Na panteonu amerických mýtických postav ční jméno dávného raziče železničních tunelů z hor Virginie Johna Henryho na samotném vrcholu. Snad každý zná píseň o hrdinovi drobné postavy, který v rychlostním souboji o vlastní čest pouhým kladivem porazí strojovou parní vrtačku, aby vzápětí, v momentu svého triumfu, padl vyčerpáním mrtev k zemi. Existuje prý dvě stě nahraných verzí balady o Johnu Henrym. Zvídavého čtenáře odkazuji na webové stránky www. ibiblio.org/johnhenry/, kde jsou nejenom zvukové úryvky v mp3, ale též otištěné texty této balady v jejích regionálně či demograficky rozdílně interpretovaných variantách. Že jde o téma dodnes živé dokázal již v roce 2001 černošský autor Colson Whitehead svým cenami ověnčeným románem John Henry Days (HarperCollins), kde umně prolínajícími se příběhy ze současnosti názorně a vtipně ukazuje, jak si národ vytváří svoji přítomnost pomocí příběhů, které sám vypráví o své minulosti. Nyní přichází historik Scott Reynolds Nelson s dalším skvostem. Fascinujícím knižním zpracováním svého doslova detektivního historického bádání v archívech uchovávajících dokumenty z pohnutého období Rekonstrukce amerického Jihu po porážce Konfederace v Občanské válce. Jeho kniha Steel Drivin’ Man – John Henry – The Untold Story of an American Legend (Oxford, 2006, 214 s., 25 dolarů) nejenže čtenáři odkrývá mnoho podob pověsti o Johnu Henrym, ale též poprvé identifikuje skutečnou postavu stojící za touto historickou legendou. John William Henry byl černoch z New Jersey, který v osmnácti letech bojoval jako voják Unie a v chaosu po dobytí Richmondu ve Virginii byl zatčen pro drobnou krádež v koloniálu a odsouzen podle ,černošského zákoníku‘ ještě z dob otrokářství na deset let do vězení Virginia State Penitentiary. Správce pronajímal trestance na ražbu tunelů skrz Allegheny Mountains společnosti Chesapeake & Ohio Railways budující železnici do Západní Virginie. Nelson odhalil, že John Henry nepracoval v tunelu Big Bend, jak uvádí píseň, ale v tunelu Lewis v Západní Virginii, neboť jen tam byly v roce 1871 vyzkoušeny parní vrtačky. Raziči však záhy umírali na ,záhadnou nemoc‘ (silikózu plic z křemitého prachu). Jedna verze balady praví, že Henryho pohřbili „v písku u bílého domu“. Nelson zjistil, že vězeňské záznamy o Henrym končí rokem 1873 bez udání důvodu a že jedno křídlo věznice bylo po roce 1868 omítnuto na bílo. V roce 2002 poblíž náhodou objevili jámu s dvěma sty lidských koster. Zde musí ležet John William Henry, neboť o trestancích, kteří zemřeli mimo vězení při stavbě dráhy, se nevedly úmrtní záznamy a jejich těla prostě pohřbívali v tomto neoznačeném hrobě.
