Bajaga i Instruktori

Mnohdy bývá ošidné jít na koncert umělce, s jehož tvorbou (pakliže vůbec nějaká nová je) jste ztratili kontakt už před mnoha a mnoha lety. V případě glam a hard rockových seskupení z angloamerické scény se tomu už poměrně drahnou dobu úspěšně vyhýbám, i když o vůbec prvním vystoupení Nazareth
u nás jsem psal už do jednoho z vůbec prvních čísel UNI a občas mě to přece jen (možná i trochu masochisticky) znovu láká. Nicméně ztráta kontaktu s rockovou hudbou někdejšího socialistického bloku je věc trochu jiná a tady mě zvědavost často (i když k tomu právě moc často příležitost není) přemůže.  Otevřeně se přiznávám, že mé srdce bilo už od dvanácti let především pro Yugo-scénu. Zejména pak pro její čelné představitele, kapely Bijelo Dugme a Riblja Čorba. A právě jedním z pilířů druhé jmenované byl kytarista Momčilo Bajagić řečený Bajaga. Čorba byla sice založená na bázi přímočarého hardrocku, ale její osobitost byla nepopiratelná, i když jsem se u nás setkal i s jejím označením coby „jugoslávských Katapultů“, které bylo dáno spíše prvoplánovým vnímáním. Jejich tvorba opravdu vyvěrala ze samé podstaty prožitku, nikoliv vostárkovského kalkulu, k čemuž i právě Bajaga svým pojetím, v němž se snoubila lyričnost s vtipným nadhledem, značně přispěl. Počátkem osmdesátých let minulého století se ovšem Bajaga stal přílišným rivalem protagonisty Bory Djordjeviće a jeho písně se začaly poněkud vymykat z repertoáru kapely. Ještě v dobách svého působení v Čorbě vydal veleúspěšné sólové album Pozitivna geografija (1984), jehož popularita byla dvousečným důvodem k odchodu.
Bajaga i Instruktori k nám dorazili poprvé v roce 1987 v poměrně hojné sestavě a jejich vystoupení byl skutečně nářez s balkánskou energií a nejrůznějšími nápady a motivy. Zkrátka poprock zcela jiného typu, než nabízela naše i běžně dostupná západní scéna v tomto ranku. Bajaga měl už v mládí uhrančivý hluboký hlas, který věkem úžasně vyzrál. A z Momčila (přesně měsíc po pražském koncertu mu bylo sedmapadesát) se stal svérázný bard, který na jednu stranu jako by přešel do pozic baladického zpěváka pro „starší“ generaci, ovšem stále ctí a cítí své rockové kořeny. Ostatně publikum bylo vesměs spíše mladšího věku a navíc se poněkud překvapivě nejednalo o akci pouze pro „krajany“ a český element tu byl zastoupen poměrně hojně.
Přes jisté obavy, že převáží písně z novější doby, Bajaga otevřel své vystoupení titulní skladbou svého druhého alba Sa druge strane jastuka z roku 1985 a písně z něj tvořily podstatnou část celé produkce. Došlo tak na svižný rockec Ti se ljubiš na tako dobar način i podobně rozverný Dvadeseti vek. Největší perlou ovšem byla nostalgická skladba Dobro jutro džezeri, kde se Bajaga odkazuje na Milese Davise a Johna Coltranea. Dechové party tu ovšem převzal klávesový rejstřík. Přesně tahle věc ovšem vystihuje Bajagovu schopnost pro přesahy.  Bonbónkem pak byla humorná quasi balada Tamara o čekání na ruskou dívku v mrazu před Velkým divadlem v Moskvě z prvotiny. Nechyběl ani megahit z čorbovské éry Kad hodaš, který přesně vystihuje Bajagův smysl pro sladkobolnost v rockovém hávu bez sklouznutí ke kýči. Závěr hlavní části vystoupení pak patřil uspávance Zažmuri, ale v přídavcích došlo ještě na další čorbovku, „prostonárodní“ Ja sam se ložio na tebe, která opět nepřekračuje hranice vkusu a není vůbec vulgární, ale je prostě vtipnou písničkou. Zklamání se tedy rozhodně nekonalo a někdejší vzpomínky byly oživeny s přidanou hodnotou dozrání.

Lucerna Music Bar, 19. ledna 2017, Praha

Přidat komentář