17. 10. 2014, Jazz Dock, Praha
„Žijeme na plážích a léto máme celý rok, dobrý, co?“ vytahoval se rozverný sympaťák Aurelio ze „země jménem Honduras“, jak dobře se daří národu Garífunů, potomků zavlečených Afričanů a indiánských etnik Arawaků a Karibů, na pobřeží Střední Ameriky. A mimoděk tak dokreslil prosluněnou náladu svojí muziky, vyrostlé dílem na karibských (s důrazem na afro- -kubánské, např. mambo), dílem na západoafrických živných půdách. Ale zároveň uváděl věci na pravou míru sociálních problémů, třeba převyprávěním životopisného obsahu textu písně Yalifu (Pelikán). Když byly Aureliovi čtyři roky, emigroval otec do USA za výdělkem. Znovu se viděli až po osmnácti letech: „Pelikáne, dej mi křídla, ať se za ním mohu rozletět. Lidi by měli být jako pelikáni. Svobodní.“
Aureliovy písně vůbec klamaly náladou. Písničkář rozezpíval diváky povznášejícím chorálem v Lándini, lamentem nad tím, „proč je plantáž tak daleko“, přeneseně, proč je i pouhá základní obživa tak těžká. Za veselým, nakažlivě hybným kusem Tio Sam (Strýček Sam), který spolehlivě roztančil nesedící osazenstvo Jazz Docku, se skrývá kritika americké imigrační politiky, poselství „nepotřebujeme žádný další apartheid“. Ale není to vlastně takhle správně? Naštvanost plodí jenom další naštvanost, snad má větší smysl upozorňovat druhou stranu na problém s nadhledem.
Aureliova kapela The Garifuna Soul hrála s příkladnou lehkostí, principál krom přesvědčivého zpěvu či střídání akustické kytary a hry na kubánská conga šířil dobrou náladu. „Cítím tady lásku,“ zapochleboval publiku a poděkoval za víc než vstřícné přijetí svého prvního koncertu v Česku. Pak sice k obsahu následující písně prohlásil, že zázvor je dobrý na všechno, i na lásku, takže bůhví, jak to myslel. V Jazz Docku, s mihotavými odrazy světla ve vltavských vlnkách za prosklenými stěnami, se každopádně postaral o příjemné, tropicky hřejivé chvíle.
