V jedné ze skladeb Hudby Praha se objevuje slovní spojení „hodně vostrej rock’n’roll“. Upřímně řečeno si nedovedu představit lepší označení pro mělnicko- pražské kvarteto Anyway. V jejich hudbě lze najít leccos, je tam slyšet garážový rock, trochu starého punku, lehké ozvěny dřívějšího pojetí indie 
rocku, špinavá zběsilost a občas dokonce i špetka country, ale ve výsledku je to neúprosně v rychlém tempu vpřed hnaný rock, místy koketující až s hardcorem. Žádné deprese ani postpunkový nihilismus, tady se nikdo ve svém nitru nenimrá, rezolutně se jede kupředu a žádné ohlížení není na programu dne. Ačkoliv jsou populární jen v určitých kruzích, zatímco mimo ně přesně zapadají do intencí této rubriky, jejich historie sahá až do roku 1996. Ovšem zásadní změnou byl v roce 1999 příchod Jiřího Nedvídka, někdejšího zpěváka Clean Slate, který svým vysoko položeným, hysterickým zpěvem do kapely přesně zapadl. Už v sestavě s ním se objevila první nahrávka – vlastním nákladem vydaný sedmipalcový vinylový singl Mama. Po kooperačním EP se spřátelenými indie-rockery Point a účasti na několika samplerech (včetně dvou zahraničních) se pak v roce 2002 na ašské značce Day After objevuje i debutové album Golf club. Průrazný zvuk Ondřeje Ježka a v těchto žánrových vodách nevšední použití foukací harmoniky jsou dobrým startovním bodem pro pochvalné ohlasy a recenze, v nichž se objevuje přirovnávání k Mudhoney nebo Hüsker Dü. Skladba How se následně objevuje ve filmu Smradi režiséra Zdeňka Tyce. Anyway hodně koncertují, stále častěji vyjíždějí za hranice a brázdí západní Evropu, a naopak k nám vozí spřátelené zahraniční bandy. Poprvé se také na menší turné podívají i do Británie. Často jsou také k vidění ve společnosti zahraničních veličin na jejich pražských zastávkách – zahrají si před NoMens- No, The World/Inferno Friendship Society nebo Victims Family. „Jejich intenzivní živé sety znějí, jako když vypruzené hyperaktivní dítě s móresy Elvise Presleyho dostane do rukou kladivo a hřebíky“ je jen jedna z mnoha charakteristik. V roce 2006 dostává debut mladšího sourozence Dead End, opět natočeného u Ondřeje Ježka a vydaného tentokrát u Silver Rocket. Kapela se s ním dostává z krize, způsobené 
totálním vykradením zkušebny a dalšími nepříliš radostnými zážitky a na pódiu je opět v plné síle. Zatím poslední nahrávkou je s letošním jarem dokončená deska Burden, pod kterou je tentokrát coby zvukař a producent podepsán Michal Šťastný aka Amák, někdejší zpěvák skupiny Blank a později baskytarista Sunshine. „Divoký dostavník, rokenrolový bič, vokální plnokrevník – často splašený, lasem vás Anyway k sobě přitáhnou…“ objevuje se tentokrát v reakcích. Ještě než se objeví menší edice na CD, album vychází podobně jako jeho dva předchůdci jako vinylová deska, uvnitř jejíhož obalu ovšem tentokrát najdou posluchači i heslo na stažení v mp3. Ono retro i žhavá současnost v jednom – to je přesně to, o co tu běží. Anyway jsou trochu jako honičky z akčních filmů. Občas se vám u nich tají dech, občas se i možná pousmějete u jejich stylizovanosti i hysterie, nicméně si musíte v hloubi duše přiznat, že to je zábavná součást toho všeho okolo, a že by to bez toho bylo prostě chudší. Ono světlo na konci tunelu, optimistický pocit, že v té vší mizérii, která nás občas obklopuje, musí být i někdy líp.
