Martin Davidson sáhl opět do svých bohatých archivů a na Emanemu zpřítomnil pod názvem First Duo Concert první společné muzicírování Anthonyho Braxtona (flétna, klarinet, soprán klarinet, kontrabas klarinet, sopranino saxofon a alt saxofon) a Dereka Baileyho (amplifikovaná kytara a devatenáctistrunná kytara), které proběhlo ve dvou setech 30. června 1974 v londýnské Wigmore Hall a téhož roku vyšlo jako 2LP. Braxtonovi bylo tehdy devětadvacet, Baileymu čtyřiačtyřicet, ale jejich budoucí hvězdná dráha se zdála být ještě v nedohlednu. Byli protikladní a neshodli se ani v domluvě, nakolik má být jejich souhra předpřipravená a nakolik má směřovat k totálnímu improvizování. Což se projevuje ve dvanácti vstupech různě, ale na tom nezáleží, protože jejich výzkumnické touhy, brilantnost a vzájemná koexistence vedly k nové jednotě, na tehdejší dobu zcela nebývalé a pro budoucí rozvoj (zejména) londýnské improvizační scény inspirující. Braxton se hned od počátku v proměnách svých nástrojů melodizuje, durdí, střečkuje, vynořuje i zanořuje, štěbetá, vrčivě zabrušuje i mihotavě třepetá, protékavě protěkává a rozkřídluje zvolené (nepojmenované) náměty, je shánčlivě proteskňující i poběsňující, vlnovitě hloučivý i výzpěvný, v samostatném sólu pak nabídne v jednom tyglíku třeštivosti od výbřesků po zapišťování; Bailey jeho nápady podbrnkává, poddolovává, vypichuje i ho popichuje, vše průklestní, Braxtonovo rouhavé promumlávání či pokřikování vyrovnává injekcemi poklepů, je podsaditý, podloudný, pročišťující i rozmělňující, briskní a bravurně zahrávající, pikantně utrhačný i rozverně teskný, což se projeví zejména v jeho sólu. Vše je tu neustále ve střehu, v pohybu, dialogizování vykazuje všechny eventuality, od naprostého ztišení do bujarého vtipálkovství, vzájemného zkoumání, jak jinak se sblížit, jak nečekaně se seskrumážit, neprobíhá suchou cestou, naopak vyplývá samovolně, bezprostředně, někdy na ostří nože. Právě při oněch potichlých pasážích, při naprostém neznásilňování vnímáme kumšt obou partnerů, plný provazochodectví se zatajeným dechem, závojněním a dumáním. Braxton s Baileyem se nevystavují na odiv, sami pro sebe si vynalézají tu nej(ne)schůdnější cestu k sebevyjádření, jejich sondáže vystřelují do všech možných eventualit od úletně rozkohoutěné vřavy po vybrušované protřepetávání, kdy nám připadá, že jednotlivé zvuky vznikají někde v nedohlednu, v jakémsi prazátiší, ve kterém je hudebníci norují.
Přičemž toto (dnes už) dávné koncertování, neokolkující, nesoupeřivé, plné vybrnkávané osudovosti a provehiklovávaného žádostnění, je zcela na úrovni současného experimentování, jako by se uchovalo nedotčeno časem v nějaké hudební zastavárně. Proto nám to album je tak blízké i dnes.
Emanem, 2015, 77:46