Anna Aaron + The Anemen

Když se před třemi lety zjevila na pódiu švýcarská písničkářka Anna Aaron coby předskokanka svého krajana, trumpetisty Erika Truffaze, očekávání byla přeci jen značná – vždyť Truffaz měl již v té době pod křídly jinou talentovanou chráněnku, Sophii Hunger. Mladá, trochu ztraceně vypadající pianistka, sice nevypadala jako ztělesnění sebejistoty, o životních zklamáních i očekáváních vyprávěla s využitím biblických a mytologických podobenství, někdy s melancholií, jindy s notnou dávkou skrytého vzteku. anna_aaronStudentka filozofie a německé literatury strávila dětství ledaskde, od Anglie po Asii a Nový Zéland, aby nakonec zakotvila v basilejské umělecké komunitě. První EP s poněkud depresivním názvem I Will Dry Your Tears Little Murderer vydala roku 2009, o dvě léta později natočila za peníze z výhry v soutěži Basel Pop-preis první desku Dogs in Spirit. Do Prahy se vrátila ještě dvakrát. Jednou sólo, podruhé i s Truffazem a Hunger, letos dovezla dlouho očekávané druhé studiové album Neuro. Dá se jen spekulovat, nakolik ji Truffaz ovlivnil, nicméně Aaron s ním jezdí téměř všechna turné, nebylo by tedy divu, kdyby ledacos užitečného pochytila. Třeba dobrý vkus ve výběru vlastní předkapely. Do Prahy ji doprovodili kolegové z labelu Two Gentlemen, ženevská čtveřice The Animen. Chlapci v košilích s řádným rock’- n’rollovým drajvem, šmrncnutí šedesátkami, garáží i surf rockem a pro žánr neobvyklou kombinací kytar, bicích a ukulele. To vše, podtržené frontmanovým sexy chraplákem, nároky na předskokany více než překonalo. Dnes, v Aaroniných devětadvaceti, už o nějaké roztřesenosti nemůže být ani řeč, Anna se otrkala, vyzrála v sebevědomou ženu a leaderku, přerod zaznamenala také její tvorba. Nová deska Neuro, vydaná v únoru tohoto roku, je ovlivněna „biblí kyberpunku“ románem Neuromancer spisovatele Williama Gibsona. S tím souvisí i o poznání tvrdší zvuk, o který se postaral David Kosten z Bat for Lashes. Kdo se těšil na balady z prvního alba, mohl být zklamán, do minulosti se totiž Aaron příliš neohlížela. Často užívala loopy, předvedla celou vokální škálu od hloubek až po jemnou fistuli, za ní burácely vlny industriálu i noisu v podání spoluhráčů – kytaristky Emilie Zoé Péleraux, bubeníka Freda Burkiho a Christopha Fariny na klávesy a basu. Více než ke svému mentorovi má dnes Aaron blíže k jiným Švýcarům, post-industriálním The Young Gods. Potetovaná Kunderova fanynka dospěla, naučila se komunikovat s publikem a odvážně se vydala směrem, který bychom u ní ještě před pár lety jen těžko předpovídali.
4. 10. 2014, Palác Akropolis Praha

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *