Bavič s rukama spoutanýma za zády

4tundraKdyž nedávno vyšlo třetí album Maxe Tundry Parallax Error Beheads You, překvapilo mě to asi jako kdyby se mi vrátil zapomenutý strýček z Ameriky. V mých představách zůstal Max Tundra, vlastním jménem Ben Jacobs, mumifikovaný v kolébce rozjařených let jeho druhého alba (Mastered by Guy at the Exchange, 2002), kdy společně s hudebními excentriky, jako je Kevin Blechdom, Angie Reed nebo Planningtorock, udivoval davy potřeštěností svých živých vystoupení. Nezpůsobnými gesty infantilní hravosti, rozdováděnosti a naprosto nulovou sebereflexí v prvním plánu tak dávali společně na frak celé předcházející intelektuálně abstraktní elektronické scéně. A jak je na tom Max Tundra po šesti letech?

Jestliže mám vedle sebe postavit současné a předchozí album, které dosáhlo velkých ohlasů jak u kritiků, tak i u posluchačů (12. top album roku 2002 dle Pitchfork Media), na první poslech je jasný příklon k hlasu coby hlavnímu poznávacímu znamení. Na minulém albu se teprve vokálně oťukával (na prvním albu nezpíval vůbec) a kvůli vlastní nejistotě si ze svého hlasu spíš utahoval, kdežto na novém albu je jeho projev jasně suverénní a stává se Maxovým popovým trademarkem. A slovo pop tu je na místě. Vokální líbivost jeho projevu, sexy sametový nádech a používání zženštilé fistule připomíná např. dámského mazlíčka Miku, kterého vidíte často kráčet obaleného davy fanynek v klipech na MTV. U Maxe bychom ale museli předstírat, že nevíme nic o jeho krátkých nohách, postupující pleši, trpasličím vzhledu a třicítce na krku ,bez ženský‘ (mimochodem, tohle téma je leitmotivem celého alba). Jasný důvod, proč Mika na MTV ano a Max nikdy. Mám dokonce za to, že kontrast líbivého vokálu s absencí fyzické krásy, který v tomto případě působí až perverzně, je pouze další Maxovou schválností a výsměchem popové scéně. Možná ani Max neví, jestli je to smích upřímně pobavený nebo ukřivděný. Ovšem rozhodně je součástí jeho konceptu – mást, parodovat a zároveň myslet všechno smrtelně vážně. Jeho hudební svět silně připomíná knihu Mág Johna Fowlese – nikdy nevíte, kde končí hranice divadla a co je ještě realita, kdy se vám zlomyslný Conchis vysmívá anebo hraje hru vážně, aby výsměch a následný pád byl o to větší.

NESEDEJTE DO BOUDY
Maxovou další schválností je nejednoznačná zařaditelnost jeho skladeb. Abyste popsali jeho styl, musíte vytvořit asi dvouřádkové sousloví. Na albu najdete opět silnou retro flow atmosférických synťáků 80. let, jejichž kýčovitost až staví chlupy do pozoru, zvuk dětských klávesek z maškarního na seriózním off beatovém podkladu, happy house scooter techno nejhoršího kalibru spojené s glitchovým beatem (The Entertainment), funkové variace jak z Jackson 5 (Which Song, jedna z nejlepších skladeb alba) a oproti minulému albu spoustu parádních kytarových aranží, např. v podobě nápaditého rockově disonantního noise breakbeatu (Nord Lead Three). Tenhle výčet zní šíleně, já vím, ale opět – nesedejte na lep. Stojím v rozporu s názorem většiny kritiků, že jeho hudba je náročná a pouze pro někoho. Naopak, podle mě je tentokrát Max Tundra minimálně jednou nohou v mainstreamu. Skladby mají jasnější strukturu, jsou čitelné i přesto, že se tváří na povrchu velmi ztřeštěně, neučesaně a komplikovaně. Je to chaos chytře a nenápadně spoutaný do jasné geometrické mřížky. Např. skvělý singl Will Get Fooled Again (text na téma frustrace a zároveň neutuchající naděje najít si tu správnou ženu, třeba i na ebay nebo myspace, i když vám už táhne na třicet a jste jen srandovní postavička za dětskými nástroji) je skladba, kterou dělí od popového hitu jen pár disonančních naschválů a rozjetých improvizačních sólíček.

ČAS A PRECIZNOST JAKO NEPŘÍTEL
I když se na celém albu pořád něco moc děje, kupodivu se po pár skladbách nemůžu ubránit pocitu nudy a rutiny. Ukazuje se, že mít na přípravu alba příliš mnoho času (v jeho případě dlouhých šest let) a k tomu přiznané sklony k perfekcionismu není dobrá kombinace. Hudba na albu je totiž tak perfektně sešněrovaná, až přestává dýchat. Chybí v ní přirozená chyba, náhoda, překvapení a lehkost, jako byste místo hadrové panny sestrojili obludného barbie robota, se kterým se budete procházet po vymetených dlažebních kostkách pustého, přeuklizeného náměstíčka s ostrahou v satelitní vesnici v Nebušicích. Ten podprahově nelidský efekt často nezachrání ani světýlka v upravených domcích s balustrádou ani přehršel hravých a teplých zvuků spolu s nápaditými stylovými kombinacemi. Maxův „I was born to entertain“ přístup je sranda za každou cenu, která ve výsledku zavání křečí a může i lehce zamrazit.

Přidat komentář