Celým jménem se honduraský zpěvák a kytarista jmenuje Aurelio Martinez a po smrti Andyho Palacia v roce 2008 přebral úlohu hudebního praporečníka malého národa Garifunů žijícího na pobřeží Belize, Guatemaly a Hondurasu, jehož kultura a unikátní jazyk mají pod náporem civilizace docela na kahánku. Snad proto se od roku 2011 ocitly pod ochranou UNESCO.
Kdo byl loni na pražském koncertu Palaciových belizských pohrobků Garifuna Collective nebo čerstvě na Aureliovi ví, že tahle jihoamerická hudba o tanec nežádá: strhává k němu bez vyzvání. Zlehka i bezhlavě. Svěží melodie skladeb z hlavy jen tak nevytěsníte a opojná radost převládá, i když stín pochybnosti z vášnivě vypjatých vokálů vycítíte: o procházkách rájem to asi pořád nebude. Taková dualita je Garifunům vlastní. Jiným jazykem mluví ženy, jiným muži; dvojí význam nesou i zdánlivě jednoznačné písně, v nichž mezi štěstím a bědováním, optimismem a melancholií existuje neostrá hranice. Podobně jako v západní Africe, odkud Garifunové dorazili k jihoamerickým břehům – drtivé, tělem třesoucí rytmy mohou být projevem optimismu i hlubokého zármutku.
Zatímco Palacio reprezentoval garifunský styl punta, elektrickými kytarami převedený do verze punta rocku, Aurelio zůstává věrný akustickému paranda, absorbujícímu v Hondurasu latinské a karibské vlivy. Na předešlém albu Laru Beya experimentoval: částečně ho natáčel v Senegalu za přispění Youssou N’Doura a Orchestra Baobab.
Teď, za autorského přispění matky Marie, obrátil pozornost k prosté garifunské hudbě z rodné vesnice Plaplaya. Vrství na sebe akustickou a elektrickou kytaru, tradiční garifunské perkuse a bubny rytmicky doplňuje baskytara a samo sebou nepostradatelný smíšený sbor. Matčinu humornou píseň Nari Golu o daru zlatých zubů, ke kterým je ale nutné přikoupit také nové boty a šaty, nadýchává surfová kytara; stejně tak ve Funa Tugudirugu o „nemoci nenarozených dětí“ nebo Nandu o nevěrné ženě.
Naléhavý Aureliův hlas, střední tempo, slidující kytara a vtahující napětí vrcholné skladhby alba Milaguru (Zázrak) vás od prvních taktů pohltí, a dokážete si představit, že posloucháte uctivou mši díků. Kdepak: text napsal jeden z mála přeživších tragickou nehodu honduraského trajektu z roku 1990 a vyznívá jako prosba kapitánovi, aby kormidlo držel pevně. Doslova neutancovatelná živelnost Nafagua je vizitkou producenta alba a letitého zachránce garifunské hudby Ivana Durana, jako vždy beroucího občas do ruky baskytaru. Název alba i ústřední skladby Lándini se z garifunského jazyka překládá jako vylodění, místo na pláži, kde podle Aurelia vesničané zakotví lodě a meditují nad těžkým živobytím. A pak vezmou do rukou kytary, perkuse ze želvích krunýřů a truchlení nakopnou písněmi podobnými těm z Aureliova skvělého alba.
Real World/ Indies Scope, 2014, 38:55
