnojmennému dokumentárnímu filmu Richarda Fenwicka, zachycujícím posledních sto let britských loděnic a života s nimi spjatého. Skupina na říjnovém turné film živě doprovázela vlastními, tradičními i převzatými skladbami (je mezi nimi také Shipbuilding od Elvise Costella).
Nárok na identifikaci s popmusic si nedělají jen The Unthanks přebírající předtím skladby Toma Waitse nebo King Crimson. Nezapomeňme, jak se folkovým návykům vzepřel Jim Moray: spolehl se přitom jen na hudbu, ze které vyšel, a tou nikdy nebyla folková tradice nýbrž výhradně rock. A ten zůstal dodnes Morayovým pracovním nástrojem a východiskem. Když se na příznačně pojmenovaném albu The Modern History vrací k oblíbené baladě William Taylor, s bubeníkem Clivem Deamerem (Portishead) a basákem Charliem Jonesem (Goldfrapp) ji převedou do podoby zeppelinovského Kashmiru. A naopak: z All You Pretty Girls Andyho Partridge z kapely XTC udělá infekční folkový hit desky Low Culture. A znovu a totéž: Lindsey Buckingham z Fleetwood Mac zřejmě dodnes kroutí hlavou nad tím, že svou syntezátory obalenou Big Love vlastně původně napsala jako jednoduchou folkovou písničku, tedy alespoň Jim Moray s banjem si to na posledním, pro něho velmi netypickém akustickém albu Skulk myslí.
Lau: folkový ledoborec
Festival Folkové prázdniny navzdory svému názvu folku moc nedává, jedna z organizátorek dokonce tvrdí, že během jeho konání je folk kdesi na prázdninách. Tak docela pravda to ale není: na vedlejších scénách dostává český folk prostor, což je i není dobře. Dramaturg Michal Schmidt totiž bedlivě sleduje anglickou folkovou scénu a jako jediný u nás si už léta troufá přivážet její hvězdy do Náměště nad Oslavou. Nechtěně tím konfrontuje skanzenově zakonzervovanou unylost domácí reprezentace se sebevědomím a odhodláním Angličanů.
Když předloni dorazili skotsko-angličtí Lau, předeslal festivalový bulletin, že ačkoliv jsou jen tři, připomínají orchestr a na anglické folkové scéně patří mezi totální mimozemšťany; přesto se v anketě BBC Folk Awards stali v letech 2008–2010 nejlepší skupinou.
První předpoklad vyšel: papíry na instrumentální pyrotechniku nedostali Aidan O’Rourke (housle), Martin Green (akordeon) a Kris Drever (kytara, zpěv) jen tak. Na koncertě klapl i druhý: proti vám si na plné otáčky razí cestu ledoborec, ale za ním, z hluku a ledové tříště se tvoří s minimalismem si tykající barevné zvukové stěny; trio tak vnímáte málem jako trojrozměrný obraz.
Green tomu občas napomohl spuštěním ambientních samplů, nenápadně proudících ale ve spodních vrstvách. Na novém, převážně instrumentálním albu Race The Loser se vydraly daleko víc už na povrch: s funkcí plasticky dotvářet zvuk, mírně posouvat děj a nahrazovat absentující rytmiku.
Lau si to vyzkoušeli na loňském EPčku Ghosts natočeném s londýnským folktronikem tureckého původu Adamem Ilhanem. Názoru, že se blíží ke klonu improvizacemi unešených Cream, rockových hlukařů Mogwai a Penguin Café Orchestra, dali za pravdu letos v lednu: na festivalu Celtic Connection v Glasgowě odehráli famózní koncert společně s Jackem Brucem.
Lau na přímé tradiční zdroje moc nesázejí („Nehrát staré skladby nebylo vědomé rozhodnutí, zkrátka jsme nosili v hlavách tolik vlastních, že jsme je nepotřebovali“), vlivy irských, skotských a anglických harmonií ale naplno nezatracují, jenom je převádějí do složitých, technicky brilantních, originálních skladeb. Vzpomenete si, kdy jste naposledy na folkovém albu uslyšeli pípání jako od Briana Ena sbublané s lehkým trháním strun? Lau svou skladbu nazvali Missing Pieces a trvá osmatřicet sekund. Oproti zdaleka frenetičtějším Spiro trio může spoléhat na obdivovaný zasmušilý hlas Krise Drevera, ozdobu osmiminutové progres-folkové skladby Far from Portland, v níž komorní trance rytmus udává elektrošelest.
Lau mají odkud brát. Pracovali pro Elizu Carthy, Kate Rusby, Michaela McGoldricka, Lindu Thompson, Be Good Tanyas, Waterson: Carthy, Rogera McQuinna nebo Andyho Shepparda. Ale protože nesázejí na opakování a ke všemu měli ten nápad prokomponovat akustické nástroje ještě víc s elektronikou, pozvali si producenta z jiného břehu. A jsme znovu o toho, co dnes moderní anglický folk docela charakterizuje. Američan Tucker Martine produkoval alba Sufjanu Stevensovi, R.E.M., Abigail Washburne, Billu Frisellovi nebo Decemberists a s anglickými folkaři se dosud potkal leda tak někde na pivu. V tom je ale ten fígl: při práci s Lau si mohl dovolit udržet odstup od jejich přirozeného DNA a přitom už tak neobyčejnou hudbu rozdýchat zvukovou emocionalitou.
Bellowhead: prog-folk nebo stádo splašených antilop?
Bellowhead neodpovídají normám, ale co po nich.
Jedenáctičlenný lahodný folkový bigband se smyčci, dechy, akordeonem, banjem, mandolínou a hlasy síly dělostřelecké baterie není zařízením na restaurování tradice a je naprosto zbytečné od něho očekávat soucit s tradicionalismem, asi jako od Monty Pythonů smír s britským konzervatismem.
Nekonečně nepravděpodobná křiklavá společnost folkařů, jazzmanů, klasiků a rockerů představuje úchvatný zmetek nepovedeného čarodějnického pokusu sloučit lidové, kabaretní, námořnické a kramářské písně s Brass Monkey, Benjaminem Brittenem, The Mothers of Invention, Pogues, Beatles a chaosem po vzoru Toma Waitse. Bez přidané elektroniky.
Věrohodnost nekonvenčnosti je u Bellowhead přímo spjatá s ochotou ji obhájit: „Nevidíme jediný důvod, proč by nás měli lidé nenávidět za to, že při anglickém folku usínají.“
O zpěvácích a hudebnících – houslista Jon Boden a melodeonista John Spiers – mají v Anglii už dávno jasno: nejlepší folkové duo co paměť sahá. Na vlastních albech zpívají o lidech „kteří pokračují v žití svých životů, jako když vyzvánějí zvony“ a ceny za ně už nepočítají. V roce 2004 kolem sebe ale v Bellowhead soustředili podobné typy a vypustili do světa pořádně hladovou saň. Pokud Bellowhead a jejich fanoušky ale něco trápilo, tak ne úplně dokonalé převedení koncertního deliria na desky Burlesque a Matachin. Problému je zbavil až vyhlédnutý producent John Leckie (Pink Floyd, Muse, Radiohead, Stone Roses).
Třeba to napadne i vás, kdo ví, střílí to však do uší: Bellowhead sborovými vokály a značnou dávkou pompéznosti evokují The Queen. Možná to s tím souvisí a třeba vůbec také ne, John Leckie ale nechal Bellowhead nové album Broadside natočit ve studiu Riockfield, kde se Mercury a spol. vzepjali k Bohemian Rhapsody (vznikla tu i alba Coldplay, Oasis a Roberta Planta).
Zase žádné novum: předchozí deska Hedonism vznikla v Abbey Road a stala se zaručeně nejprodávanějším nezávislým folkovým albem všech dob a pokořila komplet kdekoho hluboko do historie. Kupovali ho ale i rockeři s alternativci. To je přece dobrá vizitka pro moderní anglický folk, nemyslíte?
A ta ocenění: podle BBC Folk Awards 2011 suverénně jednička mezi alby a to samé v prestižní anketě magazínu fRoots zahrnující to nejlepší ve světové world music.
Za bezkonkurenční koncertní atrakci považuje Bellowhead Folk Awards také, kapela si vede ale vlastní evidenci: na kolika místech publikum produpalo dřevěnou podlahu; nejvíc si cení festivalu v Towersey, kde nevydržela ani ta vyztužená, speciálně připravená pro prezentaci těžkých Land Roverů.
Ohledně Hedonism létaly poznámky o zázraku, který přijde jednou za deset let a co bude dál, tedy jestli vůbec je možné jít dál, když si málokdo dokázal představit, co by proto měli Bellowhead udělat. Bác, a je to tu znovu: navíc se evidentně jedná o korunovaný zázrak.
„Co to bylo? Tornádo? Lavina? Stádo splašených antilop? Usain Bolt?,“ napsal Colin Irwin po prvním náslechu Broadside: salv rockových, klasicistních a jazzových blesků a hromů.
Byker Hill zní jako monumentální sborový chorál a vzteklý rockový opus v jednom; hned na úvod Bellowhead dohromady nasazují fakt k těžkému ataku. V následující funky Old Dun Cow o vypité, jako spálená země suché hospodě, v níž ze zoufalství štamgasti lížou zbytky whisky z podlahy, kraluje Ed Neuhauser s heligonkou a saxofonové sólo Brendana Kellyho.
Roll The Woodpile Down odstřeluje sbory, Betsy Baker rovněž tak, akorát jakoby ji zahrál minimálně dvěstěčlenný symfoňák a podle Bodena navíc „jako britpop v post-beatlesáckém stylu“.
Fanfárou uvedená Thousands Or More dokládá, na co původně mysleli – kabaret Kurta Weilla a Bertolta Brechta – kdyby se jim to ale nevymknulo z ruky. A nad The Wife Of Usher’s Well, bombastickým prog-rockem se zlověstnou kytarou, budete asi kroutit hlavou.
„Broadside je první zkouškou nového folkového boomu,“ tvrdí jistojistě Bellowhead. A proč vlastně ne, nebudou na něj sami.
Mary Epworth: žákyně Idy Kelarové a fanynka Beach Boys
Autor těchto řádků zažil v roce 1998 na festivalu v belgickém Dranouteru humornou situaci, která se následně ukázala být signifikantní pro stav na anglické folkové scéně. Eliza Carthy s kapelou si to před desetitisícovým davem užívala: žíně jí z houslí létaly, díky basistovi jinak křehké skladby překlápěla do zemitého folkrocku. „Máte tady hrozný vedro, nedá se tu dýchat,“ povzdechla si najednou, sundala tričko a zbytek odehrála ke zděšení kolegyně v černé podprsence. Bezprostřední rozpustilost k Elize patří, nikdy se s ničím moc nepárala. Kdo ale sledoval stále před okolím hermeticky uzavřený klub folkových nerdů dusících se vlastní důležitostí, muselo ho napadnout, že svléknutí trika může symbolizovat úsilí, jaké už tehdy věnovala tomu, aby v něm pořádně vyvětrala.
Starobylost a její kanonizace přestaly být posvátnou krávou. Dosud vžitý názor, že úctyhodná tradice zatvrzele trvající na svém statu quo rovná se její životaschopnost v 21. století, rozmetal postupný nástup Jima Morayeho, elektro-akustických Gadarene nebo Setha Lakemana.
O víc než dekádu později, v roce 2010, dorazil šéfredaktor magazínu fRoots Ian Anderson na veletrh WOMEX do dánské Kodaně se samplerem Looking For A New England/ new folk: old roots, albovou inventurou jistot, mládí a nadějí anglického folku. A vydal s ním dost jasné prohlášení: tahle generace se k folku dostává pořádnou oklikou, což se nevylučuje s tím, že bychom ji měli věnovat velkou pozornost. A mezi patnáctkou jmen – nechyběli v ní The Unthanks ani Spiro – vyzdvihl Mary Epworth, účastnici vokálních kursů Idy Kelarové a fanynku Todda Rundgrena a Beach Boys. Rocková, dechy a elektronikou oživená skladba The Saddle Song budila zdání výpůjčky z lidového zpěvníku, leč složila ji Mary. Na debutové album Dream Life chybějící peníze získala až letos, proto ta pauza. Mezitím ale spolupracovala s Bellowhead a Markem Almondem.
S manželem, multiinstrumentalistou Willem Twynhamem, se zavřeli v Norfolku do opuštěné stodoly předělané na studio a natočili základy. V Berlíně přidali dechy a míchalo se v Los Angeles: Thom Monahan (Devendra Banhart) a Gareth Jones (Einstürzende Neubauten, Nick Cave).
Nezdvihejte ale obočí, úzké kontakty mezi špičkovými rockovými producenty a anglickými folkaři trvají už delší dobu. Proto najednou tak košatý a plastický zvuk alb Bellowhead, Iana Kinga (Adrian Sherwood/např. Depeche Mode) nebo Setha Lakemana (Tchad Blake/Tom Waits).
Bratrem Mary Epworth je Paul, Grammy a Brit Awards oceněný producent Adele, Florence and The Machine a dalších hvězd. V každém rozhovoru se jí na něho ptají a hledají souvislosti mezi jeho vlivem a vynikajícím albem Dream Life, putujícím do artrockových sfér. A ona trpělivě každému odpovídá: „Kdyby to bylo tak jednoduché, jak si myslíte, netrvalo by nám natáčení tak dlouho. Oba děláme rozdílnou hudbu. Vystačíme si s Willem sami.
Z Dream Life raší typický anglický patos, údery do klavíru, funky dechy a dramatické velkoorchestrální výbuchy se dají odvodit od Petera Gabriela, fantastické navrstvené vokály od přiznaného vlivu Beach Boys a všudypřítomnou psychedelickou stopu v několika skladbách zanechali raní Fairport Convention se zpěvačkou Sandy Danny.
Ostatně s Davem Swarbrickem, Bellowhead a Joan As Policewoman se Mary účastnila koncertního holdu The Lady: A Tribute to Sandy Denny.
Úctyhodná skladba Black Doe začne s banjem, pazvuky a éterickým hlasem jakoby z dáli, najednou zavíří bubny a hippiovskou atmosféru na kusy rozřeže boosterovaná sabbathovská kytara a dechaři (hned vás napadne Gabrielův hit Sledgehammer). Long Gone tím zakotvila ve své mohutnosti v popových 70. letech a nemělo by se vám to příčit. Sweet Boy nasadí do hlavy countryového brouka (a také trochu Everly Brothers). Those Nights a Six Kisses – s elektrickou autoharfou, syntezátory, šumy a vzdušným hlasem Mary – mají prý být pozdravem do České republiky, vzpomínkou na pobyt u Idy Kelarové a vliv, který na ní zanechala romská hudba. To tvrdí Mary. Vám dá totiž hodně práce něco takového z elektronické magie vydedukovat.
Syntezátory, Beach Boys a prozvuky retra, to není zrovna pro folkaře lákavá představa, zvlášť když všechny Mary napsané a Willem působivě „rozbubřelé“ skladby s anglickým folkem souvisejí jen v ozvěnách, akustických nástrojích a surrealistickém, přírodním básnění.
Se svou kapelou Jubilee Band ale Mary Epworth není s folkovou scénou ve při. Zvou je na festivaly i do klubů a Dream Life získala recenze v mnoha vlivných magazínech. Částečně za to určitě může vyvolávání folkrockových duchů 60. let, představujících dnes v Anglii docela silný proud, především ale dobře napsané a nepřeslechnutelně podané písně.
Implantace cizorodých tělísek anglickou folkovou scénou vyvolává otazníky, ale hudební publicista Colin Irwin naopak zdůrazňuje, že nedávný strastiplný stav „neskrývaného nepřátelství k národnímu dědictví“ zapříčinila právě absence odvahy a snaha nepustit na své území experimentátory.
„Hláška středoškoláků, nudíš mě jako hudba starých lidí, už proto tolik neletí, přestala mít totiž smysl,“ dodává Irwin.
Foto Yvetta Stránská a archiv.