Tradičně se vždy mělo za to, že obě tyto nejslavnější kapely rockové historie jedna druhou víceméně milovaly. Že jakákoli rivalita byla pouhým marketingovým trikem. 
Ve své nejnovější a poutavé knize však americký historik John McMillian, po doslova „hnidopišské“ analýze archívů, biografií a nesčetných dochovaných interview, dochází k závěru, že vztah mezi Fab Four a Five Thugs byl ale složitější, popsatelný kouzelným angličtinářským neologismem frenemies.
Většina čtenářů a zvláště pamětníků samozřejmě ví, že Beatles v největší slávě byli vnímáni jako roztomilí „liverpudlíci“, zatímco Stouni se prezentovali jako „drsní a nebezpeční“ rockeři. Je známo i to, že Beatles pocházeli z velmi proletářského prostředí severní Anglie, kdežto Stounům se dostalo privilegií vcelku pohodlného středostavovského zázemí společenské trendy udávajících předměstí Londýna. Kniha Beatles vs. Stones (Simon and Schuster, 2013, 304 s., 26 dolarů), pojatá jako paralelní dvoubiografie z pera Johna McMilliana, historika amerického undergroundového tisku a profesora literatury na Georgia State University, přichází se zajímavým zjištěním. Ona rivalita byla částečně mýtem, částečně trikem reklamního marketingu, částečně umělou fabulací a výtvorem hudebního tisku, ale především se v ní v plné míře odrážela „super ega“ obou jejich proslulých impresáriů.
Autor zmiňuje od samých počátků existující vzájemný obdiv a respekt mezi oběma kapelami. Ale jak sláva Beatles uprostřed 60. let balisticky stoupala, vzájemně rostoucí konkurence motivovala Stouny pokoušet se jejich úspěch když ne překonávat, tak alespoň napodobovat. Proces, jak ukazuje autor, to byl ale obapolný a trval po celý zbytek oné dekády. McMillan v této fázi knihy rozebírá samotný vznik marketingové image obou kapel a dokumentuje, že navzdory častému popírání z úst členů obou souborů byli jak Beatles, tak i Stouni, vždy poplatní a plně komplicitní ve ztotožňování se s prefabrikovanou image nálepkou danou jim předem do vínku jejich manažéry, Epsteinem, respektive Oldhamem.
McMillan cituje pozoruhodný postřeh Seana O’Mahonyho, někdejšího současného vydavatele fanzinů obou kapel, který řekl: „Beatles byli grázlíci prezentovaní jako milí chlapíci, kdežto Stones byli gentlemani, ze kterých Andrew Oldham ,udělal‘ drsňáky.“
Beatles trénovali naostro pár let v pochybných špeluňkách v docích Hamburku než si „sedl na hrnec“ jejich tehdejší zamýšlený rock’n’rollový hudební výraz a postoj, a to včetně dost drsného stylu života, zejména Lennonova (rvačky, bujarý sex, alkohol), aby to nakonec vše na vrcholu „beatlemánie“ odhodili a najednou se stali roztomilými „pudlíky“ pro zástupy šílících fanynek. Jako kontrast autor předkládá příběh rapidního, pouze půl roku trvajícího vzestupu Rolling Stones, od jejich oddanosti v Anglii tehdy naprosto neznámému rhythm and blues k vytvoření posluchačsky přístupnějšího podání stylu tamtéž stejně tak zcela exotického elektrického blues. To, co v této fázi usnadnilo vzestup Stounů, byla snaha nahrávacího průmyslu objevit „příští“ lukrativní regionální hudební scénu, tedy nástupce Beatles, o nichž se (navzdory přesvědčivě prokázanému opaku) obecně čekalo, že budou sice bouřlivou, ale jen chvilkovou módní vlnou.
I po stránce genderu na to šli Rolling Stones či Oldham marketingově opačně. McMillian poukazuje na sociologický fakt, že na existujících filmových záběrech z raných koncertů Stones, na rozdíl od ženské tsunami z vystoupení Beatles, jedinou dívku či ženu neuvidíme. K nohám androgynního Jaggera a spol. padají samí mladíci, což rovněž muselo vytvářet specifickou mystiku obklopující tento soubor.
Někdy však společenské stereotypy stály proti nahoru se deroucím Stounům. Když při svém ještě nepříliš přesvědčivém prvním americkém turné vystoupili v TV show zpěváka Deana Martina, tento je na pódiu uvedl divákům takhle: „Máte dojem, že mají dlouhý vlasy? Nééé, to je optická iluze. Mají jen nízký čelo a vysoko obočí…“ Tehdy přijatelné ofiny Beatles versus šokující dlouhá hára Stounů byla ve své době, jak ukazuje autor, pro mnohé tvrdým soustem. V knize je citát z nějakých britských novin z poloviny 60. let od jakéhosi chlapíka, který říká, že pro své dlouhé vlasy à la Stones měl problémy ve své londýnské škole. To mne zvlášť pobavilo. Možná, že přece jenom rozdíl mezi Británií a komunistickým Československem poloviny 60. let nebyl společensko-ideologicky tak propastný… Mně se totiž ausgerechtnet stalo, že v roce 1965 mi v deváté třídě školy Na Korábě v Praze-Libni nechtěl ředitel vydat závěrečné vysvědčení dokud, jak řekl: „si neostříhám ty rolingstonský chrouny.“
A hudební řevnivost? Zpočátku pyšní a slávou trochu „nafoukaní“ Beatles Stounům spíše frajersky vypomáhali. Když v marasmu svého nejhoršího drogového období, kdy se jen tak tak vyhnuli uvěznění, Stouni nebyli schopni dokončit píseň We Love You, své psychedelické poděkování věrným fanouškům, Lennon s McCartneym přišli a píseň pro ně předělali na bázi svých vlastních vysoko položených doprovodných vokálů. Podobně jako dva a půl roku předtím, kdy jim věnovali svoji skladbu I Wanna Be Your Man, když se Jagger s Richardsem v autorském bloku teprve psát své písně učili. To se ale časem změnilo a autor cituje třeba zlobný výpad Johna Lennona z roku 1970. Řekl tehdy, že interval mezi tím, co „jsme udělali my a co udělali oni, se zkrátil na pouhé dva měsíce potom, kdy na každém fuckin’ albu a s každou fuckin’ věcí, se kterou jsme přišli my, dělá Mick přesně to samý. On nás imituje!“
Když už jsme u Lennona, tato objevná kniha založená na sekundárních archivních pramenech, ne vždy braných do úvahy autory mnoha „zásadních“ klasických biografií Beatles, zřejmě dost zklame jeho příznivce. McMillian doslova září v sestavování portrétu duševního rozpoložení mladého Lennona. Jakožto proletářský sirotek bez vzdělání neměl v Liverpoolu 50. let žádnou šanci. To vysvětluje jeho zoufalou snahu z toho prostředí uniknout. Archivní svědectví však mluví jednoznačně v jeho neprospěch. Byl prachsprostým -náctiletým násilníkem a vandalem, navíc majetnickým a nevěrným vůči svým partnerkám. Dokonce i později, když se osobně setkal se svým idolem Elvisem Presleyem, se choval hulvátsky. Onen skandál s jeho výrokem o Beatles slavnějších než Ježíš, je podle autora pouze dokladem toho, jak byl tisk k Beatles až nereálně velkorysý. Lennon běžně pronášel daleko urážlivější výroky, třeba když na skupinu fanoušků křičel z okna svého hotelu: „Fuck off a kupujte radši víc našich desek!“ Jeho bezcitnost dle autora kulminovala v homofobních, anti-semitských urážkách, kterými zasypával Briana Epsteina, člověka, který z něj udělal hvězdu a který se mu snažil maximálně vyhovět.
Koncem 60. let byly obě kapely plně zaměstnány tahanicemi o finanční dopad své slávy. Bojovaly nikoli proti sobě, ale za tantiémy a copyrightová práva ke svým písním. Což mimo jiné signalizovalo ústup, a to i pro sentiment respektivních fanoušků, od utopického idealismu éry flower power k tvrdšímu, vychytralejšímu přístupu pokud šlo o komerční stránku panování na vrcholu rockového panteonu. Autor ukazuje, že po smrti Epsteina Jagger s McCartneym dokonce chvíli zvažovali společnou správu byznysových aspektů obou souborů. Šlo o pozdní fázi Beatles, kdy jejich špatně manažersky řízený a od počátku nešťastně pojatý projekt kulturního střediska Apple byl fanoušky Beatles vnímán nikoli jako „prodání se“ komerci, ale spíše jako charita vůči všelijakým cvokům, pochlebovačům a nepoctivcům. I když byl projekt Apple zamýšlen zčásti jako legrace a zčásti jako prostředek vyhnutí se vysokým britským daním, po stránce účetní skončil katastrofálně. K tomuto doposud neznámému problému pro členy slavných Beatles se vzápětí přidaly další rány: smrt Epsteina, negativní vliv šarlatána Maharishiho a žalostný komerční propad slibného filmového projektu Magical Mystery Tour.
Navíc zde byl rozkladný vliv, který měla na členy Beatles Yoko Ono, v jehož důsledku se začalo rozvolňovat pouto Lennona dosud chované ke zbytku skupiny. Navíc za situace, kdy se McCartney přetahoval o kontrolu nad unavenýmbandem s Lennonem i ve smyslu nového finančního managementu, do kterého Paula přičinlivě tlačil a o nějž se agilně ucházel jeho čerstvý tchán, americký bankéř Lee Eastman, otec Lindy. Proto tehdy Mick Jagger představil členům Beatles amerického manažera Allena Kleina s tím, že by dal do pořádku finanční otázky šíleně prodělečné společnosti Apple. Že z toho sešlo, bylo jenom dobře, neboť Stouni s Kleinem, který si podvodně ponechal všechny zisky plynoucí z copyrightových práv k jejich písním z let 1964 až 1970, málem sami prodělali kalhoty.
Velkým přínosem Johna McMilliana, autora kritikou velmi uznávané své předchozí práce Smoking Typewriters: The Sixties Underground Press and the Rise of Alternative Media in America (Oxford University Press, 2011, 304 s., 28 dol.), v této jeho nové knize je to, jak dovedně se dokáže obejít bez malicherných a falešnou nostalgií prosáklých verzí historie samotné mládežnické kontrakultury, které jinak kolují ve všech publikacích o dějinách rocku.
Práce Beatles vs. Stones v jeho pojetí zachycuje éru, jež byla již svojí povahou zmatená, bouřlivá a často se pohybující na samé hraně společenského násilí. Jak sám autor uvádí: „Při mnoha tehdejších koncertech byly ve vzduchu cítit negativní vibrace Altamontu daleko silněji než v dnešním pojetí zjevně naivní ideály Woodstocku.“ Pro mnohé pop hvězdy vystoupení tváří v tvář publiku však též často znamenalo tápat v ideologickém vakuu. Sžíravá kritika ze strany radikálního tisku, které se Beatles dostalo po vydání Lennonovy agitky Revolution a naopak příznivá reakce na Jaggerovu skladbu Street Fighting Man, podle McMilliana velmi zřetelně ukazuje zlomové poziční linie v rámci nastupující Nové levice.
Jagger a spol. si konzistentně dokázali zajistit „ideologickou“ přízeň a přitakání od radikalizujících se společenských komentátorů v neklidné době eskalující války ve Vietnamu a bouřlivého celospolečenského vzdoru. Mládež totiž chtěla, aby se jejich hudební idoly postavily i do role kontrakulturních modelů. Tento úspěch Stounů však vděčí víc interpretační údernosti a chytlavým sloganům textů „bojových“ songů než jimi skutečně vyznávaným sociálním hodnotám. Jak píše McMillian: „Aniž by kdy zkoncipovali či jinak artikulovali formuli pro podněcování opravdové kulturní revolty, Rolling Stones náhodně o jednu přímo ,zakopli‘.“ Beatles se sice snažili vyhýbat jakékoli ideové kontroverzi, ale bezděčně zase poskytli samotným protagonistům tehdejší kulturní revoluce generační ukotvení. Výmluvná je v knize popisovaná epizoda, kdy na jednom srazu velmi radikálního a FBI pronásledovaného spolku SDS (Students for Democratic Society) v kalifornském Berkeley, militantní studenti, neschopni vybavit si slova kterékoli tradiční dělnické bojové písně, propukli nakonec v kolektivní, ideově zapálený přednes beatlesácké říkánky Yellow Submarine.
