Letmý pohled na mapu a je vám hned jasné, že Středomoří na nedostatek hudební pestrosti trpět nemůže. Veletrh Babel Med v Marseille se ale z původně středomořské tančírny proměnil v akci hostící muzikanty ze středu Afriky, Kanady, Jižní Ameriky nebo severu Evropy, takže, věrný svému názvu, i jedenáctý ročník připomínal opravdový hudební Babylon. Vždyť i na plakátech letos stálo: Poslouchejte svět, jeho srdce bije na Babelu.
Na rozdíl od daleko opulentnějšího veletrhu Womex, probíhajícího každoročně v jiné evropské metropoli, cesta na Babel Med se nemění: přístavní dok v jihofrancouzské Marseille. Namísto honosných kulturních sídel, kterým dává přednost Womex, vstupujete do patinou otřískaných sálů přebudovaných z bývalého skladiště cukru a většinu zázemí tvoří přepravní kontejnery. Prospívá to zdaleka méně upjaté atmosféře i „pankáčskému“ charakteru Babelu. Bonusem jsou procházky do sousedících afrických a arabských čtvrtí, i neodvratný pocit, že okcitánská Provence a multikulturní Marseille jako by ani nepatřily do Francie.
Přes den se koná klasický veletržní ruch s pobíhajícími agenty a panelovými diskusemi, večer se pak Babel Med promění v bohatou hudební tržnici, kam chodí nakupovat také zástupci festivalů Respect, Colours of Ostrava nebo Jazz Meets World. A jak se jim letos zadařilo, poznáte možná už v létě.
Africká babylonská věž
Babel Med představuje v programu hudební globalizaci jako proces, co tu odjakživa existoval, jenom v daleko pozvolnější míře, a především dovysvětluje nejrůznější – na první pohled nepravděpodobné – fúze nebo hudební novotvary, související s imigrantskými vlnami a v případě Joela Sebunjo z Ugandy, s obyčejnou potřebou ztotožnit se s hudbou do jaké se zamiloval. Pesimistovi, přesvědčenému, že v africké hudbě snad už všechno slyšel, tím Uganďan naordinoval velmi účinný lék. Také se potvrdilo, že někdy je lepší přijet na Babel Med nepřipravený, o to víc vám zatrne: fotografie rozesmátého mladíka na skútru s podivným futuristickým nástrojem a promo text o přemostění východu a západu Afriky, vám koncert určitě nezanesly mezi předpokládané „šlágry“ zážitků ročníku. První korekce přišla při vstupu do natřískaného sálu Cabaret: pozor, tady někdo tuší víc než vy. Druhá po úvodní skladbě: takový regulérní funky rockový nářez jste rozhodně nečekali. Rytmika baskytary a bicích, kytarista nejtvrdšího ražení, hrající pro pobavení sóla zuby, a Sebunjo s elektrifikovanou korou (jasně, jde o zmíněný futuristický nástroj, který má namísto běžné ozvučnice z tykve krychlovou krabici) zaplnili prostor hutným zvukem, světelné roky vzdáleným od předpokládaného zvonivého mixu kory a ugandské lyry endongo, kterou bral Sebunjo do rukou spíš jako připomenutí své kulturní identity. Ječivým hlasem jako laserem rozřezal i poslední zbytky pochybností, cože jako čekat od „ugandského Youssou N’Doura“. Sebunjova hra na koru nepostrádá u griotů tolik obdivované staccato, ani melodicky velebné probírání strun: nemáte ovšem pocit napodobeniny, vkrádání se na nepatřičné hudební území. Rock, kora, skladby na pomezí eposu a odpichových hitů – to vše dává smysl a nesmírně baví.
Sebunjo tím dal panafrické hudbě docela nový rozměr: jeho fúze ugandské tradice národa Baganda, symbolizovaná lyrou endongo, s hudbou západoafrických griotů, pro něž zůstává charakteristická harfa kora, totiž nemá obdoby. K bezešvému propojení dvou v minulosti nikdy nezkontaktovaných kultur, dopomohla třicetiletému Sebunjovi studia hry na koru a griotských vokálních technik v Mali, Senegalu a Guinea-Conakry a poměrně dlouhý čas strávený po boku Youssou N’Doura, Salifa Keity a především mistrovského koristy Toumani Diabateho, kterému před osmi lety okamžitě po prvním poslechu propadl.
„Toumani, Youssou N’Dour a Salif Keita formovali moji vizi a hudební sen,“ sdělil nám během koncertu syn lékařů a absolvent muzikologie z Makerere University v hlavním městě Kampala, zatímco jeho manažerovi lidé v sále vytrhávali z rukou už třetí Sebunjovo album I Speak Luganda.
Prestiž mnoha francouzských festivalů stvrzuje ojedinělé kurátorství: ke spolupráci a projektům vyzívají hudebníky, kteří by se za normálních okolností nepotkali. Nebo si ani skrze odlišné jazyky a kultury neporozuměli. Překlad názvu jiného festivalu v Marseille – Nuits Métis – sice nezdar nevylučuje, jako pobídka ale funguje spolehlivě: Mixed Night.
Bělošský gangsta, raper, beatboxer a multiinstrumentalista Joe Driscoll z New Yorku neovládal francouzštinu. Zpívající hráč na koru Sekou Kouyate z Guineje-Conakry a člen kvarteta Ba Cissoko zase neuměl ani slovo anglicky. Žádný problém, pokud došlo na hudbu: na vynikajícím albu Faya si v roce 2012 takového nedostatku nikdo ani nevšiml. Stal se podružným, stejně tak na Babelu: ve zpěvu se střídali, každý tak trochu mluvil o něčem jiném, ale když Kouyate hrábl do strun kory a Driscoll se přidal s kytarou, změnili se v siamská dvojčata, jištěná baskytaristou a bubeníkem.
Kouyate je opravdu střelec: struny kory používá jako funky kulomet a naplňuje sice přepjaté, leč výstižné klišé „Hendrix kory“. V proměnném ději skáče bez problémů z afrobeatu do hip hopu, folku, a partnerovi nabídl reggae skladbu, že by slušela i The Police. Ve Faya šel pak s pravdou ven, co si o tomhle dobrodružství myslí: „Dej mi oheň, chci si s ním pohrát.“
Driscoll ho s přehledem stíhal: rapoval, akustickou kytaru střídal s elektrickou a užíval si beatboxu.
Vedle faktu, že málem zbořili šapitó, se ke dvojici váže ještě jedna zajímavost. Jak zpropagovat domácí hudbu v zahraničí představuje dnešní silné téma, a za tím účelem se ve svém úsilí spojují leckteré festivaly. Babel Med a kanadský Mundial Montreal na to šly chytře: vymyslely hudební dvojcenu, příznačně nazvanou Transatlantic Bridge, poskytující konkrétní odrazový můstek pro umělce, to když si vítězové zahrají na obou festivalech. Na Mundialu vyhrálo výtečné akustické kvarteto Le Vent Du Nord z Quebecu a v Marseille Joe Driscoll & Sekou Kouyate. Tahle sympatická a domyšlená podpora má smysl: vydělají na tom kapely, festivaly i publikum.
Za raketovým nástupem nové malijské skupiny Songhoy Blues stojí těžké kapacity: producent a manažer Marc-Antoine Moreau, strůjce úspěchů Amadou & Mariam, a na poli propagace nové západoafrické hudby stále činnější projekt Africa Express vedený Damonem Albarnem. Ani ty nejsilnější „manažerské prášky“ by ovšem nezabraly, kdyby čtyři mladíci ze severu Mali (odkud před válkou utekli do Bamaka) neměli dar výborných muzikantů, zpěváků a skladatelů silných skladeb.
Letošní debut Music In Exile jim produkoval americký kytarista Nick Zinner ze skupiny Yeah Yeah Yeahs a nenašlo se snad médium, které by ho nevychválilo. Právem, sluší se dodat. Drobná pochybnost, jak to s nimi bude na koncertě, se rozplynula okamžitě. Mix severomalijského pouštního blues, rocku a dráždivých melodií odehrál kvartet s nesmírnou energií a mladickým nasazením, jestli to nezní jako fráze.
Okolo Songhoy Blues se právě proto už před Babelem strhla slušná mela: letos si zahrají snad na každém významném festivalu. Frontu si u agenta trpělivě vystála také Zlata Holušová a snad by to i klaplo, leč Songhoy Blues jsou opravdu na roztrhání a včasný přejezd z Ostravy na další festival se ukázal jako nemožný, takže Colours zůstaly v pořadí na příští rok. U téhle nabušené a čerstvé kapely se ale vyplatí počkat.
Na rozdíl od krajana Youssou N’Doura odmítal senegalský zpěvák Omar Pene vždycky dvojí kariéru: něco jiného hrát doma a něco jiného Zápaďákům. S kapelou Super Diamono od jejího založení v roce 1976 nejezdil ani moc po světě, nepřistupoval na popové kompromisy a se senegalským národním stylem mbalaxem experimentoval spíš směrem k jazzu, blues a funky; nesnažil se lidi utancovat, vybízel je spíš klidněji naslouchat převážně sociálním tématům. Byl proto vnímán jako „hlas těch, kdo žádný hlas nemají“. Pro Omarův jemnější styl, tolik odlišný od divokých začátků mbalaxu, se v posledních letech vžil termín afro feeling.
Šedesátiletého Omara Pene nazvali organizátoři Babelu Národním památníkem senegalské hudby a pod pódiem měl plno. Brzy se ovšem ukázaly slabiny – z pohledu západního, Omara dosud neregistrujícího posluchače – bránící uvěřit, že před vámi stojí legenda. Nemá hlas, že by vás ohromil, v pomalejších a hlavně občas nevýrazných, zvolna plynoucích skladbách jste se ztráceli a nakonec došli k poznání, že se vlastně nejvíc těšíte, až začnou sólovat skvělý hráč na koru, kytarista a klávesista, nebo jste s úžasem pozorovali mladého bělošského bubeníka, jak si užívá složitých rytmů mbalaxu.
Na český hudební konzervatismus jedině mačetou
Na Babelu se mezi dvěma sály a šapitó nenachodíte, stačí ujít pár kroků. Jednatřicet koncertů by se snad dalo zvládnout, protože se ale program překrývá, dilematu kam dřív skočit se nezbavíte, obzvlášť když současně s hledačstvím neodoláte potřebě zjistit, jak to hraje starým známým. Jihokorejští postrockeři Jambinai zůstávají neodolatelní: jejich sonické výbuchy ale stále častěji přecházely do ploch evokujících Sigur Rós, což není míněno jako kritika. Naopak, dozrávají do velké kapely a snad to příště, až znovu přijedou, doceníme i u nás.
Zpěvačka íránského původu Azam Ali se skupinou Niyaz, vedenou krajanem, multiinstrumentalistou Loga Ramin Torkianem, představili na Babelu starší i nový repertoár, vycházející z perské súfijské poezie ze 13. století, překódované do decentní elektroniky, doplněné akustickými nástroji (zaujala hlavně hráčka na citeru qanun). Niyaz se hudebně pohybují v blízkovýchodním teritoriu: převládají arabské, turecké a íránské vlivy a Azam Ali se jim jazykově přizpůsobuje. Poslech Niyaz vyžaduje zvýšenou pozornost, nejedná se totiž o žádnou elektrodupárnu, naopak, ocitáte se v samém středu zpomaleného tance vířivých dervišů a ta zajímavá, trochu monotónní hudba do vás proniká postupně. Pokud tedy na ni máte náladu.
Zklidnění ale pomohlo: přesun do komorního sálu Cabaret za hráčem na loutnu oud Tarekem Abdallahem a Adel Shams El Dinem předvádějícím na tamburínu riqq až neskutečné věci, nemělo charakter tak ostrého střihu, jako byste sem přišli po dejme tomu koncertu „manuchaovských“ Boom Pam z Izraele. Oba egyptští virtuózové představili styl wasla, o kterém jste nemuseli mít ani páru, přesto vás v jejich podání přitáhl k bedlivému poslechu.
To samé o den později Bachar Mar-Khalife z Libanonu, žijící dnes v Paříži. Klavír, nádherně vypjatý hlas, elektronika, loop station, arabské melodie, hiphopové rytmy, romantické pasáže, naloopované bouřící zvukové stěny a zhudebněná syrská a kurdská poezie nebo texty Serge Gainsbourga. Skladatel zvyklý na symfonické orchestry se v takový orchestr občas na Babelu proměnil, a sál ani nedutal – nebo křičel nadšením.
V případě slavného marockého loutnisty Majida Bekkase dokonce zpíval, ačkoliv se s flétnistou (také saxofonistou) a perkusistou prezentoval jako jazzové trio. Gnawa, blues, šansonově laděné písničky, improvizace – po jazzu většinou ani památky. Strhující a nezapomenutelný koncert, hodný doporučení.V počátcích nové popularity portugalského stylu fado se mělo za to, že zpěvačky mají dodržovat skromný, ponejvíce černější dress code. Pak na scénu vlétla koketa Mariza, položila vyzývavě dlouhou nohu v barevných podkolenkách na židli a než puritánům stačilo zatrnout, po temně laděných šatech byla do budoucnosti veta. Stoupající portugalská hvězda Gisela João by fado módní hlídky zřejmě na Babelu přivedla do hrobu: „labutí“ šaty na způsob Björk zprvu šokovaly, s poslechem emotivního hlasu a prožitkem, s jakým se do fado zpěvačka doprovázená klasickým akustickým triem položila, ale pomyšlení na zbytečnou extravaganci vzal čert. Pokud na João někde narazíte, nepromarněte příležitost slyšet opravdu strhující fado.
Zatímco argentinské tango svou smyslnou nezkrotitelnost získalo v přístavních krčmách, styl chamamé evokuje prostý venkovský život severovýchodní argentinské provincie Misiones, kde se před třemi sty lety zrodil. „Má hudba pochází z krajiny s červenou půdou, subtropickými teplotami, neprostupnými džunglemi a širokými řekami. To všechno v ní cítíte, stejně jako když naši chlapi mačetami sklízejí čaj,“ tvrdí argentinský akordeonista Chango Spasiuk, přezdívaný Anděl strážný chamamé. Autor těchto řádků – proč to nepřiznat – Spasiukův koncert bral spíš za povinnost: nikdy předtím mu „jedovatého hada, jehož uštknutí vede k neřízenému tanci“ nepřipomínal. Co s akordeonistou ale zažil na Babelu, se snad ani nedá popsat, takže pokus: s akustickým triem – perkuse, kytara, housle – chamamé podložil Spasiuk doslova dynamitem. A když na závěr odehráli tango od Astora Piazzolly, dokonáno bylo: šapitó jako by rozsekali mačetou.
Pokud se ve vás pere festivalový dramaturg s hudebním publicistou, máte to těžké: sledujete strhující vystoupení pěti zpívajících perkusistek z ostrova Réunion Simangavole, královsky se při jejich syrovém podání tradičního stylu maloya bavíte (pohled za sebe dosvědčuje, že nejste sám), dopředu však víte, že pozvat je k nám, rovná se promotérské sebevraždě. Což vlastně platí pro značnou část vystupujících letošního Babelu, hlavně pro místní kapely, včetně po Evropě známé „proletářské“ skupiny Moussu T e lei Jovents nebo báječných vokalistů Radio Babel Marseille. Některá hudba je do Čech zkrátka bohužel ke škodě věci stále nepřenosná – a v ní samé to nevězí. Výlety na Babel Med a na jiné zahraniční festivaly by to mohly našincům pomoc změnit nebo by pro začátek stačilo uvěřit českým organizátorům, kteří tu tři dny běhají s vyplazenými jazyky, aby dohodli neznámé leč vynikající kapely, které podle jejich přesvědčení stojí za to vidět. Ne z osobního rozmaru, nýbrž jako součást obecné hudební hygieny a stále potřebnějšího kulturního rozhledu, abychom s tou naší českou zaprděností a hudební konzervativností konečně pohnuli.
Ideální příležitost se naskýtá 13. a 14. června v areálu pražské Ladronky, kde proběhne festival Respect, jehož dramaturg Borek Holeček jezdí na Babel Med pravidelně. Ostatně, kde myslíte, že kdysi poprvé narazil na fantastický mužský sbor Lo Cor De La Plana z Marseille?
Foto: Jean de Peña