Beatnik Tom Waits…

Možná by měl titul spíše končit otazníkem, lépe se tak navazuje – ale budiž, berme tedy jako fakt, že mezi životem a tvorbou Toma Waitse, a životem a tvorbou protagonistů beat generation nějaká ta souvislost existuje. Pokud by ale někdo čekal, že zde převyprávím historii beat generation, nechť dále raději nečte a přečte si to na wikipedii. A to samé platí waits_8pro životaběh a uměleckou dráhu Toma Waitse. Není zrovna vzácné, že ti zajímavější muzikanti rádi hovoří o svých literárních láskách a vlivech. Někdy to, pravda, může hraničit se snobismem a tak podobně, přesně ve stylu Lichtenbergova aforismu o lidech, kteří se chlubí svou knihovnou jako někdo jiný šatníkem, buďme ale shovívaví… V každém případě, Tom Waits mezi tyto panáčky nepatří, na to je až příliš sám sebou. A také by mu asi něco v něm podobné švindlíky nedovolilo.

Vlastně by to stálo za zajímavou esej, podívat se, jací že spisovatelé a básníci především ovlivnili rock, jaké směry, školy – jisté je již předem, že mnozí muzikanti by uváděli právě beat generation. Proč, to není myslím třeba opakovat.
Jakže to tedy bylo s Waitsem? Jak poznamenává David S. Wills, „Tom Waits je často vnímán jako dědic beat generation, a také sám přiznává silný vliv, jaký měli na jeho tvorbu beatnici, a zvláště pak William Burroughs a Jack Kerouac. Není těžké najít u Waitse vliv bopových muzikantů, kterých si tak vážili beatnici, a stejně tak signifikanci městské Ameriky za doby studené války, jež představovalo ústřední téma beatnické literatury.“
waits_9Tom Waits se podobným paralelám nikdy nebránil, ostatně, sám k tomu říká: „Poprvé, kdy jsem slyšel z desky nějaké mluvené slovo a udělalo to na mě skutečně dojem, bylo album, které se jmenovalo Kerouac/Allen a Kerouac na něm mluvil, zatímco Steve Allen něco hrál, a Kerouac prostě přes to mluvil a bylo to skutečné, a naprosto účinné – a něco takového jsem nikdy předtím neslyšel.“ Jen pro upřesnění, ono album se jmenuje Poetry for the Beat Generation, vyšlo poprvé v roce 1957, a nyní je, společně s dalšími dvěma Kerouakovými disky, k sehnání v krabici nazvané vznešeně The Jack Kerouac Collection a vydané v roce 1990. Mimochodem, k dalšímu disku z této krásné krabice se ještě dostaneme…
Není těžké pochopit, co se Waitsovi na Kerouakově povídání tak líbilo. Stačí si přečíst některou z Kerouakových knih, nejlépe Na cestě, a ještě lépe Vize Codyho, a ponořit se do rytmu jeho řeči. A podložíme-li to ještě poslechem Kerouaka samotného, jak čte například onu krásnou pasáž z Na cestě, v níž popisuje, jak se svým kámošem Deanem Moriartym (samozřejmě, v reálném životě Nealem Cassadym) navštíví sanfranciský jazzový klub a vše, co se tam děje, a vedle toho si pustíme Waitsovo album Nighthawks at the Diner, nemám teď na mysli jeho písničky, ale promluvy, kterými Waits mezi nimi baví publikum, je to, myslím, zcela jasné. Anebo si pusťte pasáž, v níž Waits coby zašitý diskžokej nějakého místního rádia předvádí ve filmu Down By Law, jakou má vyřídilku – vždy je jeho řeč ale krásně rytmizovaná, s tečkami, jako jazzové chorusy. Přesněji, jako chorusy bopových muzikantů, kteří již byli zmíněni. Zkrátka, vliv, kterému se nelze vyhnout. Však také v počátcích Waits rád za doprovodu jazzového komba vystupoval.
waits_10Vzpomínám na jeden článek z britského Melody Makeru, někdy z 80. let, v němž se Waits pyšně chlubil, že Kerouakovy knížky tahá neustále s sebou po kapsách, a hlavně, že je stále čte. A jinde se chlubil, že od svého oblíbeného autora přečetl úplně všechno, a to nejen notoricky známé romány, ale i texty, ukryté v pornočasopisech a podobně. Věřme mu to, ostatně, Melody Makeru se také svěřil, že se mu o Kerouakovi zdává, a že Kerouac je stále jeho idolem, a to i léta poté, co jej četl poprvé. Zkrátka, láska na celý život… „Promluvilo to ke mně,“ vzpomíná Waits na to, když četl Kerouakovo Na cestě poprvé, to mu bylo osmnáct, a pokračuje: „Nemohl jsem uvěřit tomu, že by někdo mohl skládat slova, která působila jako muzika, slova, která ji neměla v sobě, ale všude kolem sebe.“ Waits měl ale rád i další beatniky, Gregoryho Corsa, Michaela McClurea, stejně jako jejich staršího druha Lawrence Ferlinghettiho – který se ovšem vždy zařazování do kánonu beat generation bránil. Rozhodně je zajímavé si pustit výtečný film Rona Manna Poetry In Motion z roku 1982 – zde totiž můžeme vidět, hlavně ale slyšet,Toma Waitse, a to ve společnosti takových střelců jako je Allen Ginsberg, William Burroughs, již zmíněný McClure, Ed Sanders (je třeba dodávat jeho působení v The Fugs?), Gary Snyder či Anne Waldman, ale i Charlese Bukowského, kterého jistě také velmi oblibuje, byť k beatnikům nikdy nepatřil, maximálně se do nich občas, nejspíš s nepřiznanou závistí navážel.
Okamžitě se totiž potvrdí to, co již bylo řečeno, a sice Waitsova práce s jazykem, s jeho rytmem, pointou. Tedy přesně to, co bylo tak charakteristické pro – především – veřejná vystoupení autorů beat generation.
Když už mluvíme o Kerouakově vlivu, je třeba dát ještě jednou slovo Waitsovi, je to dokonce docela důležité: „Hodně lidí v hovoru se mnou mluví o Kerouakovi a mají ten pocit, že se nějak snažím znovu vytvořit beatnickou scénu nebo podobné hovadiny. Naprostá blbost. Je mi jasné, že něco takového je zcela zbytečné a pouze to prokazuje jejich vlastní blbost.“ Aby ne, dodejme, ostatně, již jsme jednou zmínili, že Waits není rozhodně žádný hlupák, který by se potřeboval vozit na něčím voze. Má vlastní, a pěkně rozjetý… ovšem, že se mu v něm válí Kerouakovy čtením odrbané paperbacky, to by asi nepopřel.
Vraťme se ale do dob Waitsova dospívání, do doby, kdy četl Na cestě poprvé.
waits_11Mám za to, že Kerouaka čte v určitým bodě svýho života prostě každej,“ říká Waits. „I když jsem vyrůstal v jižní Kalifornii, tak na mě udělal obrovskej dojem. Došlo k tomu v osmašedesátým roce. Začal jsem nosit černý brejle a předplatil si Down Beat… Měl jsem trochu zpoždění, Kerouac zemřel jako zatrpklej staroch v roce šedesát devět v St. Petersburgu na Floridě. Víc než co jinýho mě začal zajímat styl. Objevil jsem Gregoryho Corsa, Lawrence Ferlinghettiho… Takový Ginsberg stále čas od času přichází s něčím novým.“

ŽIVOT NA PLNÉ KULE
Položíme-li si otázku, proč na něj tak Kerouac a jeho Na cestě tak zapůsobilo, je třeba se podívat jednak do kulturní a společenské situace, v níž román vznikl, a také do doby, kdy jej Waits četl. Takže, jemnému exkursu se tedy přeci jen neubráníme. Literární hnutí beat generation, tehdy ovšem ale ještě nemělo své jméno, se začínalo formovat koncem války v New Yorku především kolem tří přátel – Williama Burroughse, Jacka Kerouaka a Allena Ginsberga, to abychom to měli podle data narození. Spojovala je nejen výrazná sečtělost a vzdělanost (Burroughs vystudoval Harvard, Ginsberg Kolumbijskou, a Kerouac ji nedokončil), hlavně ale pocit blížícího se zhroucení, konce – pocit, umocněný ještě po válce, v době začínající studené války a hrozby další, skutečné, jaderné… Připadali si v Americe jako vyděděnci, jako outsideři, a v této roli si, dlužno dodat, libovali. Vyhledávali vzrušení všeho druhu, nebyly jim cizí střety se zákonem, pobyty v kriminále, v psychiatrických zařízeních. Hledali život, život co možná nejautentičtější, život na plné kule. Touto extatičností se samozřejmě bránili proti ohlupujícímu vlivu okolí, společnosti, jež byla soustředěna na realizaci „amerického snu“, společnosti, jež si zakládala na zglajchšaltování, společnosti, o níž spisovatel Norman Mailer po letech prohlásil, že při zpětném pohledu nechápe, jak mohl padesátá léta přežít a nezbláznit se.
Společnosti, kde by nikdo neměl vyčnívat. Ano, i tam… a proto o to víc vyčnívali, o to víc si dělali to své. A s podobnou extatičností také psali. Jejich texty – což platí především pro Ginsberga a Kerouaka (a další básníky), v jisté míře i pro Burroughse – působily, jako kdyby byly vychrleny se smrtí na jazyku, s pocitem, že to jsou jejich poslední slova… Zároveň byl tento životní i literární styl velice osvobozující, stačí připomenout historii kolem napsání Ginsbergovy klasiky, dlouhé básně Kvílení – Waits o ní nikde sice nemluví, jistě ji ale znal a měl rád. Takže – vymezení se vůči nepřátelskému okolí, osvobození.
Jak to bylo u Waitse? Mluví-li o době vzniku beat generation, má jasno:
Padesátý léta nám daly Joe McCarthyho, válku v Koreji a Chucka Berryho.“ A jak tomu bylo u něj osobně? „Moje rodinný zázemí bylo silně měšťácký. Zoufale jsem se z toho snažil vymanit. Kerouaka jsem si zamiloval od chvíle, kdy jsem ho poprvé objevil, což bylo v době, kdy jsem moh klidně skončit jako leteckej mechanik u Lockheedu, v klenotnictví nebo u benzínky, a ženatej se třema dětma bych se válel na pláži. Spousta Američanů vyrazila na cestu, prostě sedli do auta a jeli, nějakých 3000 mil, na východ nebo na západ.“
Je důležité si uvědomit, a představit, jak je pro citlivého člověka, který si uvědomoval všechen ten marast, a zároveň si vůči němu připadal bezmocný, moc důležité, a hlavně, osvobozující setkání s dušemi podobně naladěnými, s lidmi, kteří prožívají podobné pocity, a kteří se dokáží všem těm děsivým tlakům nějak postavit. Jakkoli postavit, ale postavit. A právě beat generation a její texty musely představovat podobný záchranný kruh. Když například Johnny Depp vzpomíná, jak mu v patnácti četba Ginsberga a Kerouaka doslova zachránila život, můžeme to odzívnout jako přehnané, patetické, neskutečné… blbost, tak to jistě muselo být. A nějak podobně to muselo být i u Waitse. A pamětníci nechť si laskavě vzpomenou, jak to měli oni, a jak na ně v podmínkách reálného socialismu působilo setkání s beatnickými texty.
Jak uvádí Patrick Humphries, autor Waitsovy sice krátké, ale zajímavé biografie Small Change, vydané v roce 1997 Argem, „Waitsovo pouto ke Kerouakovi bylo ale čímsi větším než pouhým uctíváním jeho osoby, on se instinktivně ztotožnil s autorovou zoufalou snahou po vymanění se z dusného provincionalismu měšťácké Ameriky. Ironií osudu to byl právě tento provincialismus, kterým byl Kerouac odkojen a do jehož náruče se ke konci svého života opět navrátil.“
Ano, i to byl Jack Kerouac, teď ale na chvíli dělejme, že nevíme nic o dalších nehezkých stránkách Kerouakovy osobnosti, o tom, že nebyl zrovna ideálním vzorem, teď narážím na jeho nehezké chování ve vztahu k ženám, na jeho škudlivost, na jeho hloupé pomlouvání Ginsberga i pozdější příklon k republikánům, jeho alkoholismus, na jeho patologické připoutání k matince… Ostatně, jak píše Humphries, na otázku, zda pro něj nebyla rozčarováním biografie Ann Chartersové, jež odhaluje, že Kerouac ve skutečnosti strávil většinu života v matčině salonu, neznamenala zhroucení mýtu, Waits odpovídá: „Ne, popravdě řečeno, většinou mě zajímá druhá strana mince. On nebyl žádným hrdinou, hodně toho viděl a prožil. Nebyl ani zdaleka tak divokej jako Neal Cassady.“
O Kerouakovi ale ještě v roce 1983 řekl: „Měl u baru svou vlastní stoličku a na tý nesedával nikdo kromě Jacka. Psal si svůj vlastní nekrolog od momentu, kdy se narodil, a já bych řek, že byl žalostně podvedenej svým vlastním osudem – ačkoli nemám žádný právo se k tomu vyjadřovat. Jeho postřehy z Ameriky na mě dělaj daleko větší dojem než cokoli, co najdeš v Reader’s Digest. Hukot davu ve výčepu po skončený práci, práce u dráhy, bydlení v laciných hotýlcích, jazz.“
Ano, a chceme-li, můžeme takhle Kerouaka brát, osobně ale vždy vnímám i tu „odvrácenou stranu mince.“ Tu ovšem při čtení knih necítíme…

POCTA IDOLU
Waits se s Kerouakem setkal nepřímo hned na svém debutu Closing Time z roku 1973, v kapele, jež jej doprovázela, hrál totiž saxofonista Al Cohn, který doprovázel – společně se Zootem Simsem – Jacka Kerouaka na albu Blues and Haikus z roku 1959, druhém albu z již zmíněné krabice The Jack Kerouac Collection. Waits na to byl náležitě pyšný a chlubil se tím. K daleko většímu prolnutí pak došlo na albu Foreign Affairs z roku 1979. Hned úvodní skladba se totiž jmenuje Medley: Jack & Neal / California, Here I Come, a jak je zřejmé, Waits v ní zkombinoval vlastní kousek s klasikou. Pokud jde o text, popisuje v něm vestu, již dobře známe z Na cestě, kdy Jack s Nealem vyrazili auťákem na další ze svých šílených tripů. Neal se hrbí u volantu, nechává všechny za sebou a vypráví o svých sexuálních dobrodružstvích, zrzavá sestřička, kterou si vezli s sebou, také nezůstávala pozadu, Jackovi se zdálo o Charlie Parkerovi a tak podobně. Nejlépe si písničku pustit anebo si text přečíst pěkně nahlas a na jeden zátah, protože tak také působí, ostatně, v nejlepší Kerouakově tradici. Jako kdyby vypadl ze stránek románu Na cestě, ale ještě spíše z již zmíněného románu Vize Codyho, Kerouakova nejlepšího počinu, nespoutané jízdy – nespoutané stejně, jako Waitsův text.
Poctu svému idolu složil Waits i na albu Jack Kerouac Reads On the Road z roku 1999, albu, jež mimochodem produkoval Jim Sampas, jinak též Kerouakův švagr, a Lee Ranaldo, kytarista již neexistujících Sonic Youth, a mimochodem, také hudebník, silně ovlivněný beat generation, jako celí Sonic Youth, a Thurston Moore jakbysmet… Na albu totiž vedle nahrávek s Kerouakem – například jak zpívá za doprovodu velké kapely, a docela mu to swinguje – najdeme i skladbu On the Road, jež textově cituje ze stejnojmenného románu. Hudbu napsal Tom Waits, a doprovází ho kapela Primus. Je to hutné, naléhavé, skvělé!

FERLINGHETTI, BURROUGHS A TI DALŠÍ
Nechme teď Kerouaka být a podívejme se na další autory – již byl zmíněn Lawrence Ferlinghetti. Když Waits dorazil konečně do San Franciska, éra hippies již patřila minulosti, Waitsovi to ale vůbec nevadilo, naopak: „Já byl v těch šedesátejch letech tak nějak ztracenej… Nejel jsem do San Franciska, dokud celej ten humbuk o lásce a květinách neskončil. A když jsem se tam konečně vypravil, tak jsem se poohlížel po knihkupectví City Light a po duchu Jacka Kerouaka.“ Dnes by tam našel jeho ulici, Ferlinghettiho knihkupectví naštěstí také. V roce 1990 Waits vystoupil na poctě Ferlinghettimu, který obdržel literární cenu, a při té příležitosti přednesl Ferlighettiho báseň Fortune, již zhudebnil. Pro zajímavost, mezi dalšími vystupujícími bychom našli Patti Smith a Lennyho Kaye, Winonu Ryder či Michaela McClurea…
Další přímou spoluprací byla opera The Black Rider, jež měla premiéru v roce 1990 v Hamburku. Hudbu složil Waits, libreto napsal William Burroughs, režii měl Robert Wilson. A mimochodem, v jednom z nastudování zpívala i naše Soňa Červená. Námět byl volně založen na staré německé legendě o mladíkovi, který upsal duši ďáblu, chtěl totiž zvítězit na vesnických střeleckých závodech a získat tak dívku svého srdce. Jak už to ale bývá, ďábel je hráč velice protřelý a nakonec vše dopadne jinak, po jeho. Tutéž legendu zpracoval Carl Maria von Weber ve své opeře Čarostřelec a Burroughsovi jistě konvenovala už proto, že mohl vložit do textů své názory na podobné dealy. Burroughs si na stejnojmenném albu, jež posléze vyšlo, i zazpíval. S Waitsem se ale setkali již předtím, na desce mluveného slova a rocku, již v roce 1987 vydal další básník John Giorno a která se jmenovala Smack My Crack. Vedle Waitse a Burroughse zde najdeme například Einstürzende Neubauten, Swans či Diamandu Galás, Nicka Cavea a Cabaret Voltaire.
K hezkému a zajímavému prolnutí – byť v tom tentokráte Waits prsty neměl – je mash-up, na němž Ralph Beard prolnul v roce 1996 nahrávku Allena Ginsberga, na níž čte vlastní báseň Ameriko s Waitsovou instrumentálkou Closing Time, jež uzavírá Waitsův debut, o němž jsme už mluvili. A nedá mi, abych nezmínil další podobná prolnutí, a sice opět stejné básně, tentokráte se skladbou Blueprint 2 (Jay-Z), či Ginsbergovo Kvílení prolnuté s písní Dark Star od Grateful Dead.
Jsou tyto počiny, jistě dobře míněné dalším – a vlastně nepotřebným – důkazem, že tvorba beat generation je stále inspirující, a to nejen pro jubilanta Toma Waitse? Úplně na závěr jen komentář k fotografii, na níž jsou někdy kolem roku 1975 zachyceni právě Waits, velký obdivovatel Boba Dylana, zpěvák David Blue, a Allen Ginsberg. Zajímavé přitom je, co se na snímku děje – Ginsberg hraje na své misionářské harmonium a recituje při tom dlouhou báseň Září na cestě do Jessore, jejíž text mu drží Waits. A dva roky poté vychází album Foreign Affairs…

Přidat komentář